Rozhovor s Dr. Alicí Valkárovou

Domů Rozhovory Rozhovor s Dr. Alicí Valkárovou


RNDr. Alice Valkárová, DrSc.

„Člověk by v životě měl mít tři opěrné body: práci, vztahy a koníčky. Zaměřit se jenom na vědu je z hlediska vnitřní vyrovnanosti jaksi riskantní.“

Čím se zabýváte, paní doktorko?

Zabývám se částicovou, nebo jinými slovy subjadernou fyzikou. To je obor, který zkoumá to nejmenší, co kolem nás existuje, a stojí na opačném konci než astronomie a astrofyzika, kde se studují naopak ty největší objekty, jako například hvězdy a galaxie.

Lovíte taky bosony?

Také, ale Higgse jsem nelovila, zaměřujeme se na studium procesů více standardních částic.

Jak vypadá vaše práce?

V zařízení, podobném těm, které jsou v ještě větším provedení v CERNu, na urychlovači HERA v Hamburku, detekujeme a analyzujeme interakce elektronů s protony. Z toho se pak odvozují fyzikální teorie, které se týkají chování a vzájemného působení částic. V oblasti, kterou se zabývám, zcela uspokojivá teorie chybí, je to část fyziky částic, zabývající se difrakcí. Není možná na první pohled tak atraktivní, jako je hledání Higgsova bosonu nebo černých děr, ale i tam je možné najít něco nového. Je zajímavé, že jsme sice schopni porozumět řadě interakcí při těch nejvyšších energiích, ale zcela uspokojivá teorie pro víc než 99 % interakcí částic v podstatě neexistuje.

Jak to, že se jen málo pozornosti věnuje tak obrovskému množství neznámých, zatímco je pozornost upřena na oblast, kde je relativně jasno?

Problém je v tom, že zde neexistuje teorie. Teorie existuje v případech, kdy jsou interakce takzvaně tvrdé: dojde k nějaké tvrdé srážce dvou projektilů za přítomnosti tvrdé škály. To je situace, kdy po srážce částice např. vyletují pod nějakým velkým úhlem a velkým příčným impulsem, anebo se např. při interakci rodí částice s velkou hmotností. Tvrdá škála je nezbytným předpokladem pro výpočty v kvantové chromodynamice. Ale ve většině interakcí tvrdá škála není.

Co znamená difrakce?

Můžeme si ji představit jako srážku dvou kulečníkových koulí, které se neporušené od sebe odrazí, ale zároveň tam vzniká spousta dalších částic. Difrakce byla vždy považována za měkký proces, ale neplatí to tak zcela. A to mě právě na tomto oboru zaujalo: kombinace tvrdého procesu, který můžeme spočítat kvantovou chromodynamikou, a zároveň fakt, že původní částice zůstávají neporušeny.

Jak si představit experimenty, které děláte? Je to podobné jako v CERNu, kde po nějakém okruhu běhají částice a měří se jejich srážky?

Je to stejné, jen se v laboratoři DESY v Hamburku, kde se tyto testy od roku 1987 začaly dělat a kde jsem měla od začátku možnost být, používal elektron-protonový a ne proton – protonový srážeč. Takže z jedné strany létaly elektrony, nebo pozitrony, a z druhé strany létaly protony. Bylo tam několik míst, kde se svazky částic křížily, a tam byly postaveny detektory. A jeden ten detektor se jmenoval H1 a na něm jsem pracovala.

Řekněte, prosím, něco málo víc o vaší účasti na tomto výzkumu.

My jsme se podíleli už na výrobě toho detektoru. Nedělala jsem to samozřejmě jen já, bylo nás tehdy možná patnáct a pracovali na tom kromě lidí z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy i lidé z Fyzikálního ústavu.  To bylo ještě za socialismu, za hodně polních podmínek, někdy v roce 1987, 1988. Vyrobili jsme a otestovali jsme mnoho tisíc elektrod do hadronového kalorimetru, které se pak převážely do dalších evropských laboratoří, kde se kompletovaly. Náš kalorimetr patřil po dobu dvaceti let mezi jednu z nejvíce spolehlivých částí detektoru H1, na což jsme byli a jsme velmi pyšní. Data, která byla v průběhu těch let získána, se stále ještě zpracovávají.

Jak jste se dostala k fyzice a pak specificky k téhle disciplíně?

Já jsem začínala jako dítě s astronomií, zajímala mě ale i botanika a ornitologie. V Olomouci byla příroda na dosah. Pak jsme se ale odstěhovali přímo do centra Ostravy a to byl konec. Tam to bylo tenkrát dost hrozné a depresivní, a tak jsem začala ještě více číst. Četla jsem i předtím, ale teď jsem četla tak, že maminka měla strach, že z toho zblbnu, klidně i šest knih za dva dny. Tehdy mě zaujaly knihy o astronomii a taky mým oblíbeným časopisem bylo ABC, kde dávali dohromady tak zvané raketové posádky. Měly asi nahradit skauta, chyběl ovšem politický podtext jako pionýr. Já jsem se pro to v osmé třídě nadchla a založila jsem čistě dívčí raketovou posádku, kde jsem zastávala funkci velitele astronoma. Proto jsme také navštívily ostravskou hvězdárnu, jejíž ředitel, když viděl naše nadšení, se nám začal pravidelně věnovat. Dál jsem hodně četla, dělala jsem na hvězdárně demonstrátora a účastnila se meteorických expedic, které organizovali lidé z Ondřejova. Tam jsem se setkala s prvními skutečnými vědci, kteří mně hodně ovlivnili, Jiřím Grygarem, Zdeňkem Kvízem a Lubošem Kohoutkem.

Měla jste podporu rodiny?

Můj otec vystudoval za první republiky práva a sám měl velký zájem o přírodní vědy. Byl duší vědec, a když něčemu nerozuměl, nebo to neznal, hned běžel do vědecké knihovny. Hodně se mi věnoval, nosil mi knížky a můj výběr školy schvaloval. V roce 1950 ho poslali do výroby, pracoval až do roku 1965 manuálně, napřed ve slévárně a pak ve válcovně. Maminka byla nejdřív doma, potom začala pracovat jako prodavačka. Divila se, že se mi chce na studia trmácet do Prahy, když jsme hned přes ulici v Ostravě měli Pedagogický institut.

Bavilo vás studium na vysoké škole?

Na Matematicko-fyzikální fakultu jsem přišla plná ideálů, ale tvrdě na mě dolehla realita přednášek, zkoušení a zápočtů. Na astronomii brali jen dva lidi z ročníku, takže jsem vůbec neměla šanci, což mě velmi otrávilo. Tak jsem se přihlásila na obor jaderná fyzika, který právě v té době přesunuli z Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské na Matematicko-fyzikální fakultu. Tento obor jsem pak vystudovala.

Nijak zvlášť mě nebavilo učení pro učení. Člověk většinou všechno velmi rychle zase zapomněl. Mě bavilo řešit nějaký úkol, takže mě pak hodně zaujalo téma diplomové práce. Na jejím základě, a později na základě doktorské práce, jsme opublikovali dva články v Nuclear Physics, což byl obrovský úspěch. Po roce 1968 bylo sice dost volných míst, jak fyzici emigrovali do zahraničí, ale díky tak zvanému stop stavu nechtěli na tato místa nikoho přijímat. Já jsem nebyla ve straně ani v SSM, ale slíbili mi, že dostanu místo na fakultě, pokud pojedu pracovat na tři roky na stáž do Dubny, do Spojeného ústavu jaderných výzkumů[1]. Mně se tam moc nechtělo, byla jsem svobodná a navíc jsme měli stále v dobré paměti rok 1968. Žádná jiná možnost ale nebyla, a tak jsem tam v roce 1973 přece jen odjela. A zůstala jsem tam nakonec sedm let. Na Západ se nesmělo, byla to jedinečná a jediná možnost jet ven.

Jaké tam byly podmínky pro vědeckou práci?

Ukázalo se, že to není tak strašné. U nás tehdy žádné zařízení, na němž bychom mohli pracovat, nebylo. Nedalo se tu prakticky nic dělat a taky tu téměř nikdo nic nedělal. V Dubně jsme pracovali na společném experimentu na zařízení, které navrhli a uvedli do chodu českoslovenští technici. Podmínky pro práci tam byly nesrovnatelně lepší než doma, urychlovač v Serpuchově byl tehdy největší na světě! Ale nešlo jen o vybavení, také tam pracovali velmi nadaní a zapálení lidé. Měli jsme řadu publikací a já jsem tam pak obhájila kandidátskou práci.

Dělali jste tam už podobný výzkum, v němž jste později pokračovala tady po svém návratu?

Tehdy se pracovalo úplně jinak. Experiment se prováděl v tak zvané bublinové komoře, což byl v podstatě sud naplněný přehřátou kapalinou, a do něho se pouštěl svazek antiprotonů. Interakce antiprotonů s protony vodíkové náplně se pak fotografovaly a měřily. Od osmdesátých let se výzkum v téhle oblasti úplně změnil. Metody, s nimiž jsme pracovali, byly už zastaralé, nové elektronické experimenty měly mnohem větší potenciál. U mě to bylo spojené s již zmiňovaným detektorem H1 pro laboratoř v Hamburku. Experimentovat se tam začalo na začátku 90. let. To začala pro mě nová éra.

Byla ta změna těžká?

Ono nešlo jen o tu metodu výzkumu, ale i o zcela jiný přístup k práci, který v Hamburku panoval. Mluvilo se tam jen anglicky. Byl to trochu šok. Ale co člověka nezabije, to ho posílí a řekla bych, že se s tím nakonec všichni vyrovnali. Dneska když vyprávím studentům, jak jsme tenkrát ještě v Dubně pracovali, to byly děrné štítky, tak jim to přijde jako z jiného vesmíru.

Jak vypadá dnes váš pracovní den?

Já jsem na vědeckém místě a byla jsem vždycky, takže jsem učila spíš výjimečně. Mám ale pár doktorandů, se kterými pracuji. Teď už pobírám penzi, ale s věkem se objevily různé další aktivity, například v grantových agenturách, psaní posudků a tak dále. Dneska je docela zájem o to, aby se ženy zapojily, to dřív samozřejmě vůbec nebylo, to bylo naopak minus být ženou.

A jak to vnímáte? Pozitivně, negativně?

Je to samozřejmě dobře, protože pak mají mnohem větší možnosti, než měly. Ženy mají tendenci nikam se netlačit, aby to nevypadalo divně, že jsou moc ctižádostivé, nejspíše to nemají ani v povaze. Je ale faktem, že když je někdo postrčí, pak dělají svoji práci velmi dobře, často mnohem lépe než jejich mužští kolegové.

Jak vnímáte proměny vědecké profese a podmínek z hlediska rodičovství?

To nedokážu posoudit, protože mé dceři bylo v roce 1989 už patnáct let. V Hamburku mě ale šokovalo, když mi jeden vědecký pár říkal: „Vy jste to měli za toho socialismu dobré, vy jste měli školky. To my jsme neměli a platy nebyly tak vysoké, abychom si mohli pořídit někoho na hlídání.“ S údivem jsem koukala, že jsme měli taky něco tak výrazně dobrého. Asi to byla do jisté míry pravda. V Dubně to ale z tohoto hlediska žádný ideál nebyl. Dcera tam byla se mnou od narození do šesti let, ve školkách nevydržela, často byla nemocná, a tak za námi musela jezdit babička, nebo jsme dceru vozili za ní. Navíc se tam v té době začalo hroutit hospodářství a byl problém koupit si vůbec nějaké jídlo. Chodili jsme sice do speciálního obchodu pro cizince, ale ani tam toho moc neměli. V těch pro Rusy nebylo vůbec nic. Pamatuji si období, že měli jen margarín a nerafinovaný olej, mouku a chleba, nebylo ale máslo, tvaroh jen výjimečně. A teď si představte, že máte vařit pro rodinu.

Jak vypadá situace v oboru z hlediska žen, studentek?

Studentek nemáme až tak úplně málo a zajímavé je, že hodně studentek, ale i studentů, je ze Slovenska. Často tady po studiu zůstávají, protože tam si často nemůžou dovolit i kvalitní lidi zaměstnat. Studentek je sice dost, ale potom nějak zmizí, v podstatě skoro všechny.

Kam?

Hodně jich je na rodičovské, některé v zahraničí.

Co vás na tom, co děláte, nejvíc baví?

To přicházení na kloub různým problémům. Když se vám to podaří, máte v ruce něco úplně nového, co tu dosud nebylo. Je k tomu samozřejmě třeba velkého, často i mnohaletého, úsilí. Bez toho to ale nejde. Kromě vědy mě těší i cestování a příroda, doma se věnuji zahrádce a malování. Zrovna teď jsem měla v Kulturním centru v Chabrech svoji výstavu. Považuji za důležité, aby měl člověk v životě tři opěrné body: práci, vztahy a koníčky. Pokud člověku něco z toho chybí, pak riskuje, že když se někde nedaří, nemá to čím kompenzovat. Zaměřit se jenom vědu je z hlediska vnitřní vyrovnanosti poněkud riskantní,(a to nejenom pro ženy).

Děkuji za rozhovor a gratuluji k získání Ceny Milady Paulové za rok 2015!

Rozhovor vedla: Hana Tenglerová
Korektury: Alen Ortenová
Foto: Michal Ureš

Článek byl publikován 7.10.2015

[1] Spojený ústav jaderných výzkumů Dubna – SÚJV Dubna (JINR, Joint Institute for Nuclear Research) je mezinárodní organizací, která byla založena 12 zeměmi východní Evropy v roce 1956 jako určitá protiváha CERN. Jeho sídlem je Dubna v Ruské federaci, kde byl roce 1949 vybudován urychlovač nabitých částic. Zdroj: http://www.evropskyvyzkum.cz/cs/nastroje-spoluprace/mezinarodni-organizace/sujv-dubna.