Japanoložka Zdeňka Švarcová: Nikdy mě nic nemrzelo

Teprve druhá profesorka japonského jazyka v Čechách, která za svou kariéru významným způsobem ovlivnila podobu a rozvoj české japanologie. Za své zásluhy při výuce japonštiny a propagaci japonské kultury obdržela v roce 2010 vyznamenání Řád vycházejícího slunce, zlaté paprsky s nákrční stuhou. To je profesorka Zdeňka Švarcová,  která v rozhovoru pro NKC – gender a věda hovořila o vývoji svého oboru i své profesní cestě, na které měl zásadní vliv československý politický režim.

Začala bych tím, jak se stalo, že jste si vybrala zrovna japonštinu, která není úplně obvyklá v našem prostředí. Co vás na ní tolik zaujalo?

Zaujetí přišlo až na konci šedesátých let, kdy jsem nastoupila na fakultu na studium japonštiny a angličtiny. O japonštině jsem měla matnou představu, znala jsem tenkrát docela dobře jen japonské filmy, takže jsem u přijímacích zkoušek uspěla s esejí na toto téma. Během studií jsem se rozhodla zaměřit na japonský jazyk a literaturu. Bylo to i díky mým výborným učitelům, Jiřímu Jelínkovi, který bohužel v roce 1968 emigroval, a doktoru Miroslavu Novákovi.

Zajímá mě, jestli se v japanologii objevují nová témata, třeba taková, která vaši studenti vnímají jako moderní?

Určitě, nejvíc se to projevilo na vztahu k literatuře, kde se setřel rozdíl mezi takzvanou čistou a populární literaturou. Řada studentů u přijímaček říká, že je zajímá anime, obrázkové seriály a další populární žánry, někteří na to dokonce píší diplomky a dovedou se do tématu víc zahloubat. Nedávno jsem například četla disertační práci dřívější studentky, týkající se tématu homosexuality v moderní japonské literatuře, což je také v současnosti frekventované téma.

A jakému tématu se teďka aktuálně věnujete vy?

Já jsem letos ukončila zaměstnanecký život a mám rozpracovaný jeden překlad. Taky jsem pozvaná na British Columbia University do Vancouveru na workshop s tématem z moderní japonské literatury, takže si připravuji svůj příspěvek.

Pozvání do Vancouveru a i vaše nominace na Cenu Milady Paulové je důkazem toho, že jste ve svém oboru velmi uznávaná. Vnímáte, že k vybudování vašeho postavení bylo zapotřebí některých vlastností, bez kterých by to jinak nešlo?

Rozhodně by to nešlo bez zvídavosti a bez toho, že jsem se zamilovala do japonského písma a slovníků, které jsou dokonalé. Nejenom ty znakové, ale i ty výkladové, jdoucí hluboko do historie jazyka, takže je radost v nich objevovat ty nejrozmanitější významy a pokoušet se jim v celém rozsahu porozumět.

Když se bavíme o vašich úspěších, vzpomínáte na některý opravdu ráda?

To jsou spíš takové drobnější radosti, jako když přednesete referát na konferenci a pak za vámi přijde kolegyně z Tallinnu, nebo z Vilniusu, a poprosí vás, jestli by mohla ve svém sborníku ten příspěvek otisknout. Takových momentů jsem pár měla. Zásadní pro mě určitě bylo, když mě pozvali na Washingtonovu univerzitu v St. Louis, kde jsem byla jako takzvaný keynote speaker. To byla velká čest i největší zážitek z mnohačetného konferenčního putování.

Jak se po dobu vašeho působení proměnilo složení vašeho oboru co do počtu žen a mužů? Odpovídá klasickému modelu humanitních věd a převládají v něm ženy?

V padesátých letech bylo japanologů deset, dneska už jich je sto, takže to se nedá moc dobře srovnat. Zakladatelkou japanologie byla koncem čtyřicátých let minulého století profesorka Vlasta Hilská. Poté japonská studia ovlivnili Jiří Neustupný, Zdeňka Vasiljevová, Vlasta Winkelhöferová, Miroslav Novák, Ivan Krouský, Jiří Jelínek, Libuše Boháčková a po roce 1990 Antonín Líman. Já jsem na FF UK učila v letech 1990 – 2010. V Praze jsem měla dlouho samé kolegy… no samé, tři, ale od roku 2011 jsem učila v Olomouci a tam už to bylo převážně dámské obsazení s výjimkou dvou japonských lektorů a nedávno přijatého mladšího kolegy. Nemyslím si, že by se nás nějak zásadně týkala genderová nevyváženost.

Co za dobu vašeho působení vnímáte jako nejvýraznější změny v oboru japanologie?

Za socialismu se japanologie otvírala jednou za pět let pro pár vyvolených, takže její rozvoj začal až po převratu, kdy se ustavila katedra v Olomouci a po několika letech i v Brně. Zájem je obrovský, každý rok se hlásí určitě tři stovky lidí. Další výrazná změna je, že po roce 1990 si může kdokoli zajet do Japonska. Navíc japonská strana u nás japanologii podporuje velmi vytrvale a silně. Dostáváme dotace na knihy, pořádají se studentské soutěže v přednesu japonského jazyka, poskytují se stipendia a granty na vydávání překladů japonských knih. Zkrátka ta pomoc je masivní, dříve nám ji ostatní záviděli, například indologové nebo mongolisti takovou podporu neměli.

Když se bavíme o poměrech za socialismu… měla jste za minulého režimu problémy z politických důvodů?

Se mnou se to táhlo od základní školy, protože můj tatínek byl podnikatel a doporučení, která jsem potřebovala, jsem nedostávala. De facto jsem postupovala ne kam bych úplně chtěla, ale tam, kde byl někdo, kdo mi pomohl přímluvou. Kdyby to bylo jinak, šla bych na gymnázium v nejbližším městě a poté na Masarykovu univerzitu do Brna a pravděpodobně bych dělala botaniku. Nikdy mě ale nic nemrzelo, ani to, že studovat jsem začala až v pětadvaceti, nebo že pracovně jsem na fakultu mohla přijít až v roce 1990, a ještě jsem tam nebyla příliš vítaná.

Ani tehdy?

Ne, byl to rok převratu a v takové situaci mají někteří lidé potřebu zametat věci pod koberec. Já jsem ten koberec odkrývala, takže to nebylo jednoduché. Předtím jsem dvanáct roků působila na jazykové škole, to byla příjemná práce. Když doktor Novák v roce 1982 zemřel, přišlo za mnou jeho šest studentů, že by chodili na japonštinu ke mně, tak jsem vytvořila i kurz na starou japonštinu a oni chodili pilně. Pak za mnou jeden z nich přišel a řekl: „Nezlobte se, my už k vám chodit nesmíme, paní doktorka Vasiljevová nám to zakázala.“ Tak to zkrátka bylo.

Jak vaše okolí, a tím myslím především to laické, reaguje na to, když řeknete, že se věnujete japonštině?

Dnes už to není žádná exotika, myslím. V rodině se mi říká japonská tetička a mají z toho částečně legraci, nikdo to nedramatizuje, ale dřív, když jsem v šedesátých letech začínala, tak každý říkal: „Jó, japonština…“

Jaká témata související s japonštinou a Japonskem se objevují ve veřejném prostoru?

V posledních letech došlo ke změně, protože dnes se píše hlavně o Číně, která je horkou otázkou. O Japonsku se psalo víc v devadesátých letech, kdy začaly sílit vzájemné ekonomické vztahy. Dnes už jsou tak stabilizované, že se bere automaticky, že támhle je Toyota, támhle je Honda, a řada absolventů japanistů našla v japonských firmách práci. Sem tam třeba některá firma odejde, ale japonské vztahy jsou zkrátka na rozdíl od čínských dlouhodobě v pohodě.

A co si myslíte o vnímání vědkyň společností? Koho si lidé představí, když se řekne vědkyně?

Na chatě máme sousedy, kteří tam měli babičku, takovou ráznou, vitální paní. Jednou jsme se u nich stavili na návštěvě a ona říkala: „To je profesorka? A já jsem si profesorku vždycky představovala takovou nastrojenou.“ Takže ta byla viditelně zklamaná, když mě viděla v zahradnickém (smích). Jinak si myslím, že dnes díky medializaci už mají lidé přesnější představu, a že existují i profesorky je nepřekvapuje.

Otázka je, jestli si pod pojmem vědkyně představí jazykovědkyni nebo někoho v bílém plášti a se zkumavkou.

Spíš ten bílý plášť. Jazykověda, i když trochu na okraji, je krásná a myslím, že v ní se genderová otázka vyvinula poměrně příznivě pro ženy. Znám řadu kolegyň na všech katedrách, které vynikají a které se necítí být pod mužským pantoflem.

A co si vy osobně myslíte o aktivitách, jako je Cena Milady Paulové? Vnímáte, že je důležité upozorňovat na ženy ve vědě a ženy i v jazykovědě?

Asi je to pořád důležité. Nakonec muži by si mohli zavést taky nějakou takovou cenu, aby se necítili ošizení (smích).

Svou nominací jsem byla velmi překvapena, vůbec jsem to nečekala. Potěšilo mě to, poděkovala jsem kolegům, kteří mě nominovali. Japanologie a japanistika jsou v současné době  stále ještě na vzestupu, stále ještě je co zlepšovat, a já už můžu těm mladším jenom držet palce, psát posudky na jejich práce a zasedat v oborových radách.