Germanistka Libuše Spáčilová: Věda není nakloněna matkám

Jedna z hlavních tváří historiolingvistiky, která svou prací a více než 70 monografiemi a odbornými články, obohatila výzkum německého jazyka v Čechách a přispěla k vysokému renomé olomoucké germanistiky doma i v zahraničí. To je přední česká germanistka, profesorka Libuše Spáčilová, která v rozhovoru pro NKC – gender a věda hovořila o své profesní dráze i o překážkách, kterým ženy v české vědě musí často čelit.  

Jak jste se, paní profesorko, dostala ke své specializaci?

Začátky jsem měla trochu jinak nasměrované než čistě filologicky, protože jsem vystudovala vedle němčiny odbornou historii. Je to podle mě velmi šťastná kombinace pro ty, kteří se chtějí zabývat především českými dějinami do roku 1945, protože například Olomouc byla založena ve 13. století německými kolonisty a velká spousta písemných pramenů je v němčině. Zásadní zlom v mé profesní dráze přinesl listopad 89, kdy přišla možnost, kterou jsem před tím jako nestraník neměla, a to učit na olomoucké filozofické fakultě. O pár let později jsem získala od německé instituce DAAD tzv. Vor-Ort-Stipendium, jehož cílem bylo poskytnout podmínky odborným asistentům, aby mohli během tří let napsat habilitační práci a získat docenturu. Ve výběru tématu habilitační práce mi tehdy pomohl manžel a můj rádce, který pracoval jako ředitel archivu a který mi tenkrát řekl: „V Olomouci je spousta německy psaných archiválií od 14. do 20. století. Co kdyby ses věnovala historickému vývoji němčiny?“ Od té doby se zaměřuji na historickou lingvistiku, konkrétně na raně novohornoněmecký jazyk olomoucké městské kanceláře, kterým se přede mnou zabývalo jen málo filologů, a to spíše okrajově.

Pro akademické pracovnice a pracovníky na fakultě je typické, že se věnují pedagogické i výzkumné činnosti. Která z těch dvou disciplín vás baví víc?

To je těžké říct, i po těch třiceti letech strávených na fakultě ráda učím. Na každou výuku se těším a nikdy ji neberu jako rutinní záležitost. Připravuji se na každou přednášku či každý seminář, přizpůsobuji program konkrétní skupině studujících, kteří mou výuku navštěvují. Pedagogickou činnost považuji na fakultě za hlavní poslání. To, že je v dnešní době výzkum a především publikační činnost tolik požadovaná, je mi trochu líto, jelikož jsem zažila začátky své práce na fakultě, kdy jsme publikovali především proto, že jsme měli odborné veřejnosti co sdělit, vykazování bylo druhotné; vůbec jsme nemuseli přemýšlet, zda otiskneme svůj konferenční příspěvek v konferenčním sborníku či raději v renomovaném časopisu. Jedinou naší volbou byl konferenční sborník, protože měl jako monotematicky zaměřený titul svou relevanci.

Pedagogická práce s sebou ale nenese jenom výuku, já jsem třeba členka několika vědeckých rad. Účast na zasedání je pro mě přínosná v tom, že se těším, co se tam nového dozvím, čím se mladší kolegové v humanitních oborech zabývají. Podívám se na pozvánku, jaký obor se bude projednávat, kdo bude pronášet habilitační přednášku, a velmi mě to povznáší. Jsem v tu chvíli ráda, že nemusím inscenovat organizační dění, že mohu sedět a poslouchat. Čas na odbornou práci sice hledám těžko, ale vzhledem k tomu, že už nemám malé děti, tak jsem na tom lépe než mladé kolegyně.

Vnímáte, že by vědecké prostředí bylo nakloněno ve prospěch mužů?

Nikdy jsem nad tím dříve nepřemýšlela, uvědomila jsem si to, až když se vrátily mladé kolegyně z mateřské dovolené. Občas jsme diskutovaly a já se ptala: „Proč si nepodáte projekt u GA ČR?“ A děvčata mně říkala: „No ale vždyť to je zbytečné, přišly jsme po mateřské, máme během posledních čtyř let minimální publikační činnost a teď bychom měly konkurovat těm, kteří celé čtyři roky bádali a publikovali.“ Čili neřekla bych, že věda není nakloněna ženám, ale určitě ne matkám s dětmi. Ty ženy, které jsou třeba bez rodiny, mají stejné šance jako muži, tam jsem nikdy nepociťovala nějaký rozdíl. Ale bohužel u mladých žen s dětmi to problém je.

Myslíte si, že existuje systémový prvek, jehož zavedení by situaci mladým vědkyním s dětmi ulehčilo?

My jsme třeba na fakultě zavedli před časem fond pro podporu vědecké činnosti, který byl původně míněn jen pro kolegy a kolegyně, kteří se chtějí po doktorátu habilitovat. Teď máme v rámci fondu vyčleněnou i takovou skupinku pro kolegyně, které přišly po mateřské a jejichž aktuální publikační činnost je nižší, jelikož čas na vědeckou práci v tuto dobu byl skutečně značně omezený.

Nemůžu se nezeptat, jak se vám dařilo spojit pracovní a rodinný život?

Bylo to docela těžké, jedna babička byla daleko, druhá už nežila. Manžel mi pomáhal. Přesně tu situaci znal, protože taky hodně publikuje a známým vždycky říká: „Já bych se nemohl zabývat tím, čím jsem se zabýval, kdyby pro to moje žena neměla pochopení.“ A já musím totéž říct o manželovi. Pokud jsem třeba jezdila na konference, tak mě v péči o syna vždy zastoupil. Horší to bylo, když jsem jela na dva měsíce do Berlína v rámci zmíněného stipendia od DAAD. Když jsem s manželem telefonovala a on mi vyprávěl, kde byli se synem na výletě, bylo mi to líto, ale vše se zvládlo, a já dnes nemám pocit, že bych syna zanedbávala. Myslím si, že si nestěžuje.

Slyšela jste někdy od někoho, že by bylo lepší, kdybyste tolik nepracovala a byla více doma?

Snad jedině moje maminka, která měla velmi rezervovaný vztah k mé práci. Když jsem přišla s tím, že nám přijali nějaký projekt, říkala: „Proboha, slovo projekt přede mnou nevyslovuj a věnuj se radši jiné činnosti“ (smích). Jinak se to ale nestávalo, spíš jsem viděla zájem. Mám třeba velice dobrou známou, která pracovala ve zdravotnictví, s níž se scházím tak jednou za tři měsíce, a ona vždycky říká: „Povídej, co děláš, co je nového, mě to zajímá.“ Lidé, kteří jsou z úplně jiné oblasti, se ale většinou nezajímají o to, čím se zabývám.

Říkáte, že někdo se na vaši práci neptá, ale když lidem povíte, že se věnujete historické lingvistice a německému jazyku, jaká je většinou jejich reakce?

Ptají se, proč zrovna historický vývoj němčiny, a když to uvedu vysvětlením, že pro Čechy a Moravu byl v minulosti typický bilingvismus, tak to většinou pochopí. Spíše se nevěřícně ptají: „A to tě baví? Je to zábavné?“ Nedokáží si předmět mého výzkumu představit. Přiznám se, že když někdy s manželem diskutujeme o tom, co právě ve starých textech rozebírám, tak říká: „A k čemu to bude? Jaké závěry z toho mohou vyplynout?“ Manžel zná mou práci, ale i tak je velice často skeptický, protože není lingvista a nedokáže vidět všechny náležitosti, které lingvisté vidí. Já si ke své badatelské práci sedám velice ráda. Když člověk bere staré písemnosti do ruky, přečte si je a přemýšlí o jazykových jevech v nich, je to dobrodružná práce. Již léta se s manželem věnujeme ediční činnosti. Když po letech vidíte, kdo s vašimi edicemi pracoval, tak vás velmi těší, že  vaše úsilí k něčemu bylo.

Vy jste zmiňovala Vor-Ort-Stipendium i fakt, že jste strávila čtyři roky po sobě vždy dva měsíce v Berlíně. Co bylo největším obohacením z takových zahraničních pobytů?

Zcela určitě setkání s odborníky. Seznámila jsem se tam s kolegy a kolegyněmi, kteří se zabývají podobnými záležitostmi. Tím si získáte kontakty, lidé vás zvou na konference, sama konference i uspořádáte a tyto známé pozvete. Já léta dostávám pozvánky na konference dvou takových velkých společenství – společenství výzkumu německého kancelářského jazyka a výzkumu německého městského jazyka – a tam jsem se seznámila se spoustou zajímavých lidí z oboru, a to je právě důležité. Dodneška těch kontaktů využívám, protože naši studenti jezdí na pobyty v rámci programu Erasmus a já je mohu díky svým známostem na tyto odborníky odkázat.

Když jste hodně ve styku s Německem, všímáte si nějakých rozdílů mezi českým a německým akademickým prostředím? Dohnali jsme už náskok západu, který vznikl v období normalizace?

Řekla bych, že co se týká třeba vysokoškolských studijních programů, možností studovat a vyjet do zahraničí, to je naprosto srovnatelné. To, kde máme ještě obrovský deficit, je stav našich knihoven. To je velmi problematická záležitost, která nám značně ztěžuje práci. Když pracujete v Berlíně, tak jdete do knihovny na Svobodnou univerzitu a tam najdete veškeré vydané germanistické časopisy, veškeré knihy za posledních sto padesát, dvě sta let, kdežto tady musíte devadesát procent knih a časopisů objednávat v meziknihovní výpůjční službě. Knihovny většinou nemají peníze na to, aby dnes nakupovaly v zahraničí vydávané knihy. Němečtí a rakouští kolegové tento náš deficit nedokáží plně pochopit. Mám dvě skvělé kamarádky v Německu, které mi vždycky říkají, že to musí být stresující, když dostanu recenzní posudky na svůj článek, v nichž se objeví doporučení na doplnění dvou nebo tří knih či článků z časopisů, na něž budu čekat dva až tři měsíce a propásnu termín odevzdání konečné verze článku do tisku. Toto je velice špatné.

Jak hodnotíte aktivity, jako je Cena Milady Paulové? Myslíte si, že je důležité, aby se věnovala pozornost vědkyním a jejich práci, a obzvlášť ženám v humanitních vědách, na které ještě hodně lidí pohlíží tak, že žádnou vědou nejsou?

Cenu Milady Paulové vnímám jako velice potřebnou záležitost. Jsem velmi ráda, že si společnost žen všímá a že takové uznání žen ve vědě existuje. Nedělala bych rozdíl mezi ženami v přírodních a v humanitních vědách; je potřebné dávat najevo všem ženám ve vědě, že jejich angažmá je důležité. Mě osobně velmi potěšilo, že řada držitelek Ceny Milady Paulové jsou ženy v závěru své profesní kariéry. Myslím si, že to je nádherné završení a ocenění práce. Ať už to byla profesorka Hledíková nebo profesorka Walterová. Klobouk dolů před těmito dámami, neboť po celou svou pracovní kariéru byly věrny vědeckému krédu. Cena Milady Paulové je důstojné poděkování za vše, co udělaly pro svůj obor.