Duševní zdraví
I když to na první pohled může vypadat, že v oblasti v duševního zdraví existují jen „přirozené“ odlišnosti, často do hry vstupují sociálně konstruované rozdíly, které se zakládají na odlišných rolích, očekáváních nebo stereotypech, které jsou genderově podmíněné. Naše duševní zdraví je tak ovlivněno různými zkušenostmi, stresory a situacemi. Opomenutí genderové dimenze ve výzkumu proto může vést k chybným závěrům a ty mohou mít negativní dopady nejen na ženy, ale také na muže[1].
Genderové role mají za následek nejen odlišnosti v samotném duševním zdraví, například ve výskytu či symptomech duševních onemocnění, ale vedou také k rozdílnému přístupu v péči o něj. Muži si například o odbornou pomoc říkají statisticky méně než ženy, což vychází právě z odlišné genderové socializace a společenských očekávání[2]. I když se rozdíly ve výskytu konkrétního duševního onemocnění nemusí nutně projevovat, muži a ženy mohou mít například odlišné symptomy. Obecně jsou internalizační poruchy častější u žen a externalizační u mužů[3].
Genderová dimenze je významná ve všech oblastech, které se týkají duševního zdraví. Gender je navíc relevantním faktorem nejen na straně pacientů a pacientek, ale také na straně lékařů a lékařek a psychologického personálu. Důvodem jsou předsudky, které jsou přítomné nejen ve společnosti jako takové, ale i ve vzdělání lidí, kteří pečují o duševní zdraví ostatních. Například historický pohled na ženy jako na „hysterické“ má výrazný dopad na to, jak lékaři a lékařky přistupují k pacientkám. Mnohem častěji ženám s těmi samými příznaky nebo stupněm bolesti, jako mají muži, předepisují léky na uklidnění, zatímco mužům léky na bolest[4].
Genderová dimenze ADHD
V případě ADHD se výzkumy do devadesátých let zaměřovaly primárně na muže, a pokud se v nich vyskytovaly ženy, jejich symptomy se srovnávaly s těmi „mužskými“. Tyto příznaky tak byly považovány za univerzální, což není v oblasti medicíny ojedinělý případ. První výzkum, který se zaměřoval pouze na dívky s ADHD, byl publikován až v roce 2002[5]. Podle amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) je u chlapců 13% pravděpodobnost, že jim bude diagnostikována porucha ADHD, u dívek je jen 6%[6]. Tento rozdíl ale nemusí být nutně způsoben tím, že má ADHD mezi dívkami nižší prevalenci, ale spíše tím, že se u dívek ADHD projevuje jinak, a jeho symptomy tak často mohou být méně nápadné, a tedy i náročnější na rozpoznání.
Symptomy jsou často závislé na genderu a pohlaví – ženy mají častěji internalizující symptomy (např. nepozornost) a muži naopak externalizující symptomy (např. impulzivita a hyperaktivita)[7]. Ženy s ADHD si také v důsledku odlišné socializace, která u dívek klade větší důraz na kontrolu jejich projevů a chování, mohou vytvářet lepší strategie zvládání ADHD. Proto pak mohou lépe maskovat nebo zmírňovat jeho dopady a symptomy[8]. V dětství tak mohou u dívek symptomy ADHD zůstávat delší dobu bez povšimnutí.
Vzhledem k historickému chápání ADHD, které je mimo jiné založené na výzkumech, kde ženy ve výzkumném vzorku zcela chyběly, je pravděpodobnější, že jejich příznaky nebudou rozpoznány, a tím pádem je také méně pravděpodobné, že podstoupí diagnostiku a léčbu. Právě pozdější diagnostika pak může zapříčinit závažnější symptomy v průběhu života. I proto je důležité zaměřit se nejen na pohlaví, které se na první pohled může zdát významnějším, ale vzít v potaz i genderovou analýzu a genderové stereotypy v péči o duševní zdraví, které mohou být důvodem k odlišné prevalenci ADHD mezi muži a ženami.
LGBTQ+ lidé a menšinový stres
Americká psychologická asociace (APA) definuje menšinový stres jako fyziologické a psychologické důsledky nepříznivých sociálních podmínek, které zažívají etnické a rasové menšiny, lesby, gayové, bisexuální a transgender osoby a další příslušníci stigmatizovaných skupin ve společnosti[9]. Nejedná se tedy o běžný typ stresu, kterému je vystavena celá populace. Tento typ stresu je způsoben příslušností k některé z marginalizovaných skupin a žitou zkušeností se stigmatizací ze strany většinové společnosti.
Vyšší prevalence problémů v oblasti duševního zdraví − například deprese, úzkost nebo suicidialita − u LGBTQ+ osob je poměrně dobře zmapovaná,[10] což znamená, že i negativní dopady přímé a nepřímé diskriminace a marginalizace na jednotlivce a skupiny LGBTQ+ osob jsou nám známé (viz například zde[11]). V Británii se 64 % LGBTQ+ lidí setkalo s násilím nebo zneužíváním, 35 % v práci skrývá svou identitu, protože se bojí diskriminace, 18 % uvedlo, že byli na základě své identity diskriminováni, když se snažili získat práci, a 70 % trans osob uvádí, že se v přístupu k zdravotním službám setkává s transfobií[12].
Jednou z oblastí, kde se LGBTQ+ lidé setkávají se stigmatizací a diskriminací, je tedy i zdravotní péče. 23 % LGBTQ+ osob bylo svědky diskriminačních nebo negativních poznámek ze strany zdravotnického personálu, 14 % se vyhýbá ošetření ze strachu z diskriminace, 45 % trans osob uvedlo, že jejich praktický lékař dobře nerozumí jejich potřebám (u nebinárních osob je to 55 %)[13]. I proto je důležité, aby se v rámci systému zdravotní péče setkávali s lidmi, kteří rozumí menšinovému stresu a umí dobře pracovat s vlastními předsudky.
Duševní zdraví a wellbeing v pracovním prostředí
Mnohem častěji se v souvislosti s prací zaměřujeme na aspekty zdraví, jako jsou bezpečnost práce, požární směrnice nebo tělesné zdraví. Duševní zdraví a wellbeing jsou tak často opomíjeny. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) má však dobré a bezpečné pracovní prostředí pozitivní vliv na duševní zdraví, naopak špatné pracovní podmínky mohou mít na duševní zdraví negativní dopad.[14]
Zvlášť po pandemii Covidu-19 se objevují významné snahy o zlepšení v oblasti pracovních podmínek, například v podobě práce na dálku, flexibilní pracovní doby atd. Pandemie však odhalila a prohloubila mnoho problémů, které s pracovním prostředím souvisí. Rychlé změny, přesun do online prostředí či rozšiřování možností práce na dálku mnohdy vytvářejí nový typ tlaku a někdy také prohlubují stávající pracovní stres, který může mít negativní vliv na duševní zdraví[15].
Ženy byly během pandemie ve větší míře vystaveny nákaze kvůli svému zaměstnání (zejména ve zdravotnictví, sociálních službách a ve školství) a zároveň často nesly větší zodpovědnost za péči o děti během lockdownů. To vše na ně vytvářelo větší tlak a ve spojení s internalizujícími syndromy, jako jsou například úzkosti a deprese, které jsou u nich častější, to znamenalo také vyšší riziko vystavení stresu[16],[17],[18]. Socioekonomické problémy, kterým ženy čelily, pokud jde bydlení, zajištění potravin, financí nebo dopravy, zvýšily pravděpodobnost, že se budou ženy potýkat se zdravotními problémy zejména v oblasti duševního zdraví[19]. Covidová pandemie měla negativní dopad také na domácí násilí − především to partnerské. Nejen že se zvýšil počet nahlášených případů, ale také se násilí zhoršilo tam, kde se vyskytovalo již před pandemií[20].
Další argument pro péči o duševní zdraví v pracovním prostředí může být také efektivita a produktivita práce. Například v Norsku jsou problémy s duševním zdravím jedním ze dvou nejčastějších důvodů pro dlouhodobou pracovní neschopnost[21]. Je také zajímavé, že ženy zůstávají ze zdravotních důvodů déle doma[22],[23]. Není zcela jasné, proč k tomu dochází, jedním z možných vysvětlení je péče o děti či vystavení jinému typu stresu z důvodu takzvané druhé směny[24], která na ženy nakládá více povinností než na muže. Kromě toho zde může hrát roli také všudypřítomná genderová diskriminace. Pečující roli ženy častěji zastávají i na pracovišti, kde se to od nich někdy stále ještě očekává.
Pracovní prostředí může být také místem, které reprodukuje nebo i zesiluje společenské problémy, které mají negativní vliv na duševní zdraví. Sem patří zejména různé formy diskriminace a nerovností na základě pohlaví, genderu, etnicity, sexuální orientace, socioekonomického původu nebo věku či jejich vzájemných průniků (intersekcionalita).
Bezpečné, zdravé a inkluzivní pracovní prostředí má potenciál nejen zlepšovat duševní a tělesné zdraví, ale také snižovat absence, zlepšovat pracovní výkon a produktivitu, zvyšovat motivaci a minimalizovat konflikty[25]. To je zároveň výhodné i pro státy, které pak mají nižší výdaje spojené se zdravotní péčí a sociální podporou[26].
Celou případovou studii včetně doporučení, jak začlenit genderovou dimenzi do výzkumu v oblasti duševního zdraví naleznete zde
[1] CIHR Institute of Gender and Health (2012). What a Difference Sex and Gender Make: A Gender, Sex and Health Research Casebook
[2] Pattyn, E., Verhaeghe, M., & Bracke, P. (2015). The gender gap in mental health service. Social psychiatry and psychiatric epidemiology, 50(7), 1089–1095.
[3] European Institute for Gender Equality. (n.d.). Gender differences in mental disorders begin early in life. https://eige.europa.eu/publications/gender-equality-index-2021-report/gender-differences-mental-disorders-begin-early-life
[4] Chen, E. H., Shofer, F. S., Dean, A. J., Hollander, J. E., Baxt, W. G., Robey, J. L., Sease, K. L., & Mills, A. M. (2008). Gender disparity in analgesic treatment of emergency department patients with acute abdominal pain. Academic emergency medicine : official journal of the Society for Academic Emergency Medicine, 15(5), 414–418.
[5] Hinshaw, S. P. (2002). Preadolescent girls with attention-deficit/hyperactivity disorder: I. Background characteristics, comorbidity, cognitive and social functioning, and parenting practices. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 70(5), 1086–1098.
[6] Centers for Disease Control and Prevention. (n.d.). Data and Statistics About ADHD. https://www.cdc.gov/ncbddd/adhd/data.html
[7] Quinn, P. O., & Madhoo, M. (2014). A review of attention-deficit/hyperactivity disorder in women and girls: uncovering this hidden diagnosis. The primary care companion for CNS disorders, 16(3).
[8] Ibid.
[9] American Psychological Association. (n.d.). minority stress. APA Dictionary of Psychology. https://dictionary.apa.org/minority-stress
[10] V České republice se menšinovému stresu a duševnímu zdraví LGBTQ+ osob věnuje například Michal Pitoňák.
[11] Higa, D., Hoppe, M. J., Lindhorst, T., Mincer, S., Beadnell, B., Morrison, D. M., Wells, E. A., Todd, A., & Mountz, S. (2014). Negative and Positive Factors Associated With the Well-Being of Lesbian, Gay, Bisexual, Transgender, Queer, and Questioning (LGBTQ) Youth. Youth & society, 46(5), 663–687.
[12] Stonewall. (2016, March 8). LGBTQ+ facts and figures. https://www.stonewall.org.uk/lgbtq-facts-and-figures
[13] Stonewall. (2016, March 8). LGBTQ+ facts and figures. https://www.stonewall.org.uk/lgbtq-facts-and-figures
[14] World Health Organization. (2022, September 28). Mental health at work. https://www.who.int/news-room/fact-sheets/detail/mental-health-at-work
[15] International Labour Organization. (2020). Managing work-related psychosocial risks during the COVID-19 pandemic.
[16] Tibubos, A. N., Otten, D., Ernst, M., & Beutel, M. E. (2021). A Systematic Review on Sex- and Gender-Sensitive Research in Public Mental Health During the First Wave of the COVID-19 Crisis. Frontiers in psychiatry, 12, 712492.
[17] Morgan, R., Tan, H. L., Oveisi, N., Memmott, C., Korzuchowski, A., Hawkins, K., & Smith, J. (2022). Women healthcare workers‘ experiences during COVID-19 and other crises: A scoping review. International journal of nursing studies advances, 4, 100066.
[18] Dudová, R. (2021). Péče jako individuální odpovědnost a prohloubení ekonomického znevýhodnění sólo matek v pandemii covid-19. Gender a výzkum / Gender and Research, 22(2), 110–138.
[19] Lindau, S. T., Makelarski, J. A., Boyd, K., Doyle, K. E., Haider, S., Kumar, S., Lee, N. K., Pinkerton, E., Tobin, M., Vu, M., Wroblewski, K. E., & Lengyel, E. (2021). Change in Health-Related Socioeconomic Risk Factors and Mental Health During the Early Phase of the COVID-19 Pandemic: A National Survey of U.S. Women. Journal of women’s health (2002), 30(4), 502–513.
[20] Nyklová, B., Moore, D. (2021). Násilí na ženách v souvislosti s Covid-19: Výzkumná zpráva.
[21] Dietrichson, S. (2018, June 19). Major gender gap in health research. Kilden. https://kjonnsforskning.no/en/2018/06/major-gender-gap-health-research
[22] Rosenberg, A. (2016, February 4). Inequalities in health: Men die, women suffer. Kilden. https://kjonnsforskning.no/en/2016/02/inequalities-health-men-die-women-suffer
[23] Dietrichson, S. (2018, June 19). Major gender gap in health research. Kilden. https://kjonnsforskning.no/en/2018/06/major-gender-gap-health-research
[24] Hochschild, A. R., & Machung, A. (2012). The second shift. Penguin.
[25] World Health Organization. (2022). WHO guidelines on mental health at work.
[26] World Health Organization, International Labour Organization. (2022). Mental health at work: policy brief.