Rozhovor s dr. Ilonou Müllerovou

Ing. Ilona Müllerová, DrSc

„Alfa a omega je vydržet. Nevzdat se a zase to znovu a znovu zkoušet.“

Řekněte prosím něco o vašem oboru, paní doktorko…

Celý život se zabývám rastrovací elektronovou mikroskopií. Hledáme nové metody zobrazování vzorků v mikroskopech prostřednictvím elektronového svazku a vyvíjíme pro ně vhodná technická a přístrojová řešení. Když jsem začínala, pracovala jsem na sběru signálů jak pro elektronový litograf, tak pro různé další typy mikroskopů. Řešili jsme systém detekce; jak optimálně nastavit parametry mikroskopu a detekce, abychom dostali maximální kontrast obrazu. Tak nějak náhodou jsem začala pracovat s takzvanými pomalými elektrony. Ty se v elektronových mikroskopech používaly běžně už mnoho let, ale byl problém udržet elektrony, které mají tendenci se rozptylovat různými směry, v malém a kulatém svazku. Mně se podařilo za pomoci jednoduchého elektrostatického pole, do kterého se vložil vzorek k zobrazení, tento zásadní nedostatek vyřešit. Jde relativně o jednoduchou věc, ale způsobila v elektronové mikroskopii revoluci. Zobrazování vzorků se nesmírně zkvalitnilo a přineslo zcela nové možnosti analýzy. Je to už 25 let, co jsem poprvé na konferenci v Seattlu tuhle inovaci představovala, ale nikdo, včetně odborníků na elektronovou optiku, nechtěl věřit, že něco takového funguje. Dnes už se na to téma pořádají celé sekce velkých konferencí.

To je obrovský a zcela jistě zasloužený úspěch, jak jste na tuto metodu přišla?

Již dřív se vědělo, že elektrostatické pole by mohlo mít takový účinek, ale nikdo nevěřil, že se může podařit svazek elektronů tak úspěšně zaostřit. Tenkrát ještě nebyly IT programy, ve kterých si dnes nasimulujeme a spočítáme, co potřebujeme. Tehdy jsme použili analytické rovnice, pomocí kterých jsme ty vady a nedokonalosti počítali. Bylo to zkrátka o dlouhých hodinách sezení u přístroje. Na konec se mi to ale podařilo vyladit. Trvalo však dvacet let, než firmy začaly takto vylepšené mikroskopy vyrábět. Dnes tuhle technologii využívají všichni výrobci.

Jak si vysvětlujete, že jim to tak dlouho trvalo?

Vlastně ani nevím. Myslím, že tam existuje nějaká společná politika, kdy oni – ač jsou konkurence – postupují společně. Velký problém v současnosti je, že výrobci mikroskopů si nechtějí koupit licenci z patentu. Detekční systémy, objektiv a finální čočku si tak patentují sami. Každý to ale tudíž musí mít trošku jinak. Výsledkem je, že když vezmete identický vzorek a dáte jej do různých mikroskopů, vypadá pokaždé jinak. To je pro uživatele, který například chce zopakovat nějaký materiálový výzkum a těm přístrojům nerozumí, velký problém. Kudy chodím, tudy apeluji nato, aby to nějak sjednotili, ale zdá se, že než zareagují, tak to bude trvat dalších 25 let.

Jak vypadá konkrétně výzkum v oblasti elektronové mikroskopie?

Je nutné zároveň dělat propočty, experimenty a simulace. Experiment vám ukáže nějaké hrubé rysy, ale mezní rozlišení nebo jiné parametry, už se musí nasimulovat a optimalizovat. Především experimenty vyžadují hodně práce a trpělivosti. Myslím, že alfa a omega toho všeho je vydržet. Nevzdat se a zase to znovu a znovu zkoušet. A když to nejde, tak zjistit proč. Je to často dost ubíjející, ale člověk to nesmí vzdát.

Jakou máte zkušenost se zahraničím, jak probíhá spolupráce?

Po roce 1989 jsem si myslela, že tu je všechno špatné, a chtěla jsem někam, kde to funguje. Ale zjistila jsem, že tady mám lepší vybavení, lepší zázemí, lepší dílny, lepší všechno. První aplikaci té mojí metody jsme realizovali na univerzitě v Yorku, spolupracovali jsme i s Delftem a japonskou Toyamou, kde vyrábí nové slitiny hliníku a potřebovali vyvinout nové detekční systémy a optiku k analýze těch materiálů. Díky naší metodě viděli to, co předtím nikdy neviděli. Byl to jednoznačně úspěch. Měli jsme přes 30 společných publikací a získali jsme také vědecká ocenění. Myslím, že právě tahle spolupráce nám pomohla dostat informace o naší metodě mezi širší veřejnost. Z jedné velké metalurgické firmy z Tokia se ji sem jezdili učit, my teď tam u nich máme na tři roky jednu postdoktorandku, další doktorand tam byl na tři měsíce.

Jak jste se dostala k tomuhle oboru? A ke studiu technických věd?

Jako malá jsem zpívala ve sboru a původně plánovala jít na konzervatoř. Těsně před přijímacím řízením jsem si ale vymkla malíček a tím pro mě všechno skončilo. Myslím ale, že svět o nic nepřišel ((vesele)). Chodívala jsem od třetí do páté třídy kolem budovy Ústavu přístrojové techniky na hodiny klavíru a občas si říkala, že by bylo hezké být tu zaměstnaná.

Takže váš záložní plán je takhle raného data a nakonec jste jej i úspěšně realizovala…

Ano, nejdřív jsem šla studovat průmyslovku. Pak jsem sem nastoupila a dnes tu řediteluji. Je to taková pohádka o Popelce, že?

To ano. Jaký obor jste na průmyslovce studovala?

Sdělovací techniku. Byly jsme taková holčičí třída, to znamená, že jsme tam byly tři ((smích)). Ze třiceti. Ale v ostatních třídách byli jen kluci, takže proto říkám holčičí třída. Po absolvování průmyslovky mi maminka řekla: „Študovat ne, musí se vydělávat!“ Táta šel do důchodu, já byla jedináček a máma byla celý život doma. Bylo třeba zajistit rodinu. Tak jsem nastoupila do Ústavu přístrojové techniky do technického oddělení. Po roce jsem si ale řekla, že takhle přece nemůžu skončit! Jeden kolega, pan profesor Drahoš, mě pak podpořil a pomohl s přípravou na přijímačky. Dostala jsem se na dálkové studium a v průběhu těch šesti studijních let jsem si pořídila ještě dvě děti ((vesele)). Máma nebyla moc ráda, že jsem jí neposlechla a šla studovat, ale hodně mi pak pomáhala s péčí o rodinu, bez ní by to asi nešlo. Od vysoké jsem se pak už věnovala mikroskopům, udělala diplomku a pak i kandidaturu.

Setkala jste se někdy s předsudky, že jste žena?

Ne, dost často se mě na to lidé ptají, ale já jsem za svůj život nikdy nepocítila, že by to bylo plus, nebo minus. Asi jsem měla štěstí.

Co vás na vaší práci nejvíc baví?

Asi experimenty, když se zkouší něco nového. Pořád velmi málo rozumíme tomu, co v elektronovém mikroskopu vidíme. Ještě lze lépe kvantifikovat signály, víc tomu porozumět, srovnávat simulované věci s naměřenými, a jsou tam stále velké otázky, na které je třeba najít odpovědi. Teď bohužel ve funkci ředitelky moc času na vědeckou práci nemám. Zvládnu akorát trošku kočírovat doktorandy a sem tam s něčím poradit.

Co si myslíte o dnešních doktorandech, začínajících vědkyních a vědcích?

Myslím, že většina z nich neví, do čeho jdou. Kdyby měli možnost jít do práce a potom teprve začít studovat, a říct si, co vlastně chtějí dělat, bylo by to lepší. Teď často neví co se životem a tak jdou na doktorát. Člověk by měl mít jakousi představu o tom, co ta vědecká práce je a jestli ji chce dělat. Lidé jsou různí. Někdo má rád zadanou práci, plnění úkolů, pravidelný režim a být ve čtyři doma. Ale ve vědě je to jinak: Tady máš bílý papír a udělej něco! Chce to umět si samostatně hledat prostor pro bádání, vyplňovat prázdná místa, sám sebe úkolovat. A když se začne něco klubat, tak nejít spát, neodejít, protože mu to nedá ten experiment nedokončit.

Je reálné, aby tyhle požadavky splnily ženy s dětmi?

Určitě. Podle mě jsou mnohdy děvčata lepší než kluci, právě protože mají rodinu, musí si čas hodně dobře rozplánovat. Kdežto kluci mají často takový laxnější přístup. Jsem už čtyři roky v komisi ceny L’Oréal pro ženy ve vědě, a jak tak čtu ty projekty, které tam jsou podávány, vidím, kolik šikovných mladých děvčat máme. Tři děti a ona zvládne všecko. A takových tam je hodně.

Soutěž L´Orealu má celkově nižší úspěšnost než třeba takový GA ČR. Navíc se v poslední době snižují finance i počet udělených stipendií…

Ano, ale když zvítězí, dostanou stipendium ve výši asi tři sta tisíc korun a nikdo se jich neptá, co s tím udělají. Většina z nich to použije na zaplacení hlídání. Takové peníze jim nikdo jiný nedá.

To je pravda. Jaký je váš názor na proměny pracovních podmínek vědců?

Jsem z toho upřímně nešťastná, finance na vědu jsou velmi neefektivně rozdělované. Neustále píšeme granty, podáváme žádosti. Nejlepší vědečtí pracovníci se místo výzkumu věnují administrativě. Kolik úsilí a kolik projektů se musí napsat, aby se zajistilo financování vlastního výzkumu. Je to znevažování práce vědců.

Myslíte, že by větší část zdrojů měla být alokována institucionálně, jako to bylo dřív?

Stoprocentně! Jako ústav Akademie věd si musíme 80 % finančních prostředků na náš výzkum sehnat a vysoutěžit sami. Jen 20 % je z rozpočtu Akademie věd. Jak máte řídit vědeckou instituci a mít nějakou vizi jejího vývoje?

Co myslíte, jak se veřejnost dívá na vaši práci?

Mám pocit, že se hodně změnilo tím, že tady v Brně jsou tři špičkové firmy, které se rastrovacími mikroskopy zabývají. Jdu do sauny a vedle mě si lidé vykládají o elektronovém mikroskopu. A já přemýšlím, jestli je mám začít opravovat ((smích)). Takže to povědomí je relativně slušné a také komunita osob, které pracují v téhle oblasti, je už také docela velká. Hodně se tu i staví nové provozy. Myslím, že můžeme být spokojeni, stejně jako veřejnost.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí a úspěchu do budoucna!

Rozhovor vedla Hana Tenglerová

Korektury: Naďa Straková

Foto: Michal Ureš

Publikováno 6.1.2016