Rozhovor s doc. Lenkou Adamcovou

Domů Rozhovory Rozhovor s doc. Lenkou Adamcovou


doc. PhDr. Lenka Adamcová, CSc.

Když má člověk možnost si vybrat a vybere si to, co ho baví, tak už to je samo o sobě úžasné.

H.T.: Jak jste se dostala k ekonomii, k rozvojové ekonomii a vůbec vědecké dráze?

L.A.: Absolvovala jsem přijímací zkoušky na obor francouzština-čeština na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, tam mě nepřijali a navrhli mi náhradní přijímací řízení na obor politická ekonomie  a historie. Zde jsem si jako hlavní předmět vybrala politickou ekonomii, a když jsem se rozhodovala o zaměření diplomové práce, točila jsem si glóbem a říkala si, co bych vlastně z celého světa chtěla nejvíce vidět. Jedním z mých snů byla subsaharská Afrika. Uvědomila jsem si, že jediný způsob, jak se o ní víc dozvědět nebo ji někdy navštívit, je se tomu tématu věnovat. Po absolutoriu na Filozofické fakultě jsem se přihlásila do aspirantury do Ekonomického ústavu Československé akademie věd. Byla jsem přijata na studium oboru ekonomika rozvojových zemí, a tak v druhé polovině 70. let začala moje pouť ekonomickými problémy rozvojového světa. Od roku 1979 do roku 1990 jsem pak pracovala v oddělení subsaharské Afriky Orientálního ústavu Československé akademie věd.

H.T.: Jak velký byl za vašeho studia zájem o ekonomiku rozvojových zemí?

L.A.: V polovině 70. let, kdy jsme si v našem ročníku vybírali témata diplomové práce, se většina lidí orientovala na rozvinuté země. Menší část lidí na tehdejší socialistické země. Těch, kteří se zajímali o ten ohromný zbytek světa, bylo mezi námi málo. Problém byl v dostupnosti literatury a zdrojů. Existoval zde Výzkumný ústav zahraničního obchodu, kde měli svoji knihovnou. Bezvadně byla také vybavená knihovna Ústavu mezinárodních vztahů, kde bylo možné najít řadu časopisů o rozvojových zemích. Ale když člověk chtěl nějaké aktuálnější informace, bylo to obtížné. Dneska si to nepředstavíme, protože internet nás zahltil spoustou informací, jenže tehdy ještě nebyly běžně ani počítače. Moje aspirantura proto byla výzkumem od zeleného stolu z toho, co člověk nastudoval, nebo měl možnost konzultovat při vědeckých konferencích v rámci RVHP. Samozřejmě jsem pochybovala, jestli to, jak tu problematiku vidím, není jednom strohá analýza makroekonomických odkazů. Později jsem ale při různých konzultacích jak s Afričany, tak s experty z dalších koutů světa, kteří se tímto oborem zabývají, zjistila, že náš přístup, který se, ať se to někomu líbí nebo ne, odvíjel od marxisticko-leninské ekonomie, je tomu africkému chápání blíže než výzkum francouzských kolegů vycházející ze sociologie.

H.T.: A jaká je situace dnes, když vidíte své student(k)y. Mají o téma zájem?

L.A.: Je pozitivní, že čím dál více mladých lidí se o tuto problematiku zajímá. Jednak proto, že mají možnost cestovat a nabývat osobní zkušenosti, ale také proto, že je to téma, které je jaksi méně omšelé. O Evropě, evropské integraci se mluví všude, ve všech pádech. Ale rozvojový svět je úžasné téma. A Afrika v posledních pěti letech hodně táhne. Nemyslím si, že je to jenom tím, že se čím dál častěji v médiích hovoří o chudobě, ale také tím, že o Africe obecně toho velmi málo víme.

Studium rozvojových zemí je jako nekonečný příběh

H.T.: Co to vlastně je rozvojová země? Jak ji definujete?

L.A.: V zásadě záleží na tom, co je vám bližší. Podle přístupů mezinárodních organizací typu Světové banky a Mezinárodního měnového fondu (MMF) je možné definovat rozvojovou zemi na základě ukazatele HDP na obyvatele. Každoročně tyto organizace stanovují hranice, dle kterých svět rozdělují na 2 skupiny zemí: rozvinuté země a rozvojové a tzv. rozvíjející se země (emerging markets). Do této druhé skupiny zemí jsou zařazeny i bývalé socialistické země, respektive transformující se ekonomiky. Takovéto rozdělení světa je ale naprosto zjednodušené, opírající se pouze o jeden ukazatel a nezachycující celé spektrum otázek, jehož se problematika týká. V samotné skupině tzv. rozvojových a rozvíjejících zemí totiž najdeme státy, mezi nimiž může být rozdíl v HDP na obyvatele i v desítkách tisíc amerických dolarů.

Jinou klasifikaci zemí používají instituce OSN. Tato klasifikace se opírá o více kritérií. Jedním je například geografická poloha. Rozvojové země se nacházejí hlavně v Latinské Americe, v Africe a v Asii, tedy v regionech, kde nejsou soustředěny rozvinuté ekonomiky. Dále rozlišují rozdíly v ekonomické úrovni, či berou v potaz i historické hledisko. Země, které jsou dle institucí OSN označovány za rozvojové, byly součástí koloniálních říší, což jejich vývoj poznamenalo na několik generací dopředu. Pak můžete přidávat další a další kritéria. Podle mého názoru je nutné přemýšlet právě o působení tzv. mimoekonomických faktorů na rozvoj země. Jsou tu vlivy kulturní, geografické, politické, či demografické. Hodnotový systém v jednotlivých společnostech také působí na to, jak se ta která země nebo oblast vyvíjí. Nic není samo o sobě. Tohle jsou aspekty rozvoje, které mě zajímají, a jsou to také aspekty, které činí rozvojový svět tak heterogenním a zajímavým.

V rozvojové ekonomice je všechno nesmírně různorodé, nenajdete, nebo jen velmi obtížně, několik zemí, které by měly stejné charakteristiky, i třeba mezi africkými státy, o kterých všeobecně řekneme, že patří do skupiny tzv. nejméně rozvinutých zemí.Uspěšnost ekonomického rozvoje závisí na především na mimoekonomických faktorech, které ovlivňují  nastavení rozvojové strategie země a hlavně její realizaci.

H.T.: Vraťme se ještě k  termínu rozvojová země. Je to termín, který vznikl a používá se jen na Západě? Je to taková hodnotící nálepka, která může být vnímána jako něco, co má v sobě tak trochu negativní konotaci, srovnáme-li slova rozvinutý (už vyspělý) a rozvojový (teprve se rozvíjející, nevyspělý). Jak to vnímají v samotných rozvojových zemích?

L.A.: Termín „rozvojová země“ se používá od poloviny 60. let 20. století a jedná se o termín, na kterém se domluvili sami představitelé nebo zástupci rozvojového světa. Existovala řada jiných termínů, ale tento jim přišel jako přijatelný a užívají ho dodnes. Například Jižní Korea, kterou MMF řadí mezi rozvinuté země, sama požádala o to, aby byla vnímána jako součást rozvojového světa.

Jiná věc je interpretace současného stavu a ekonomických procesů, které dnes v rozvojových zemích probíhají. Rozvinuté země hodnotí tyto jevy a procesy na základě svých poznatků nebo svého pohledu na rozvoj daného jejich zkušenostmi. Ale v rozvojových zemích to vnímají jinak. V jednotlivých rozvojových regionech existují ekonomické školy, které formulují vlastní teoretické přístupy vycházející z jejich vlastních poznatků a zkušeností.

H.T.: Proč je podle vás dobré zabývat se studiem rozvojových zemí?

L.A.: Myslím si, že pro člověka, který odjíždí pracovně nebo i na dovolenou do rozvojových regionů, je užitečné si uvědomit některé ekonomické aspekty fungování tohoto světa, protože mohou být dost odlišné od toho, co z známe „od nás“. Člověk není nikdy dost připravený na setkání s tamní realitou. Je to vždycky šok. Ale pokud má informace, dokáže pochopit, proč se ti lidé chovají tak, jak se chovají, tedy odlišně od zvyklostí „západní civilizace“. Navíc je dobré si uvědomit, že hovoříme o té části světa, která za několik desetiletí bude určovat charakter světového hospodářství.

H.T.: Ano? Mohla byste to rozvést?

L.A.: Mé vnímání rozvojového světa je na naše prostředí asi netradiční. Nemám ráda termín globalizace, i když je zřejmé, že celý svět už funguje provázaně. To nelze pominout. Ale stále více se přikláním k názoru, že jižní, rozvojový svět si podmínky pro uspořádání mezinárodních vztahů posouvá podle svého (což my většinou nevnímáme, protože to ani vidět nechceme). Rozhodovací pozice v mezinárodních institucích nebo organizacích stále drží v rukou rozvinuté země, takže navenek to možná vypadá, že se zase tolik neděje. Ale čím dál více se země jižního světa provazují mezi sebou, mají stále vyšší podíl na světovém obchodu a HDP. Jakmile dojde k tomu, že jejich ekonomická síla bude ve světovém hospodářství větší, tak to budou ty tzv. rozvinuté ekonomiky, které začnou strádat. Dříve byly rozvojové země odkázány na pomoc zemí rozvinutých, teď už Japonsko žádá o pomoc Čínu. Světový poměr sil se podle mého soudu začíná zásadně měnit.

Sama jako voják v poli: etablování (staro)nového oboru

H.T.: Vy jste se významně zasadila o zachování rozvojové ekonomie jako oboru v kontextu České republiky, můžete k tomu něco říct?

L.A.: V 90. letech 20. století tady došlo k útlumu společensko-vědních i jiných oborů výzkumu. Vypadalo to, že pro obory, jako je rozvojová ekonomika, není místo. Ani na konci 80. let výzkum v této oblasti nebyl nijak gigantický, ale bylo několik pracovišť v Praze i po celém Československu, kde se různé disciplíny světové ekonomiky rozvíjely. Po roce 1990 se to dramaticky zhoršilo. V roce 1992 se mi naskytla příležitost účastnit se výběrového řízení na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE v Praze. Přijali mě jako odbornou asistentku na katedře světové ekonomiky. Rozvojová ekonomika tam byla jedním z předmětů komparativních ekonomik, svoji historii na VŠE v Praze ale měla již od konce 60. let. Od půlky 90. let to ale vypadalo, že rozvojová ekonomika není vůbec potřeba, měnily se učební plány, odešli dva o generaci starší kolegové, kteří obor dosud zaštiťovali, a kolegové o generaci nebo půlgeneraci mladší než já odešli do soukromého sektoru. Tehdy jsem zcela vážně uvažovala o tom, že z  vysoké školy odejdu.

H.T.: Ale to se naštěstí nestalo…

L.A.: Tehdy mě „dostali“ studenti, když mi na chodbě řekli: „A co bude s námi, když Vy odejdete?“ Tak jsem si řekla, že to zkusím, a to byla asi ta hlavní motivace. Uvědomila jsem si, že se svět nezboří, když odejdu. Ale ti studenti mě motivovali k tomu, abych oboru rozvojová ekonomika pomohla „překročit řeku“. Postupně jsem ve spolupráci s některými kolegy z jiné katedry i z jiné fakulty VŠE vytvořila a sestavila specializaci Rozvojová studia, která byla úspěšně akreditována a jejíž nedílnou součástí se stala i rozvojová ekonomika.

Za dobu mého působení na VŠE v Praze prošlo mými kurzy mnoho studentek a studentů, kteří jsou dnes rozeseti po různých mezinárodních institucích, soukromých společnostech, pracují ve vládních organizacích atd. Takže když se člověk ohlédne, řekne si, že to nebyla marná námaha.

H.T.: Čím se zabýváte výzkumně a jaké jsou vaše další plány?

L.A.: Věnovala jsem se dlouhodobě ekonomickým vztahům České republiky s rozvojovými zeměmi, a to mým tématem zůstává dodnes. Druhá oblast, která mi je blízká už od diplomové práce, jsou vztahy mezi západoevropskými státy a rozvojovými zeměmi (především se zeměmi Afriky). Nedílnou součástí těchto vztahů je i tzv. rozvojová politika Evropské unie. S jejím současným stavem nejsem spokojená. Možná se tomu budu věnovat v důchodu a zkritizuji tato „podpora“ rozvojových zemí ze strany evropských států sice byla míněno dobře, ale jak to Afričané nechtěli slyšet a jak jim to v mnoha případech i nenávratně uškodilo. V budoucnu bych se také ráda pokusila vyspecifikovat zvláštnosti ekonomického rozvoje ve frankofonní Africe.

S kolegyní Němečkovou jsme daly dohromady schopný autorský tým, díky jehož práci se nám po dvaceti letech podařilo vydat novou učebnici rozvojové ekonomiky. Teď s tím, jak jsem přešla na Metropolitní univerzitu, bych ráda vytvořila další publikaci, která by bez ohledu na to, jestli ji čtou studenti nebo obyčejní lidé, usnadnila „vklouznout“ do problematiky rozvojové ekonomiky. To je něco, co ještě může zrát nějaký rok, dva, než se k tomu dostanu.

Můj život to úžasně obohatilo

H.T.: Co na to vaše okolí, že jste se rozhodla pro vědeckou práci?

L.A.: Byla jsem vedená k tomu, že člověk si musí za svým rozhodnutím stát a pokud jsou úspěchy, tak z toho mají radost, pokud jsou problémy, tak maminky vždycky podpoří, tatínkové si řeknou: její problém. Ale v podstatě podporu rodiny jsem měla. Bylo to moje rozhodnutí. Můj otec pracoval v zahraničním obchodě v době, kdy já jsem končila studia. V české společnosti tehdy běžně fungoval jakýsi dynastický způsob zaměstnání, takže se předpokládalo, že ho budu následovat. Ale já jsem chtěla jít sama za sebe, tak sem vybrala jinou cestu. A jsem za to ráda a neměnila bych dneska. Myslím si, že to můj život úžasně obohatilo.

H.T.: Co si myslíte o postavení žen ve vědě?

L.A.: Je to o různých oborech a je to o konkrétních lidech. Například paní Vintrová, to je člověk, žena, která celý život byla ve vědě a pořád je optimistická. Myslím si, že v podstatě dneska není vědní obor, ve kterém by se žena nemohla uplatnit, ale záleží na tom, jaké k tomu má rodinné zázemí. Když to do sebe trochu pasuje, aspoň trochu,  tak si myslím, že to není důvod, proč by ženy nemohly působit ve vědě.  A jestliže ženy nepředkládají „úžasné závěry“, tak je to jenom proto, že ženy musejí zvládnout v životě více aktivit než jenom své zaměstnání, tedy vědeckou práci, což mnohdy není jednoduché.

H.T.: Děkuji za rozhovor!

Rozhovor vedla Hana Tenglerová