prof. RNDr. Marie Hušková, DrSc: Na mém oboru mě vždy fascinovala možnost propojit matematiku a reálné problémy

Děkuji, že jste si na náš rozhovor udělala čas, a moc Vám gratuluji k zisku Ceny Milady Paulové.

Děkuji, velmi mě to překvapilo a jsem velice potěšena. Vnímám to spíše jako ocenění a zviditelnění pro mé pracoviště, katedru i fakultu MFF UK, kde pracuji celý profesní život. Zdejší prostředí je vstřícné a inspirativní.

V roce 2022 oslavíte významné životní jubileum. Bilancujete nějak svoji dosavadní kariéru?

Já jsem nepředpokládala, že bych vůbec mohla pracovat na univerzitě. Neměla jsem moc tušení o titulech, kterých je možné dosáhnout, ani o uplatnění, pocházím ze skromných poměrů. Jsem proto vděčná za uznání. A musím říct, že pro mě hrálo vždycky roli stimulu přátelské a motivační  prostředí. Když jsem nastoupila po magisterském studiu na katedru, to byla druhá polovina šedesátých let, byla doba trošku uvolněnější a s mladými kolegy jsme si sedli i lidsky a dobře se nám spolupracovalo. Měla jsem kolegyně, které také měly děti jako já, takže jsme se vzájemně podporovaly, protože organizovat práci a život s dětmi bylo velice náročné. Měla jsem i podporu rodiny, takže si v tomto ohledu nemohu stěžovat.

Co považujete za svůj největší úspěch, co se Vám ve Vašem oboru podařilo?

Kdybych měla říci, čeho si nejvíc považuji, tak toho, že jsem se podílela na řešení mezinárodních grantů, z nichž některé byly na začátku devadesátých let tzv. NATO granty. Cením si, že jsem byla v této skupině a že jsme vytvořili řadu publikací, které jsou dodnes citované a uznávané. Často jsem také spolupracovala s nizozemskými statistiky a k sedmdesátinám mi bylo uděleno vyznamenání od nizozemské královny. Což je téměř na roveň ocenění, které tady uděluje prezident.

Vedla jsem řadu vědeckých grantů udělených GAČR a také jsem byla zvolena do několika odborných mezinárodních komisí.

To jsou takové ty výjimečné věci, kterých si člověk považuje, ale jinak, když se teď ohlédnu, to byl takový běžný badatelský život. Tvrdý život, ale skvělý.

Zmínila jste spolupráci s NATO, mohla byste to rozvést?

Podpora grantů NATO byla zaměřena na výzkum a vědu v oblasti matematické statistiky, šlo konkrétně o modelování změn a nestabilit. Této oblasti jsem se věnovala velice dlouho a vlastně věnuji  dosud. Vyvinuli jsme řadu matematicko-statistických modelů a k tomu patří celá řada kroků. Navrhnou se možné modely pro zvolená data, je zapotřebí vyšetřit teoretické vlastnosti (založeno na pokročilých matematicko-statistických metodách), následují simulace a konfrontace s daty, dolaďování modelu a pak doporučení konkrétního řešení vhodného pro danou situaci. Ale je to stále jen doporučení, neboť vždycky existuje nějaká malá šance, že se netrefíte, a s tím se musí počítat. Typicky se jednalo o data z ekonomie, ekonometrie nebo klimatologie.

Jde tedy o velice praktickou věc, ačkoliv jde o teoretickou matematiku

To je to, co mě na mém oboru vždy fascinovalo a táhlo, že je možné propojit matematiku a reálné problémy při neúplných informacích.

A jak jste se dostala právě k této konkrétní oblasti matematiky?

Studium matematiky na matematicko-fyzikální fakultě jsem zvolila na základě doporučení středoškolského učitele matematiky, a navíc matematika mne bavila a nemusela jsem se připravovat např. na rozdíl od dějepisu. Na fakultě jsem pochopitelně zjistila, že věci jsou trošku jinak, a také jsem zjistila, jaké jsou v matematice možnosti. Rozhodla jsem se pak pro takzvanou matematickou statistiku, tedy kombinaci teoretické matematiky a reálného světa, zahrnující i rozhodování za nejistoty.

Předpokládala jste už tehdy, že zůstanete ve vědě, že budete bádat a učit na VŠ, nebo jste myslela, že půjdete spíše učit na základní nebo střední školu?

Já jsem nechtěla učit, protože učitel má těžký úkol děti udržet v klidu, zaujmout je a ještě něco naučit. Nebyla jsem si jistá, zda bych to zvládla. První dva roky studia byly společné pro všechny studenty. Pak jsem se rozhodla pro odbornou matematiku, speciálně matematickou statistiku. Její absolventi většinou odcházeli do akademie, do nějakého výzkumného ústavu nebo na nějakou vysokou školu učit a zabývat se výzkumem. Po ukončení magisterského studia jsem nastoupila na Katedru pravděpodobnosti a matematické statistky na MFF UK jako asistentka, posléze jsem absolvovala tzv. vědeckou přípravu (dnes doktorandské studium).

Bylo náročné skloubit profesi a rodinný život?

Můj manžel je matematik, oba jsme z Prahy. Když jsme skončili studium, problém byl pro nás v otázce bydlení. Abychom získali družstevní bydlení, tak by alespoň jeden z nás musel pocházet odjinud než z Prahy. Nezbývalo nám proto nic jiného než stavět svépomocí. Teprve po sedmi letech jsme začali spolu bydlet. Následně jsem obhájila dizertaci a narodily se nám dvě děti. Bylo to velice náročné. Poprvé jsem byla doma půl roku, podruhé rok. Pracovala jsem na katedře jako odborná asistentka, takže jsem učila a přípravu jsem si dělala večer doma, když už děti spaly. V rámci vědy šlo o jakési udržování se (sledování článků a účast na seminářích). Obě děti chodily asi od roku a půl do jeslí a potom do školky, která byla velice blízko ve vile se zahradou. Měli jsme také štěstí, že moje tchyně byla ještě z generace, kdy ženy zůstaly po sňatku v domácnosti, takže dvakrát týdně vyzvedla naše děti a strávila zbytek dne s nimi.

Vy dnes vyučujete, vedla jste mnoho doktorandek a doktorandů. Máte pocit, že je dnes pro mladé lidi ve vědě náročnější mít děti?

Myslím, že je to jiné. Něco je mnohem těžší a něco zase mnohem jednodušší. Není problém například zařídit si nákup s dovozem, tam se dá ušetřit hodně času. Spousta věcí je dostupných, ale zároveň se očekává, že pokud ženy nastoupí po mateřské dovolené na plný úvazek na fakultu, tak musejí skutečně intenzivně pracovat a musí se do osmi až deseti let habilitovat. Pokud se nehabilitují, tak záleží na tom, jestli má katedra zájem, aby pracovaly jen jako lektorky, což znamená mnohem více učit a nezabývat se nebo jen málo vědou či výzkumem. To je určitě těžké, za mě to nebylo až tak striktně sledované. Z jedenácti mých doktorandů, kteří úspěšně obhájili, byly čtyři dívky.

Myslíte, že je matematika věda spíše pro muže než pro ženy?

Teď je v prvním ročníku na matematice zapsaných asi sto sedmdesát studentů a zhruba třetina jsou dívky, ale to se rok od roku mění. V matematice jde o abstraktní logické myšlení a to se na málokteré střední škole naučí, což vede k jakési averzi k matematice. Mám dojem, že dívky, zvláště dříve, byly spíš ochotny věnovat úsilí jiným předmětům a matematika jim přišla obtížná. Zároveň velmi záleží na učiteli, aby dovedl správným způsobem motivovat. Myslím si, že to je částečně dáno naturelem, ale to je můj osobní názor.

Fungoval za Vašich studií na matfyzu nějaký mentoring, třeba neformální?

Během mých studií nikoli. Ale později vlastně ano, ale říkali jsme tomu jinak − vedoucí učitel skupiny. To přišlo po roce 1968, kdy byla obtížná situace, a tak měl každý kroužek svého vedoucího učitele skupiny. Někoho, za kým může student přijít, když má nějaké problémy. Typicky šlo o potíže na počátku studia. Teď je to všechno mnohem individuálnější. Vloni jsem byla na půl roku mentor pro skupinu studentů prvního ročníku, ale kvůli COVIDu to bylo komplikované.

Měla jste nějakou ženu jako svůj vzor v matematice?

Já jsem už na střední škole obdivovala Marii Curie-Sklodowskou. Ona byla nejen velmi chytrá a dělala špičkovou vědu, ale měla rodinu a dvě děti a pro mě to znamenalo, že je možné toho hodně zvládnout. Dříve, ale vlastně i nyní, je matematiček na špičkové úrovni poměrně málo. V době, kdy jsem nastoupila na katedru, v polovině šedesátých let, nás tam bylo několik žen přibližně stejného věku a motivovaly jsme se navzájem.

Zároveň na katedru v té době nastoupil profesor Hájek, který přišel s moderními myšlenkami, tenkrát neobvyklými, a dodnes patří k nejcitovanějším světovým statistikům. Pozvedl katedru na světovou úroveň. Když jsem dlouhá léta říkala: „Já jsem dělala u Hájka,“ tak to byla jakási vizitka.

Velkým milníkem byl příchod počítačů. Očekáváte nějaký podobný zlom v dohledné budoucnosti?

Počítače byly opravdu obrovský milník. Neustále ovlivňují náš běžný život, ale přinesly také mnoho výzev prakticky všude ve vědě, a tedy i v matematice. Dnes jsou díky počítačům dostupné  spousty informací, které je třeba nějakým efektivním způsobem zpracovat, vyhodnotit, využít k rozhodování. Jsou potřeba výkonné počítače, vhodné softwary a také efektivní procedury, které umožní dělat rozumné závěry. Samozřejmě může přijít něco dalšího, nějaký zlom, ale co a kdy, to je skutečně otázka.

Zmiňovala jste, jak je důležitá spolupráce se zahraničím. Bylo to tak i před rokem 1989?

Tehdy to bylo úplně jiné než teď. Nebyl žádný internet samozřejmě a výjezdy byly velice obtížné. Já jsem měla štěstí, že jsem uspěla v konkurzu vypsaném MŠMT a dostala se na tříměsíční pobyt do Nizozemska. Tím začala moje mezinárodní spolupráce nejdříve s holandskými statistiky, později americkými a německými. Výjimečně se dalo vyjet ke krátkodobému pobytu na základě pozvání zahraniční univerzity, které zahrnovalo i finanční pokrytí pobytu. Profesor Hájek zorganizoval v r. 1973 velice úspěšnou mezinárodní konferenci v Praze, která pak byla organizována každých  pět let, což mělo velmi kladný vliv na rozvoj mezinárodní spolupráce.

Jak na svůj první pobyt v zahraničí vzpomínáte?

No, nebylo to jednoduché. Děti tehdy byly malé a manžel byl ochoten o ně pečovat. Naštěstí také fungovaly obě babičky a děti chodily do školky. Nešlo ani telefonovat, mohli jsme si jen posílat dopisy. Brala jsem to tak, že jde o výjimečnou příležitost, tak jsem se ji snažila maximálně využít a v budoucnu se mi to opravdu vyplatilo. Jednak z toho pobytu vznikl článek uveřejněný v tenkrát nejlepším statistickém časopise a jednak se díky tomu rozjela další spolupráce. V devadesátých letech se tato spolupráce utlumila, ale začala nová spolupráce s NATO. Téměř každý rok jsem na měsíc jezdila do Utahu (USA), kde jsem měla čas se plně věnovat vědě.

Co Vám teď ve Vaší práci přináší radost?

Momentálně píšu s kolegy z České republiky i ze zahraničí dva články, z toho mám radost. V červnu jsem byla jedním z organizátorů mezinárodní konference, ze které vzniká speciální číslo jednoho impaktovaného časopisu. V září jsem byla klíčový řečník na jiné mezinárodní konferenci. Dokud nebyl COVID, jezdila jsem na konference. Osobní kontakt teď bohužel velice chybí, hlavně pro mé mladší kolegy je důležitý. Také píšu různé recenze, jsem v edičních radách čtyř zahraničních časopisů a několik nakladatelství mě oslovilo, abych napsala knížku.

Autorka: Martina Fucimanová