Leona Plášilová: Ženy ve vědě nemají být soupeřky

V rámci kampaně #HolkyVeVědě k Mezinárodnímu dni žen a dívek ve vědě vám přinášíme rozhovory s mladými nadějnými studentkami a vědkyněmi. Cílem je ukázat jejich úspěchy a motivovat pro vědeckou profesi další dívky. Přečtěte si rozhovor s jednou z holek ve vědě, Leonou Plášilovou. 

Kde aktuálně studujete a jakému tématu či oboru se věnujete?

Studuji třetí ročník psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a zároveň pracuji pro Laboratoř evoluční sexuologie a psychopatologie pod Národním ústavem duševního zdraví. Předmětem mého zájmu je především sexuální psychologie, partnerské vztahy a momentálně také vývojová psychologie, protože ve svém aktuálním výzkumu zkoumám, jak probíhá vývoj svádivých a dvořivých projevů u mladých dívek, a to pomocí jejich fotek ze sociálních sítích. Druhou dimenzí výzkumu je zjistit, jak souvisí konkrétní projevy dívek na fotkách a jejich zkušenost se sexuálním obtěžováním na internetu, což je v poslední době ve společnosti velké téma.

Co pro vás bylo rozhodující při výběru vašeho oboru?

Pro mě vždycky bylo nejdůležitější, abych pro to měla vášeň. Někteří lidé mají štěstí, že to svoje „ono“ objeví už během střední školy, to jsem jim záviděla. Já jsem sice na gymplu chodila na semináře z psychologie, ale na vysokou jsem nakonec šla na mezinárodní vztahy. Tam mi ale v prvním roce došlo, že psychologie je to, co mě vnitřně oslovuje a začala navštěvovat předměty na katedře psychologie. Cítila jsem se tam vážně spokojená. Přijímačky jsem zkusila znovu a povedlo se. Vím o spoustě lidí, kterým se stalo něco podobného. Je důležité hledat to svoje, i když se to nemusí povést napoprvé. V oboru zřejmě člověk stráví zbytek života, tak by to mělo stát za to.

Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch?

Velkou radost mi udělalo přidělení studentského vědeckého stipendia od mé fakulty, protože díky tomu jsem si mohla dovolit výzkum značně rozšířit co do témat i do velikosti zkoumaného vzorku. Zároveň se také těším, že budu moci v červenci výzkum odprezentovat na Mezinárodním psychologickém kongresu.

Co vám k dosažení této mety nejvíc pomohlo?

Pomohlo mi být ve správnou dobu na správném místě. Když jsem byla v prvním ročníku, zúčastnila jsem se jednoho psychologického festivalu, kde jsem zhlédla přednášku doktorky Klapilové a jejího týmu z Laboratoře evoluční sexuologie. Tahle výzkumná problematika mě velmi zaujala a o pár měsíců později, když hledali do týmu stážistu, jsem se přihlásila. Začala jsem pomáhat na výzkumu sexuální agrese Mgr. Renáty Androvičové, která si mě „vzala pod svá křídla“ a teď, o pár let později, je garantkou mého výzkumu. Zpočátku jsem se věnovala hlavně přepisu dat a čištění grafů, zdánlivě nudná a stereotypní práce, ale já jsem byla moc šťastná, že můžu být nablízku vědě, a ještě v oboru, který mě zajímá. Také jsem měla perné chvilky, protože někdy mi Renata zadala nějakou „šílenou“ operaci ve statistickém programu a mně se zdálo, že to v životě nemůžu pochopit. Tenhle styl „hodím tě do vody a plav“ je ale vlastně velmi přínosný, člověka to nutí přemýšlet a orientovat se, není to jen o tom, že vám někdo něco ukáže a vy to pak slepě opakujete. Časem jsem pak v Laboratoři dostala nabídku pracovního místa. Myslím, že je dobré, když vědci začínají takhle „od píky“, protože jsou si pak vědomi všech zákoutí vědeckého výzkumu.

Jaké je podle vás role vědy v současném světě?

Domnívám se, že věda je něco, k čemu se můžeme upínat a v čem si můžeme být jisti, když se zdá, že nic nemá řád. Věda je postavena na pevných základech a vyžaduje exaktní postupy, musíme mít vždycky promyšlené všechny nežádoucí proměnné a neustále kriticky zhodnocovat své konání. Mě vlastně vždycky štvala tahle rigidita, nikdy jsem nemyslela, že půjdu směrem přesných pravidel a nevyvratitelných axiomů. Jenže v nich nacházím i cosi uklidňujícího. Musíme se totiž vypořádat se všemi pochybnostmi, než začneme dělat výzkum, ale za to si pak můžeme být jisti, že to děláme tak, jak nejlépe to jde. A to je svým způsobem velmi očišťující.

Máte nějaký vzor ve vašem oboru, někoho, kdo vás inspiruje?

Je to právě garantka mého výzkumu, Mgr. Renáta Androvičová. Kromě toho, že se od ní učím, jak vést výzkum se vším všudy, mě inspiruje i na mezilidské rovině – učím se, že nejde dělat s lidmi vždycky všechno jen po dobrém, jak bych někdy ráda, že je nutné určovat deadliny, nastavovat hranice, říkat ne a ptát se. Také od ní přebírám vzorec, že ženy ve vědě nemají být soupeřky, jak to často může působit, ale mají se navzájem podporovat. Jsem jí vděčná za příležitosti, které mi dala, protože je nedocenitelné, když ve vás někdo zkušenější věří a dělá vám mentora. To myslím v dnešní době mnoha začínajícím vědcům chybí. Jednou bych chtěla udělat pro začínajícího výzkumníka to samé.

Máte nějaké osobní motto nebo oblíbený citát?

Dlouho dobu to pro mě bylo „Udělej více než ostatní. V míli, kterou uděláš navíc, nejsou dopravní zácpy.“ Jenže být vždycky o kus dál vyžaduje spoustu úsilí a energie, takže pak člověk snadno jednoho dne zjistí, že tím přemýšlením vlastně tráví i večery, víkendy, v noci že se mu o tom taky trochu zdá a s partnerem že taky nemluví skoro o ničem jiném 🙂 Takže na psychohygienu nic dobrého. Je ale pravda, že zvolit si tu obtížnější cestu nebylo nikdy něco, čeho bych litovala, i přes stovky hodin strávených na různých stážích či dobrovolnických pozicích v kombinaci s běžnou prací na půl úvazku, abych si také něco vydělala. Tohle je u nás na psychologii bohužel obecně nešťastný trend, mnoho studentů se potřebuje uživit a zároveň nahání zkušenosti na stážích, což často vyúsťuje v nulový volný čas a nedostatek spánku. Takže pokud to někdo v takové životní fázi čte, chtěla bych vzkázat, že veškeré to úsilí se vám jistě jednou vrátí!

Co byste poradila ostatním dívkám, které zvažují vědeckou kariéru?

Na prvním místě to je určitě hledat informace a sledovat dění. Mnoho studentům totiž neví, jaké jsou možnosti, granty navíc často bývá možné čerpat až na postgraduální úrovni. Já jsem jednou zahlédla, že se má u nás na fakultě konat Den mladé vědy. Šla jsem se tam podívat a dozvěděla se, že je možné získat podporu už na pregraduální výzkum. Začala jsem se pak shánět po tom, jaké možnosti vlastně pregraduální student má a udivilo mě, že toho není zase tak málo. Také je důležité umět se prosadit. Dělat výzkum je jedna věc, ale umět ho nabídnout veřejnosti je věc druhá a spoustu lidí (včetně mě) se v téhle pozici necítí úplně dobře. Na druhou stranu to ale přináší nové příležitosti a kontakty, takže je určitě dobré tenhle stud překonat. Sama se snažím využívat všechny šance a přihlašovat se s výzkumem třeba do různých soutěží a podobně.


Pracovní stůl Leony Plášilové


Více o kampani #HolkyVeVědě zde.