Rozhovor s prof. Marií Urbanovou

Domů Rozhovory Rozhovor s prof. Marií Urbanovou


prof. RNDr. Marie Urbanová, CSc.

Fyzika je ve všem, ale lidé si to moc neuvědomují.“

Čím se zabýváte, paní profesorko?

Zabývám se fyzikální metodou zvanou spektroskopie cirkulárního dichroismu a jejím prostřednictvím testuji komplexní chemické systémy, zejména biomolekuly. Tato metoda dokáže zachytit tzv. chirální nerovnováhu, která je typická pro biologické systémy. Většina složitějších molekul existuje ve dvou formách (enantiomerech), které jsou navzájem k sobě zrcadlovým odrazem, podobně jako máme pravou a levou ruku. Nerovnováha biologických systémů pak spočívá v tom, že v živém organizmu je přítomná pouze jedna ze dvou forem. Například všechny chirální aminokyseliny zabudované v živých organismech jsou levotočivé a například sacharidy jsou pravotočivé. Tento fenomén živé hmoty odporuje například zákonům termodynamické rovnováhy a je typickým příznakem života. Prostřednictvím cirkulárního dichronismu můžeme tento fyzikální jev studovat.

Ví se, odkud se bere chirální nerovnováha?

To asi nikdo neví, některé názory dávají tuto nerovnováhu do souvislosti s nesymetrií globálního světa, například s rotací galaxie. V každém případě si myslím, že jde o jednu z největších záhad života.

Můžete uvést nějaký příklad výzkum, kterému se věnujete?

V současné chvíli máme několik projektů, které se věnují obecně výzkumu biomolekul a rozvíjení metody spektroskopie cirkulárního dichroismu. Například jeden, který jsme nyní skončili ve spolupráci s lékařskou fakultou, se týkal bilirubinu, který souvisí s metabolismem hemu[1]. Zjistilo se, že lidé, kteří mají vysoký obsah bilirubinu v těle, mají zároveň vyšší odolnost vůči některým typům rakoviny. To znamená, že zvýšená hladina bilirubinu nemá nutně jen negativní roli, např. když se bilirubin špatně vylučuje a děti z toho mají novorozeneckou žloutenku, ale může mít i ochrannou funkci.

Jak jste se dostala k fyzice?

Chtěla jsem studovat biofyziku, ale na Matematicko-fyzikální fakultě byl profesor, který mi řekl, že žádné ženy do jeho laboratoře přijímat nebude. Byla jsem z toho hodně zklamaná. A tak jsem na just šla na astrofyziku, kde to bylo těžké a kam se dalo obtížně dostat. Dostala jsem se tam a jako téma diplomové práce jsem si vzala mezihvězdné molekuly, vystudovala astrofyziku a krátce pracovala v hvězdárně na Kleti. Pak jsem se ale na Matematicko-fyzikální fakultu vrátila na aspiranturu a věnovala se chemické fyzice, konkrétně primární fázím fotosyntézy. Na konferenci jsem se seznámila a profesorem Keiderlingem z University of Illinois, Chicago, který mě pak opakovaně pozval k sobě a nasměroval mě na výzkum bílkovin pomocí spektroskopie cirkulárního dichroismu. Po mém návratu ale na fakultě nebylo pro mne místo a snad ani příležitost zabývat se novými věcmi. Ale na VŠCHT mi šanci dali. A to bylo moje štěstí.  Od roku 1990 jsme začali budovat laboratoř, která se jako první u nás metodou cirkulárního dichroismu zabývala.

Mimo Chicaga jste byla i na dalších institucích v zahraničí…

Byla jsem krátkou dobu na Humboldtově univerzitě a hezké vzpomínky mám na Lomonosovu univerzitu, to byla v té době špička. Zásadní byla ale pro mě pobyt v Chicagu. Přijela jsem tam v roce 1989 a teprve tam se naučila pracovat. Tady, v České republice, jsem se styděla říct si o chemikálie, o cokoli, nevěděla, jak získat finanční podporu, a tam to byla moje povinnost: mám nějaký úkol a moje povinnost je dělat, co chci a vyžadovat to, co pro jeho dosažení potřebuju. To byl zásadní rozdíl a změna v přístupu.

Byla tam veliká konkurence?

Profesor Keiderling si mě vybral, protože měl pocit, že jsem dobrá. Byl to ale samozřejmě skok, musela jsem najednou produkovat výsledky, jazykově jsem se cítila handicapovaná, ale dala jsem do toho všechno. Děti tam se mnou nebyly, a tak jsem půl roku nedělala nic jiného, než od rána do večera pracovala. Na první pohled to nebyla to žádná idylka, ale hodně to pro mne znamenalo.

Kolik bylo dětem v té době?

Jeden byl osmiletý a druhý měl pět až šest let. Můj manžel je také profesor na VŠCHT. A rozdělení rolí u nás bylo tradiční: dětmi jsem se zabývala já. Když byli malí, byli moje priorita a věda mi ani moc nechyběla. Profesní dráhu jsem proto začala budovat až později. Výhodou je to, že mě na rozdíl od mužů v mém věku, tahle práce stále baví.

Tohle ale asi není cesta reálná pro dnešní vědkyně a vědce…

Myslím, že to mají těžší. Za socialismu, který jinak byl hrozný, se toleroval poloviční úvazek a byly jesle a školky. Dnešní děvčata obdivuji. Je to často obrovský zápřah, zvlášť když je partner taky ve vědě. Například odborná asistentka v mé skupině mající děti pracuje běžně po nocích. Stát se k doktorandkám vůbec nechová vstřícně. Pokud studují a nemají další příjem, který se jim daní, stát za ně platí pouze zdravotní pojištění. Pokud si ho sami neplatí, nemají nemocenské pojištění, ze kterého by se jim pak platila mateřská dovolená. Pokud tedy mají během studia nebo brzy po studiu děti, nemají nárok na dávky mateřské, která dosahuje cca 70 % předchozího platu, a pokud je v podobné situaci také jejich partner, nemohou si volit ani délky pobírání rodičovského příspěvku. Přestože by tedy potřebovaly, aby se mohly vrátit zpět ke studiu či práci co nejdříve, často musejí čerpat nejdelší 4letou variantu, která spočívá v tom, že nejprve pobírají kolem 7.600 Kč a posílení roky pak jen kolem 3.600 Kč měsíčně.

A májí mladé vědkyně jinou možnost, chtějí-li být ve vědě, než takhle tvrdě pracovat?

Myslím, že nemají. Nároky jsou teď přece jenom větší, aspoň v přírodních vědách. V sociálních vědách může žena pracovat z domova a stačí přitom obhospodařovat malé děti, ale v laboratoři se práce musí odpracovat na místě. Člověk tu musí být, nejde tu mít dítě. Na VŠCHT je sice školka, takže pro ty starší děti už tu místo je.

Je tady na fakultě nebo obecně na VŠCHT problém založit nový výzkumný tým?

Dělat vědu na zelené louce je těžké. I když je fantastické, když má někdo dobrý nápad a získá evropský grant, ale takových je málo. A je těžké vybudovat úplně něco nového. Peníze ve vědě nejsou, a když jsou, tak jdou do regionů a na Prahu nic nezbývá. Moji doktorandi se po případném postdoktorandském pobytu často ani nechtějí vrátit, protože tady by nastoupili na méně než poloviční plat, než jaký mohou mít postdoktorandi například v Olomouci.

Jak je podle vás fyzika ve společnosti vnímaná?

Fyzika je ve všem, ale lidi si to moc neuvědomují. Berou jako samozřejmost, že některé principy fungují. A je chápána jako těžký obor vyžadující znalost matematiky. Proto asi není tak lákavá pro studenty. Necítím ale, že by tady byl negativní postoj k fyzice, fyzika je synonymum pokroku a nových technologií. Vezměte si jen pokrok v medicíně. Vždyť teď už ani rakovina není často fatální! Řekne se „pokrok v lékařství“, ale vlastně to jsou nové přístroje, nové chápání struktury léčiv, funkce léčiv, je hodně založeno na objevech v oblasti fyziky.

Myslíte, že se fyzice může věnovat každý, nebo že je třeba mít na to zvláštní dispozice?

Lidé mají schopnost rozumět fyzikálním věcem, ale jsou často líní o nich přemýšlet, formulovat problémy, přicházet na řešení různých úkolů, a věnují svoji rozumovou kapacitu jiným oborům. Jsou samozřejmě i lidé geniální, ale těm se většinou daří i mnoho jiných věcí.

Fyzika je jedním z povinných předmětů na základních a středních školách. Nelze tedy říct, že by se s ní populace neměla možnost vůbec setkat. Jaká je připravenost studujících, kteří k vám přicházejí a mění se v čase?

Připravenost studentů pro studium fyziky je obecně menší, protože mají mnohem víc jiných podnětů. Navíc výrazně poklesla úroveň výuky matematiky na středních školách v důsledku, podle mne nešťastných rozhodnutí státu. Pochopit matematiku lze při vlastním řešení příkladů, nikoli hledat odpověď na internetu. Někteří studenti, kteří k nám přicházejí, jsou ale opravdu dobří, to se nezměnilo. Studenti jsou v průměru pořád stejní, jenže jsou rozptýlenější díky daleko větším možnostem, co mají.

Kdybyste měla někoho přilákat třeba k fyzice, jak byste ji popsala? Co vás k ní vlastně přitahuje?

Hodnocení školního výkonu ve fyzice a matematice je naprosto jasné. Vyřešíte problém – nevyřešíte problém a dostanete spravedlivě známku, vše je úplně jasně. Kdežto v řadě humanitních oborů povídáte, jak se vám to zrovna povede, a záleží do značné míry na tom, jak je vám posluchač nakloněn. Mně fyzika připadá exaktnější a spravedlivější. Formulujete problém, a musíte ho vyřešit, interpretovat, nestačí o něm pouze „povídat“.

Co se týče mojí práce jako takové, je samozřejmě hezké vyřešit problém. Zvlášť když jde o živé molekuly. Pro vás asi živé nejsou, ale takový bilirubin oproti křemíku třeba, nebo fulerenům mi přijde hodně živý. Líbí se mi pracovat i s doktorandy. Když na něco s doktorandy přijdeme a vy cítíte, že mají radost, že se něco povedlo, že dokážeme vysvětlit nějakou záhadu, tak to je hezké. I základní kurzy ale učím ráda.

Zpátky k vám. Jak vypadá váš pracovní den?

Odcházím z domova v sedm hodin a jdu čtvrt hodiny pěšky. To je moje! Chodím denně čtyřikrát čtvrt hodiny pěšky vždycky z domova na vlak, pak z vlaku do školy a zpátky. Když před osmou dorazím na děkanát, podívám se, co je třeba aktuálně vyřídit, a pak utíkám nahoru do laboratoře. Když to vyjde, jsem tam do oběda. Po obědě jdu zpět do kanceláře a tady bývám tak do půl šesté. Pak jedu domů, často manželovi udělám teplou večeři a potom si v těch osm hodin sednu k počítači a do jedenácti opravuji články a dělám různé revize.

Tak to je tedy hodně dlouhý pracovní den.

Asi ano, a práci v domácnosti, kterou beru jako relax, dělám o víkendu. Navařím si, vypleju jahody…

A máte nějaké volno? Jak ho trávíte?

Mám jednu vášeň, a to je sjezdové lyžování, takže se v zimě snažím několikrát vyjet. Alespoň jednou do Dolomitů a potom na nějaké ty víkendy. Celá naše rodina sjezduje, takže to je takové moje nejoblíbenější odreagování. A o prázdninách jezdím celý život na tábor Univerzity Karlovy do Poříčí. Tam se cvičí, hraje tenis.

Na co se teď bezprostředně těšíte?

Na podzim jedu do Sappora, kde máme konferenci o cirkulárním dichroismu. Jsem tam v organizačním výboru a jsme už dobrá parta. Těším se, že se s těmi lidmi, se kterými si neustále píšeme mailem, opět po letech potkám a pak je to jako bychom se viděli před pár dny. Na této konferenci nás bývá jen něco přes sto. A po každé je to moc milé.

Co vás v poslední době pracovně nejvíc potěšilo?

Nedávno nám vyšel krásný článek o bilirubinu v časopisu Biochimica et Biophysica Acta – Biomembranes, ale to je takový parciální úspěch. V současnosti se vědecké příspěvky jen těžko uplatňují, snaží se v nich publikovat tisíce vědců, včetně velkých zemí jako je Čína a Indie.

Moc děkuji za rozhovor, gratuluji k úspěchům a přeji hodně dalších!

 

Rozhovor vedla: Hana Tenglerová
Korektury: Alen Ortenová
Foto: Michal Ureš

Článek byl publikován 5.10.2015