Kyra Michalová: Každých deset let cytogenetika končí

Prof. Ing. Kyra Michalová, DrSc. bádá a vyvíjí diagnostické metody v oblasti nádorové cytogenetiky. Při své práci analyzuje změny struktury chromozomů v buňkách krve, nádorů či kostní dřeně, určuje přestavby genomu při progresi, anebo regresi těchto změn v průběhu onemocnění, a hledá nové genetické markery pro určení prognózy nemocných.

Můžete prosím pro laiky a laičky vysvětlit, čím se zabýváte?

Děláme diagnostiku leukemií a nádorů na základě změn chromozomů. Chromozomy, které jsou v každé lidské buňce, bývají v nádorových buňkách nějakým způsobem pozměněné. Buď je tam jiný počet chromozomů, nebo jiná struktura, případně obojí. Určité změny se u některých diagnóz opakují, takže podle toho se dá říct, jak toho pacienta léčit, který subtyp leukemie má a jaká je prognóza.

Umíte stanovit prognózu? Jak?

V některých případech to možné je. Původní představa byla, že každá nemoc bude mít svoji charakteristickou chromozomovou změnu, ale postupně jsme zjistili a stále zjišťujeme, že je to podstatně složitější. Mnoho vyšetření dnes se děla cytogeneticky. Díky tomu dostali molekulární genetici tipy na místa, kde by bylo dobré v genomu určitých nádorů bádat. V současnosti jsou popsané stovky a stovky chromozomových translokací. Některé jsou charakteristické pro určité nádory, některým říkáme náhodné. Ale kdoví, když se prostuduje víc pacientů, možná se z nich stanou nenáhodné s určitou prognostickou hodnotou.

Jako vedlejší činnost a trochu pozůstatek naší původní náplně, děláme analýzy karyotpů z periferní krve nemocných s vrozenými vývojovými vadami. Hledáme například Klinefelterův syndrom nebo Turnerův syndrom, kdy se děti rodí s nadbytečným nebo chybějícím chromozomem X. Pojí se s tím vývojové vady, které jsou slučitelné se životem, a jejich obvyklým projevem v dospělosti je neplodnost.

Jaký máte v současnosti výzkumný projekt? Čemu se věnujete?

Máme jich hned několik.

Vyberte si ten, který vás nejvíc baví…

Vyšetřujeme pacienty, kteří mají takzvaný myelodysplastický syndrom. Objevuje se u starších a starých lidí ve formě anémie. Pacienti mají málo železa, krevní problémy a velice často se to rozvine v  maligní onemocnění. Diagnostikujeme, ze solidních nádorů gliomy, mozkové nádory, různé typy a subtypy leukémií.

Jak vypadá váš pracovní den?

Já už jsem v té nešťastné pozici, že sháním hlavně peníze, případně opravuji články a manuskripty. Máme každý týden vizitu, to podepisuju výsledky, volám doktorům. Už se k mikroskopu moc nedostanu. Dřív to bylo jednodušší, měla jsem své výzkumné úkoly, seděla jsem celý den u mikroskopu a hodnotila chromozomy.

Tak jsem se stala cytogenetikem

Jak jste se dostala k medicíně a tomuhle oboru?

Jsem z lékařské rodiny, původem z Brna. Otec byl profesor urologie, jeho bratr byl zase vynikající stomatolog. Otec si strašně přál, abych byla lékařka. On založil první samostatnou urologickou kliniku a vyčlenil obor z chirurgie u nás. V roce 1959 mi ale odmítli přihlášku na medicínu, že děti profesorů lékařů nemají na medicíně co dělat. Nakonec jsem se s velkýma problémama dostala na Vysokou školu zemědělskou, a abych dokázala, že jsem schopná pracovat i manuálně, musela jsem čtyři měsíce před přijetím jezdit do JZD Maloměřice na brigádu na pole. Vzali mě na Fakultu zootechniky, kde jsem dělala pomocnou vědeckou sílu na Ústavu chovu koní, ke kterým jsem měla blízký vztah. Vedl to tam pan profesor Michal, můj pozdější tchán.

To ale ještě pořád nejsme u té medicíny…

Po skončení školy jsem naštěstí dostala umístěnku do Benešova. Můj muž byl chirurg tady v IKEMu a pomýšleli jsme na svatbu, takže jsem chtěla do Prahy nebo alespoň blízko k ní. Vzali mě na aspiranturu do Výzkumného ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi a já tam udělala kandidátskou práci. Můj muž mezitím odjel do Spojených států, a když přišli v roce 1968 Rusové, odjela jsem s dcerou za ním bez toho, aniž bych kandidátskou práci obhájila. Tam jsem ale velmi brzo pochopila, že z jeho stipendia se nám nebude žít dobře, tak jsem si začala hledat místo. Zájem o mě byl jak na New York University, tak na Cornell University. Bohužel jsem ale měla jen cestovní vízum. I tak jsem šla na pohovor k Jamesovi Germanovi a on, že bych mohla dělat cytogenetiku, která byla tehdy v počátcích. Shodou okolností na stejném pracovišti působila taky nějaká Michalová z Prahy a zjistili jsme, že můj manžel je její bratranec. On mi nikdy neřekl, že má příbuzné v Americe. Náhoda to byla šťastná, ukázalo se, že je to náměstkyně ředitele New York Blood Centre, a že má ve své pravomoci mě přijmout, ať mám vízum jakékoliv. Tak jsem se stala cytogenetikem.

Za rok a půl jsme se vrátili a to už jsem si hledala místo v oboru. A zase jsem měla štěstí, protože šéf cytogenetické laboratoře v Praze, jedné z mála, co tenkrát byly v Čechách, byl spolužák mého muže z medicíny, takže nebyl problém se domluvit.

Jak se vám tam pracovalo?

Všechno bylo úplně nové, zároveň jsem se svými zkušenostmi z Ameriky byla tak trochu za hvězdu. Ale úplně jednoduché to nebylo. Jednak jsem měla malé dítě, jednak mezitím zarazili obhajoby kandidátských prací, protože se rozhodli, že musíme být primárně politicky zdatní a pak teprve vědci. Už jsem asi dva roky pracovala na III. Interně, měla všechny zkoušky, i tu z marxismu-leninismu, a teprve tehdy mě připustili k obhajobě. Ani mi to nedali vědět, dozvěděla jsem se to přes kádrovačku z osobního oddělení, které to taky jen zavolali. Žádné oficiální vyjádření jsem nikdy neobdržela. Dostala jsem asi týden volna a vracela se zpátky do endokrinologie hospodářských zvířat, abych udělala obhajobu.

Dobře to dopadlo, obhajobu jste úspěšně složila. Jak vypadala tehdy spolupráce se zahraničím?

Nikdy jsem neměla žádné pletky s veřejnou bezpečností, a když mě zvali do zahraničí na konference a zvali mě často a obvykle to hradila zvací strana, tak jsem musela vždycky na ministerstvo. Kupodivu si mě pan referent Kupka docela oblíbil, ale výjezd musela schválit taky stranická skupina, pak stranická organizace. Teprve pak jsem směla vyjet.

Takže hodně byrokracie pochybného významu…

Ten proces běžel třeba tři měsíce. Mohla jsem vyjet jednou za rok. Věděla jsem, že častěji mě nepustí. Takže jsme tu v rámci aktivit Cytogenetické sekce Biologické společnosti, která sídlí v Brně, pořádali každý rok sjezd a zvali jsme zahraniční účastníky. Na štěstí sem jezdili rádi a často si i cestu hradili ze svých prostředků. Bylo to moc fajn. Měli jsme moc dobré kontakty v rámci Evropy i Spojených států. Jednou nebo dvakrát přijel i můj bývalý šéf z New Yorku. Pak sem samozřejmě jezdili Rusové, Poláci a východní Němci. Konference byly v angličtině, což bylo užitečné pro nás i pro ně: oni rozuměli a my jsme se cvičili v jazyce.

Pořád slyším, že končíme. Ale jsme tu pořád

Jak se proměňoval obor za tu dobu, co v něm působíte?

My každých deset let končíme.

Jak to?

V současné době jsme zase ve stádiu, že končíme, protože už v té cytogenetice, jak říkají někteří molekulární biologové „Už nic novýho nebude a už se všecko bude dělat jenom molekulárně.“ Ale ona to není pravda, protože cytogenetika je pořád ještě zapotřebí, speciálně u nádorů, ale i v kontextu hledání vrozených vad. Takže nekončíme, ale každých deset let slyším opak…

Jak je na tom disciplína z hlediska žen a mužů v ní?

Mezi pracovníky jsou zejména ženy, ve vedoucích pozicích jsou spíš muži. Platí to nejen u nás, ale i na evropské úrovni. Na ustavující schůzi Evropské cytogenetické asociace na pódiu seděli budoucí členové výboru, všichni muži. V plénu bylo asi 95 % žen. Tenkrát jsem vystoupila a řekla, ať se podívají do pléna, jestli jim to není hloupé. Tak mě pak „za trest“ zvolili. Byla jsem tam asi šest let a pak jsem zjistila, že na to nemám nervy. Dnes je ve výboru pár statečných žen, ale pořád se tam drží tatíčkové zakladatelé. Jinak na našem pracovišti jsme měli jednoho muže, ale má tři dcery a zjistil, že by rodinu jako cytogenetik neuživil. Tuhle práci zkrátka musíte dělat, protože ji máte rádi a můžete si to dovolit ((úsměv)).

Děkuji moc za rozhovor a přeji vašemu oboru, ať ho ještě čeká řada zajímavých objevů a odložení konce na neurčito.

Rozhovor vedla a editovala Hana Tenglerová, foto: Michal Ureš, korektury: Alen Ortenová.