RNDr. Viktorie Vlachová, DrSc: Každá práce, ať už duševní, nebo fyzická, které se člověk věnuje se zaujetím a přináší nějaké pozitivní výsledky, mi připadá krásná a zajímavá

Doktorka Viktorie Vlachová se zabývá základním výzkumem buněčné a molekulární podstaty vzniku akutní a chronické bolesti se zaměřením na úlohu specifické skupiny iontových kanálů. Jejich prostřednictvím všechny živé organizmy reagují na vnější podněty, které je ohrožují.

Mohla byste prosím v krátkosti říct, čemu se věnujete?

Zkoumám, jak na molekulární úrovni vzniká bolest. Správné vyhodnocení podnětů, které k nám přicházejí z okolí nebo z vnitřního prostředí, je nezbytné pro přežití všech živých organismů.  V nervové soustavě je tato funkce zajišťována specializovanými receptory, konkrétně iontovými kanály. To jsou takové bílkovinné komplexy, které vytvářejí póry v membránách zakončení periferních neuronů, a jejich prostřednictvím můžeme reagovat na nebezpečné podněty, které nás ohrožují. Může jít o škodlivé chemické látky, mechanické podněty, horké nebo chladné teploty, které překračují fyziologický práh. Já se ve svém výzkumu zaměřuji na otázku, jak tyto iontové kanály, které můžeme nazvat molekulárními detektory, fungují. Jak rozpoznáváme nebezpečné podněty a bolestivé signály a jak lze ovlivnit bolest, která je důsledkem nějakého onemocnění nebo zánětu. Výzkum vlastností těchto bílkovinných komplexů je nezbytný pro to, abychom pochopili, jak vzniká bolest a jak lze vyhledávat látky, které působí cíleně proti závažným bolestem periferního nervového systému. Takové doprovázejí například diabetes, onemocnění kloubů, pooperační stavy nebo léčbu chemoterapeutiky.

Na základě vašich výzkumů tedy vznikají například léky proti bolesti?

Ano. To je jeden z cílů, které máme. Potřebujeme získat takovou informaci, abychom uměli říct, které místo dané bílkoviny nebo daného bílkovinného komplexu je citlivé a specifické a které hraje nejdůležitější úlohu v tom, aby byl ten receptor aktivován nějakým bolestivým podnětem, mechanickým stimulem nebo nějakou škodlivou chemikálií. Chceme na molekulární úrovni umět poznat ten hlavní mechanismus, kterým lze daný receptor ovládat, a to i farmakologicky.

Blížíte se k tomuto poznání?

Určitě, ten pokrok je značný. Když se člověk ohlédne, tak vidí celou cestu, kterou muselo lidstvo projít. Nedávno byly oficiálně předány Nobelovy ceny za rok 2021 Davidu Juliusovi a Ardemu Patapoutianovi a na těchto kalifornských vědcích jsem viděla, kudy šla i naše dráha, protože jsme tuto problematiku měli příležitost i štěstí dělat. Oba tito nobelisté pracovali právě na receptorech pro bolest a jsou vlastně původci té originální myšlenky, jak takový receptor nalézt a jak ho studovat.

To je hezké, že můžete takhle pozorovat vývoj a vidět výsledky. Co vás na vaší práci vlastně nejvíce baví?

Musím přiznat, že mi každá práce, ať už duševní, nebo fyzická, které se člověk věnuje se zaujetím a která přináší nějaké pozitivní výsledky, připadá krásná a zajímavá. Zábavnost práce je podle mého názoru spíš takový vedlejší projev, který by neměl být hlavním kritériem nebo motivací, proč nějakou práci začneme dělat nebo děláme. Já se tedy tím, co mě baví, příliš neřídím, protože vím, že to přijde, pokud nějakou práci děláme pořádně. Zabývám se experimentálním výzkumem, což s sebou přináší i příležitost pracovat s mladými lidmi. Je radost se studenty pracovat a vést je k vědecké práci, děláme to velmi rádi. S kolegy učíme v předmětu, který se týká toho, co zkoumáme, takže většinou míváme studující, kteří jsou velmi zaujatí nebo jsou v té problematice orientovaní a mají o ni zájem.

Je potřeba studující nějak speciálně motivovat, aby šli studovat zrovna k vám, do vaší skupiny?

Já jsem měla asi štěstí na studenty, kteří už motivovaní byli. Také věřím na osobní příklad, který snad funguje.

Ono to asi nebude jen o štěstí na studenty. V roce 2017 jste spolu s kolegy získala cenu Studentský Velemlok za nejlepšího pedagoga v oboru biologie, konkrétně za předmět Molekulární podstata buněčné dráždivosti.

Já si myslím, že to je tím, že se v anketě vyjadřovali studenti, které ten předmět baví a kteří o něj měli zájem. Navíc to byla týmová práce a zásluha, protože jsme tento cyklus přednášek vedli s mými dvěma skvělými kolegy.

Jak se stalo, že jste se začala věnovat neurovědám?

Já jsem vystudovala matematickou analýzu na matematicko-fyzikální fakultě, tedy čistě teoretický obor matematiky. V posledním ročníku jsme byli vedeni k tomu, to byl začátek osmdesátých let minulého století, že naše diplomové práce by měly být zaměřeny na nějaké praktické aplikace. Dnes je to podobné, doba se jakoby trochu vrací. Mnoho mých spolužáků se věnovalo řešení hydrodynamických rovnic, spolupracovalo s ČKD Plzeň, což mi přišlo dost vzdálené. Diplomovou práci jsem proto vypracovala pod vedením dnes již legendárního pana profesora Miroslava Katětova na téma využití diferenciálních rovnic v matematickém modelování paradoxních biologických jevů. Jednalo se o téma, které bylo v té době nové, opíralo se o elementární teorii katastrof, což je matematická disciplína, která se zabývá vlastně singularitami reálných spojitých funkcí a umožňovala modelovat nespojité neurobiologické děje, jakými byly například ataky roztroušené sklerózy nebo právě bolest. Po ukončení školy a po několika měsících práce ve výpočetním středisku mi na stole zazvonil telefon, zda bych nechtěla pracovat v laboratoři buněčné neurofyziologie ve Fyziologickém ústavu Akademie věd. Samozřejmě jsem neváhala ani vteřinu, ale netušila jsem, že mi volá jeden z nejvýznamnějších experimentálních neurofyziologů v tehdejší Československé republice, pan doktor Ladislav Vyklický. On v té době hledal nějakého absolventa matfyzu do svého multidisciplinárního týmu a shodou okolností se mu do rukou dostala moje diplomka. Po dlouhou dobu pak byl mým mentorem a osobou, která nejvíce ovlivnila mou vědeckou dráhu. Teprve o dost později jsem se od něj při nějaké oslavě dozvěděla, že se tehdy dlouho tak nezasmál, jako když četl mou diplomovou práci – tak daleko tenkrát byla ta teorie od praktického základního výzkumu.

Proč jste šla studovat zrovna na matfyz? Měla jste sen živit se matematikou?

Já jsem vždycky měla ráda dost stupňů volnosti, takže ne že by to byl můj jediný sen na světě, ale ten obor mi přišel takový jasný, dobře definovaný, spravedlivý a takový jednoznačný. To se nedalo říct o dějepisu, zeměpisu, biologii, snad ani o fyzice, tak to bylo pro mě z této stránky docela jasné. Bylo to takové přirozené. Na druhou stranu jsem si ale po ukončení studia nedovedla představit, že bych třeba dalších pět let řešila podmínky jedné matematické věty nebo že budu v tom výpočetním středisku pracovat až do smrti. Práce v týmu pana doktora Vyklického byla oproti těmto možnostem opravdovým dobrodružstvím, kdy jsme chodili z práce v půl jedenácté večer. Byl to úplný opak, ale nikdy jsem toho nelitovala.

To zní náročně. Bylo pro vás složité skloubit kariéru a rodinný život?

Pro mě to složité nebylo. Poznala jsem, že vědecké práci je potřeba věnovat maximum času, jinak je to jen na polovic a nemá smysl to dělat. Člověk by ani ze sebe nemohl mít dobrý pocit. Je pravda, že jsem musela hodně věcí obětovat, ale to je podstata té práce. Myslím, že tady nikdo nemůže dělat vědeckou práci napůl, nejde o práci v pevně dané pracovní době. Vždy jsem vědu brala jako svobodné, kreativní povolání a to je taková její daň – věda se nedá dělat na povel.

Myslíte, že je takový náhled na vědu mezi mladými vědci a vědkyněmi rozšířený i dnes? Nebo se spíše setkáváte s opačným přístupem, kdy se klade větší důraz na oddělení práce a soukromého života?

Myslím si, že mí mladší kolegové si tento druhý přístup uvědomují, a nakonec jim člověk musí dávat za pravdu. Je to jiný náhled na věc. Je pravda, že věda se dost mění i v tom smyslu, že se intenzifikuje, vstupuje do ní více lidí než dříve. Dříve to opravdu byla záležitost velmi malého počtu lidí. Zároveň dnes některé vědecké směry vyžadují mnohem větší personální obsazení, včetně například údržby a chodu přístrojů, a celkově je v celém tom oboru prostě potřeba udělat mnoho práce.

Spadá do toho podle vás i nárůst administrativy s tím, jak člověk stoupá po kariérním žebříčku a dostává nabídky na funkce v různých poradních orgánech a podobně? Vnímáte v tomto ohledu nějakou změnu náplně své práce?

Já si myslím, že pokud má člověk co říct, měl by se podle svých možností a situace věnovat nějaké organizační práci. Nepovažuji to za ztrátu času, protože se získá pohled z trochu jiné strany, a jde-li o organizační struktury, tak by to asi prospělo i mnoha mladším kolegům, kteří do organizace vědy tolik nenahlíží a mají tendenci spíše ji kritizovat. Je ovšem dobré včas tyto struktury zase opustit a neztratit na tom tolik času, aby to nebylo na úkor samotné vědecké práce.

Celý svůj dosavadní profesní život jste strávila ve Fyziologickém ústavu AV ČR. Nezvažovala jste někdy změnu prostředí, nebo dokonce odchod do zahraničí?

Občas mě to napadlo, ale měla jsem dlouho těžce nemocné oba rodiče a pečovala jsem o ně na každodenní bázi, takže to nebylo možné. Brala jsem to však jako pozitivum, protože mou ambicí bylo dělat dobrou, konkurenceschopnou vědu tady. Měla jsem v tomto velký vzor od pana doktora Vyklického, který prošel s velkou ctí normalizačním obdobím, takže jsem viděla, že když se dělá věda upřímně a s opravdovým úsilím, tak lze být konkurenceschopní, aniž bychom museli trávit svůj vědecký život někde v zahraničí. Dnes je to pro mladší kolegy samozřejmě velké lákadlo a já to velmi podporuji a považuji za prospěšné.

Motivujete nějak speciálně své studentky, aby se věnovaly vašemu oboru a neodcházely z vědeckého prostředí?

Spíše jim dávám volnost v rozhodování. Jsou to dospělí lidé, kteří si o svém osudu rozhodnou sami. Snažím se je neovlivňovat, ale informovat, co je na vědě hezkého, a to ostatní už poznají sami. Je pravda, že v neurovědách dříve dominovali spíše muži, protože se v poválečných dobách rekrutovali z profesí lékařských. Ale postupně přicházeli lidé nejen z přírodovědeckých fakult, ale i z matematicko-fyzikální, biofyzici, biochemici a podobně. No a obecným trendem je dnes spíše dominance žen. Otázkou pak zůstává, jak lze tyto pracovnice ve vědě stabilizovat.  

Setkala jste se vy někdy s nějakou třeba překážkou jenom proto, že jste žena?

Tak samozřejmě jsem vyslechla mnoho vtipů na matfyzačky, ale jinak jsem si nikdy neuvědomovala žádné významné překážky, které by nešly překonávat, kromě limitace vlastních schopností. Byla jsem vychována tak, abych si jako žena vydobyla respekt sama. Od své maminky jsem převzala názor, že to, jak se okolí chová k ženám, si v mnoha případech určují trochu i ony samy. Možná jsem něco přehlédla nebo nedocenila, ale sama se snažím spíše své okolí měnit než jím být ovlivňována.

Vím o vás, že se věnujete výtvarnému umění a hře na basovou kytaru. Je to pro vás nejlepší forma relaxace?

Dnes už si basovku na krk nepověsím a nejdu hrát na tancovačku, s tím už jsem přestala. Dřív to tak bylo, asi 25 let jsme s bratrem chodili hrát s tanečním orchestrem, strávili jsme tím celou sobotu až do nedělního rána. To bylo moc fajn. Dneska už na to fyzicky nemám, ani by se to nehodilo a těch tancovaček už také tolik není. Občas kreslím, ilustrovala jsem humornými obrázky asi 25 technických knih. Přivedl mě k tomu bratr, který je elektroinženýr a napsal několik knih o počítačích, ke kterým jsem vymýšlela vtipné obrázky, abych trochu odlehčila tu tematiku a čtenáři se pobavili. Jsem amatér, není to žádné velké umění, ale je pravda, že tím relaxuji, protože se člověk učí dívat se na věci jinak a s nadhledem.

Jaký počin vás zaujal v poslední době ve vašem oboru? Stalo se něco zásadního, průlomového nebo velice zajímavého?

Já už jsem to vlastně trochu zmínila. V oblasti, na kterou se zaměřuji, byl v posledních letech bezpochyby průlomový rozvoj technik kryoelektronové mikroskopie, za kterou byla v minulém roce udělena Nobelova cena výše zmíněným vědcům. V polovině devadesátých let minulého století jsme s napětím četli publikace, které jeden z nich, David Julius, napsal o využití pálivé látky izolované z chilli papriček a genech izolovaných ze senzorických neuronů. Dokázal, že jediný gen vytvořil buňky, které původně nebyly citlivé na kapsaicin, avšak staly se na něj citlivými. Později se ukázalo, že naše nervová soustava je vybavena i dalšími podobnými receptory, které reagují na různé teploty v různém rozsahu, od pálivých, horkých až po bolestivý chlad, a na zánětlivé mediátory i mechanické podněty. Toto byl tedy klíčový objev tohoto výzkumníka a právě rozvoj mikroskopických technik v posledních čtyřech až pěti letech nám umožnil podívat se na strukturu těchto receptorů v různých konformačních stavech s přesností téměř na úrovni jednotlivých atomů. Jeden z prvních nejlépe rozlišených receptorů byl právě ten kapsaicinový receptor a byla to opět laboratoř Davida Juliuse, která odhalila přesný mechanismus aktivace tohoto receptoru, tedy jak se bílkovinný komplex mění při navázání látky podobné kapsaicinu, případně při působení bolestivého horka. To umožnilo obrovský rozvoj a upřesnění našich přístupů ke studiu těchto molekul a například možnost přesnějšího zacílení látek, které by mohly být potenciálními analgetiky. Bylo to takové vyvrcholení celé etapy, která probíhá v posledních letech, a my, kteří jsme podrobně sledovali tento výzkum již od osmdesátých let minulého století, ji dokážeme opravdu ocenit.

Co v současnosti považujete za největší výzvu vašeho oboru?

Za největší výzvu považuji získávání, a hlavně udržení mladých nadaných vědeckých pracovníků v prostředí základního výzkumu. To je těžký úkol zejména v této a nadcházející době, kdy je před nastupující mladou generací příliš mnoho nejistot týkajících se i základních životních potřeb. O tom asi každý, kdo pracuje ve výzkumu, dobře ví. Státní instituce či grantové instituce jsou si tohoto problému také vědomy a za tímto účelem směřují i finanční prostředky, vypisují se různé projekty, aby bylo patrné, že máme o tyto lidi zájem a že mají šanci se uplatnit. Nadšení se z lidí ale nedá vydobýt jen penězi, takže doufám, že my starší budeme mít ještě pár let možnost s mladými kolegy spolupracovat a podporovat jejich zájem o základní výzkum.

Jaké jsou vaše další profesní cíle? Máte teď před sebou něco zajímavého? 

V současné době pracujeme na zajímavém projektu, ze kterého mám velkou radost a chtěla bych jej úspěšně ukončit. Cílem je prozkoumat možnou úlohu iontového kanálu TRPC5 v rozvoji revmatoidní artritidy a bolesti, která se k tomu vztahuje. To téma je úplně nové a věříme, že může přinést důležité výsledky, takže se na to těším.

Autorka: Martina Fucimanová

Foto: Tomáš Krist