Rozhovor s prof. Alenou Kohoutkovou

prof. Ing. Alena Kohoutková, CSc., FEng.

„Stavařinu děláme, aby bylo za námi něco vidět.“

Čím se, paní profesorko, zabýváte?

Moje výzkumné téma jsou betonové konstrukce. Beton jako materiál, betonové konstrukce jako stavění, beton jako celoživotní láska. Při povrchním pohledu se dá říci, že v dnešní době má beton špatnou pověst. Když se tady kolem rozhlédnete, najdete nápisy: „Chceme zeleň místo betonu!“, a mně to přijde vůči betonu nefér, protože je to krásný materiál, který dává architektům a inženýrům svobodu pro uplatnění jejich fantazie a tvůrčích schopností.

Čím to podle vás je, že je beton nahlížen tak negativně?

Je stále hodně spojovaný s šedí sídlišť z dob komunismu, nekvalitními stavbami a dalšími negativně vnímanými jevy. Ten materiál sám o sobě za to ale nemůže, jde o to, jak se s ním pracuje. Negativní příklady jeho špatného použití samozřejmě přitahují pozornost. Jde ale o konkrétní chybná rozhodnutí a jejich architektonická uplatnění. Beton je složitý materiál, pro jeho pochopení a navrhování konstrukcí z něj potřebujete ve srovnání s jinými materiály dlouhou dobu. Ocel se dá vyrobit  o vynikajících vlastnostech už v ocelárnách. Nemění se a její vlastnosti jsou předem dané. Má v tlaku i tahu stejné vlastnosti a je úžasně homogenní. Beton je něco, co si doma namíchá každý, kdo má domek nebo chatu. Když ho ale namícháte špatně, moc dobře neposlouží. Dnes bez chemie beton existovat nemůže. Základní složky – cement, voda a kamenivo – jsou doplňovány plastifikátory, urychlovači či zpomalovači tuhnutí, vlákny, silikou a dalšími přísadami. Aby byl beton kvalitní, musí v něm být co nejméně vody, ale zase jí tam musí být dost, aby došlo k tvrdnutí a vznikl materiál podobný kameni. Další věc je transport a uložení betonu do konstrukce. Pro každý účel je skoro každý beton originál. A také proto je to s ním tak těžké.

Jaký projekt teď řešíte?

Včera jsme úspěšně zakončili jeden úžasný projekt, který se týkal uplatnění vláknobetonu, což je speciální typ betonu, kam se kromě prutové ocelové výztuže přidává ještě takzvaná rozptýlená výztuž. Přidávají se tam vlákna různých typů z materiálů od oceli přes polymery, sklo až po textilní vlákna, a hledají se tak stále nové materiály. Materiálový výzkum má tady na Fakultě stavební ČVUT velkou tradici. Vznikla tu ale potřeba najít aplikace pro námi vyvinuté materiály.

Jak takové hledání vypadá?

Potřebujete konkrétní firmu, jejíž důvěru si musíte získat, aby s vámi chtěla do nějaké spolupráce jít. Přenést nápad z laboratoře do poloprovozu a potom do reálného provozu představuje nesmírné úsilí a je vždy sázkaou do loterie, jestli to vyjde a jestli firma z toho bude mít profit. Tím jsme se zabývali poslední čtyři roky a včera jsme jeden projekt, jehož výsledkem byly úspěšné inovace, úspěšně obhájili. Měli jsme báječný pocit, protože jsme byli pochváleni jak firmou, tak Ministerstvem průmyslu a obchodu, a pevně doufáme, že budeme moci na započatou spolupráci navázat dalším projektem. Přechod od laboratorního výzkumu do aplikační sféry je nesmírně důležitý, složitý a zároveň, když se povede, velmi naplňující. Marná sláva, stavebnictví i stavební fakulta pevně stojí nohama na zemi. My tu stavařinu děláme proto, aby bylo za námi něco pozitivního vidět.

Jaké jsou charakteristiky vláknobetonu, o kterém jste mluvila?

 Ve srovnání s běžným betonem má větší pevnost v tahu a je houževnatější a odolnější vůči nárazům. Často vidíte na schodech nebo u některých panelů, že jsou různým způsobem na hranách poškozené. Když do betonu zamícháte vlákna, je kompaktnější. Zároveň má i velkou odolnost vůči povětrnostním podmínkám. Díky přítomnosti vláken lépe snáší změny teplot, je mrazuvzdornější a odolnější za požáru.

Jaká budova nebo jaké uplatnění betonu je z vašeho pohledu nejzajímavější? Co podle vás dělá betonu dobré jméno?

Třeba Národní technická knihovna. Dokonce obdržela také cenu Klubu Za starou Prahu pro nejlepší novostavbu v historickém prostředí a získala titul Stavba roku. Také se mi líbí budova muzea v Marseille, kde byl použit nejmodernější typ vláknobetonu. Má zkratku UHPC – Ultra High Performance Concrete a svými vlastnostmi se blíží oceli. Zejména mosty z předpjatého betonu patří k nejzajímavějším příkladům konstrukcí budovaných pomocí špičkových technologií.

Jaké je složení tohoto materiálu?

Kromě základních složek jsou tam vlákna a celá jeho struktura je upravená tak, že je nesmírně kompaktní a získává úplně nové vlastnosti, některé typy se dokonce upravují tepelně. Tyhle materiály jsou úžasné, protože najednou můžete vytvořit fasády, které vypadají jako krajka a žádná prutová výztuž tam není. Ve Francii se do takových experimentů architekti nebojí jít, ale oni za sebou mají celý podpůrný systém. Nové věci tam přijímají pozitivně, přitahují pozornost veřejnosti, a tím pádem se takové inovace finančně i vyplatí. My bychom rádi podobnou praxi přenesli sem. Má to ale háček: je to zatím velmi drahý materiál.

Jak je to pak s recyklací takto odolných materiálů?

Je to stejné jako s tradičnějšími formami betonu, možná i lepší. Materiál se rozdrtí a může se opět použít. Recyklace betonových a zděných konstrukcí je další oblast, o kterou se zajímáme. Životní prostředí a udržitelnou výstavbu máme na mysli ve všech našich projektech. Supermateriály, které vyvíjíme, se u nás snažíme vyrobit i z recyklovaných složek, to je náš český unikát. Kvalitní vlákna, která jsou jinak velmi drahá, lze získat například z použitých pneumatik.

Teď trochu o vás. Jak jste se dostala ke stavařině?

Na střední škole mi šly všechny předměty stejně dobře, matematika i humanitní vědy. Bavily mě i dějiny umění a architektura. Ale že bych mohla dělat kurátorku v Národní galerii, nebylo s mým rodinným zázemím v době komunismu myslitelné. Letní brigáda před vysokou školou ve Stavbách silnic mě nakonec nasměrovala k mostům a jejich konstrukci. Studovala jsem nejdřív ocelové konstrukce, ale pak se nabídlo téma na sousední „betonářské“ katedře a já do toho šla.

Jak jste se dostala k vědeckému bádání v této profesi?

Po studiu jsem byla rok na stáži, abych si rozmyslela, co vlastně půjdu dělat. Pak jsem se rozhodla pro doktorát, ale místo tu pro mě z politických důvodů nebylo. Tak jsem šla do praxe a deset let jsem pracovala v projektovém týmu na analýzách konstrukcí. Na ČVUT jsem se, když to bylo politicky možné, vrátila oklikou přes Kloknerův ústav, což je ústav, který se zabývá výzkumem stavebních konstrukcí a hmot. Ještě když jsem tam pracovala, začala jsem vyučovat na katedře betonových konstrukcí ČVUT a pak jsem se sem vrátila docela. A kruh se uzavřel.

Jak vypadá váš pracovní den?

Jsem děkanka i vedoucí katedry a dobře se ta práce propojuje. Důležitý je jednoduchý systém řízení. Konkrétní krok se naplánuje, pak to uděláte nebo necháte udělat, pak to musíte zkontrolovat a musíte vyhodnotit, jak to dopadlo a hned navrhnout zlepšení. Zpětná vazba z provozu katedry, kde je jádro naší práce, práce se studenty, odpovědnost za studijní programy, každodenní kontakt s výukou a bádáním, je velmi zásadní. Většinou jdu ráno na děkanát, zkontroluji plán, co je potřeba, mám nějakou poradu, návštěvy, podepisuji dokumenty, pak jdu na katedru a tam řídím, učím, konzultuji, plánuji a organizuji výzkum a podobně.

Co vás na vědecké práci nejvíc baví?

Když se nám podaří výsledky z modelů a laboratoří realizovat a dostat do praxe, třeba v podobě inovací. Hodně mě těší, když se moji studenti dokážou pro to téma nadchnout, jdou za svým a daří se jim. Publikace, konference a spolupráce v oboru jsou velmi důležité, ale nejvíc mě těší, když se postaví konkrétní konstrukce z našeho vláknobetonu třeba někde na Šumavě, jak se to povedlo před pár lety. Vždycky když jedu kolem, tak se na to jdu podívat, jak konstrukce vypadá, a mám z toho radost.

Jaké vlastnosti vám podle vašeho názoru dopomohly stát se úspěšnou vědkyní?

Bylo by lepší, kdyby to hodnotil někdo jiný, ale je fakt, že jsem asi tvrdohlavá, moje máma říká ambiciózní. Na druhou stranu jsem ale člověk, který neprosazuje za každou cenu svoje názory, snažím se naslouchat, věřím na pozitivní atmosféru a na smíšené kolektivy. Tohle mě podle mého názoru posunulo dál, ale samozřejmě vnější podmínky také hrají roli.

Mají dívky zájem o váš obor, je tady na fakultě hodně studentek?

Po roce 1989 začala děvčata hledat uplatnění někde jinde než ve stavebním inženýrství. Byl tam patrný odliv, původně tu byla tak čtvrtina žen. Na architektuře děvčata vždycky zůstávala, i když je to pro ženy hodně těžký obor i v tom smyslu, že na stavbě je to trochu drsnější prostředí. Tam je třeba ukázat pevnou ruku, je to často daleko od města, musíte se tam občas brodit v holinkách… Musíte mít k té práci speciální vztah. Spousta žen si tu dokázala vydobýt respekt. V posledních pěti letech se na stavební inženýrství děvčata hlásí zase ve větším počtu. I na doktorském studiu děvčata máme.

Co si myslíte o postavení žen v české vědě. Navzdory rostoucímu zastoupení žen ve studiu, ve vědě je podíl žen stále stejný…

Je to hrozná škoda pro všechny. Nejde o to soupeřit, ale spolupracovat. Výrazně nepříznivá statistika je specifikem českého prostředí.

Určitě je dobře o tom mluvit, není to totiž jen otázka diskriminace žen, ale obecného nedostatku kvalitních výsledků. Muži a ženy do výzkumu přinášejí jiný pohled a myslím, že musí spolupracovat, protože je to efektivnější. Vyváženost, a tedy větší podíl žen ve vědeckých týmech přinese nové nápady a povede k lepším výsledkům. V mnoha zemích už to dávno pochopili. A že nejde o to ženy přezírat nebo s nimi bojovat.

Co jste říkala na novou Radu pro výzkum a vývoj z genderového hlediska?

To jsou zajeté koleje, hledá se pořád na stejných místech, a pokus o inovativní pohled na věc nikde. Mohli si říct: „Pojďme to udělat jinak, pojďme zabrousit někam jinam, pojďme to risknout.“ Stále titíž lidé, jak je vidět, optimální výsledky nepřinášejí. Když už tu máme změnu, tak byla bych ráda, kdyby tam přibyly ženy. Z důvodu, jak už jsem řekla, že smíšené kolektivy mají větší efektivitu.

Co si myslíte o tom, jak je stavebnictví jako obor vnímané ve společnosti?

To je otázka, která mě trápí dnes a denně. Stavění a architektura jsou součástí kultury a vždycky tomu tak bylo. Každá historická doba je spojovaná s tím, jaká byla tehdy architektura, jak se tehdy stavělo, protože to ukazuje, jak byla která společnost rozvinutá. A kde jsme teď tady u nás?

Stavění je pod velkým tlakem. Stavební firmy se ztenčily. Pořád slyšíme: „Neumíte stavět, stavíte draze, když něco postavíte, má to chyby.“ V podmínkách, jaké máme dnes pro veřejné stavby, kde je investorem stát, je velmi obtížné něco postavit a atraktivita oboru tím strašně trpí. Beru to jako nespravedlnost, protože to není otázka oboru, je to otázka vnějších podmínek, jak se vše nastavilo z hlediska státní správy, legislativy a politiky. Stal se z toho také předmět mediálního tlaku, který vůči nám někdy není spravedlivý.

Já bych ráda atraktivitu našemu oboru zase vrátila, protože stavění je krásné řemeslo. Bydlíme a pracujeme v budovách, většinu dne strávíme uvnitř nějakého objektu, prostředí kolem nás je vystavěné. V České republice je krajina kompletně urbanizovaná a urbanismus a architektura je také stavění. Tak proč tento obor nemá postavení, které mu podle toho má náležet? O to bych strašně chtěla usilovat, ale je to mravenčí práce, a není v silách jednotlivce.

Děkuji moc za rozhovor, gratuluji k získání Ceny Milady Paulové za rok 2014 a přeji, ať se vám daří!

Rozhovor byl publikován v newsLetteru 11/2014 (v PDF, na webu).
Publikováno: 27.11. 2014

Rozhovor vedla: Hana Tenglerová
Korektury: Alena Ortenová
Fotografie: Michal Ureš