Rozhovor s inženýrkou Věrou Vrtílkovou

„Můj osobní rekord pro mě znamená víc, než nějaký stupínek.“

Můžete prosím popsat oblast vašeho působení?

Pracuji v jaderné energetice, konkrétně se zabývám materiálovým výzkumem palivového elementu. Tam jsou mým tématem především zirkoniové slitiny, které tvoří obal povlakové trubky palivových článků. My se zabýváme především korozí a absorpcí vodíku těchto slitin a dalšími procesy, které způsobují ztrátu mechanických vlastností v normálních, abnormálních a havarijních podmínkách jaderných reaktorů. Zaměřujeme se především na vlastnosti slitin, které se používají, příp. které se budou používat v jaderných elektrárnách v ČR. Dlouhou dobu jsme studovali slitinu Zr1Nb ruské výroby, která se používala v lehkovodních reaktorech ruského typu používaných v ČR, později palivovými povlaky firmy Westinghouse. V současné době studujeme moderní slitiny Zr1Nb ruské výroby.

Jak začala vaše profesní dráha?

Ve dvaadvaceti letech jsem nastoupila na elektrárnu A1 v Jaslovských Bohunicích. Místo reaktoru tam tenkrát byla jáma, dole byl takový věnec a všude bahno. V místní knihovně neměli nic odborného než „jednu tlustou knihu o zirkoniu“. Tato problematika byla velmi nová. A protože se v elektrárně zirkoniová slitina používala jako obal palivových elementů, byla na skladě k dispozici v různém provedení a o jejích vlastnostech byly jen velmi kusé zprávy, řekla jsem si, že se budu korozními experimenty této slitiny zabývat.

Odmala jsme totiž se sestrou prováděly pokusy. Jednak šlo o věci jako je pěstování fazolí, jednak, a to především, o chemické pokusy. Když maminka nebyla doma, tak jsme honem honem, něco vymýšlely. Měly jsme tenkrát štěstí, že se nám nic nestalo. Proto jsem i později tíhla k experimentu.

Měly jste nějaký inspirační zdroj pro vaše pokusy?

Můj otec byl politik, národní socialista, právník a humanista. My se sestrou jsme se odrodily, protože jsme studovaly jadernou fyziku. Ten hlavní moment představovala určitě knížka od Františka Běhounka Atom a vesmír, kterou jsem v sedmé třídě dostala k Ježíšku. Sestra byla mladší, a tak jí to pak chytlo taky. Na půdě u babičky, kam jsme jezdily každý rok pracovat na žních, jsme pak našly nějaké staré učebnice z gymnázia, a tak jsem si studovala fyziku a matematiku dopředu. Potom už se rozhodovalo jen mezi jadernou fyzikou a astronomií.

Kam jste pokračovala po absolvování gymnázia?

Otec byl politik z jiné než komunistické strany a po roce 1948  to znamenalo problémy. Můj kádrový posudek byl špatný, takže jít na humanitní vědy by vůbec nešlo, a ani mě to nelákalo. Na Fakultě technické a jaderné fyziky ČVUT se ale na štěstí vybíralo podle jiných kritérií, takže jsme se tam se sestrou dostaly bez problémů. Dělala jsem původně diplomku v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži, ale kvůli otci a problémům kolem toho jsem ji tam nemohla dokončit. To bylo ale vlastně velké štěstí, protože jsem musela začít dělat novou diplomovou práci a dostala jsem se do Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského. Tehdy tam ještě pracoval prof. Heyrovský a paní Heyrovská. A já viděla poprvé lidi, kteří se zabývají vědou tak, jak jsem si v dětství vysnila: nechodí jen do „práce“. Pracovalo se od rána do večera a diskutovalo se o výsledcích a byla i legrace.

Do Řeže jsem pak už nastoupit nechtěla a šla jsem radši na Slovensko do Jaslovských Bohunic. Až potom mi v Ústavu jaderných paliv nabídli místo. Ústav měl tehdy řešit velký projekt „Vývoj zirkoniových slitin pro prostředí páry 450°C“ a já měla nastoupit jako specialista. Toho projektu jsem se zúčastnila a ztvrdla jsem tu doteď J.

Co na to říkali vaši rodiče? Neměli jinou představu o vašem budoucím povolání?

Maminka určitě měla představu, že bych mohla děla chirurga. Nebo že budeme se sestrou hrát profesionálně na klavír. Ale nikdo nám nekladl žádné překážky.

Jaké vlastnosti vám, myslíte, nejvíc pomohly k tomu, že jste dosáhla toho, čeho jste dosáhla?

Já vám to řeknu takhle. Byla jsem ráda, že jsem sportovala a že nás k tomu rodiče vedli. Určitě to bylo také tím, že jsme u babičky musely pracovat na poli a v hospodářství od malička.

Co jste dělala za sport?

Atletiku, konkrétně skok do dálky, a pak běh na krátké tratě, hrály jsme také volejbal. Rodiče byli aktivní sportovci. Později jsem skákat přestala, protože jsem si odbourala kotníky tím, že jsem trénovala víc, než jsem měla.

Takže je to připravenost a ochota tvrdě pracovat, cílevědomost…

Není to prostě o tom, že pracuji, když se mi zrovna chce. A pak, mě to bavilo. A když vás něco baví, tak ty překážky pro vás nejsou překážky, jenom přemýšlíte, jak se přes ně rychle dostat…

Také jsem hrávala volejbal. V osmašedesátém roce jsem byla na stáži v Itálii. Hned druhý den po příjezdu jsem si musela koupit nějaké tenisky, a že si mě vyzkouší, tehdy každý Čech musel hrát volejbal. Od té doby jsem hrála v jejich týmu jako jediná žena. Dělala jsem nahrávače, občas smečovala. Vyhráli jsme dokonce turnaj celého ústavu, kde soutěžily různé laboratoře.

Co bylo pro vás v Itálii to nezajímavější?

Renesance, Michelangelo, Tizian, Tintoretto a další, ale renesance jako taková.

A co se týče fungování vědy?

Velmi jsem rychle zjistila, že jsou na tom v oboru koroze zirkoniových slitin možná hůř než já. Teprve začínali a já už měla hodně přečteno a odexperimentováno. Vymyslela jsem si program, který souvisel s mou prací a který by nebyl řešitelný v Jaslovských Bohunicích. Naučila jsem pracovat s jejich zařízením a měla jsem netušený přístup k odborné literatuře. Mohla jsem také poznávat celou Itálii, to bylo v roce 1968-69. Neměli lepší školy než my. Ale ta svoboda. Měla jsem pocit, jako že se člověk nadechuje, ani mně nevadilo, že jsou tam plné výklady v obchodech a tady nebyly, ale ta svoboda to bylo něco!

Můžete zmínit nějaký konkrétní příklad z vašeho výzkumu?

Projekty, na kterých jsem pracovala, byly vždy v nějakém stupni utajení, takže o nich hovořit příliš nelze. Co však můžu říct je, že se nám například podařilo prokázat, že oxidační kritérium obalu povlakové trubky palivových článků, které doporučovala International Atomic Energy Agency pro bezpečnostní analýzy hypotetických havárií se ztrátou chladiva, tzv. ECR, neplatí pro palivové články s vyšším vyhořením ani pro slitiny Westinghouse v jaderné elektrárně Temelín.

Že toto kritérium neplatí pro „starou“ slitinu Zr1Nb jsme věděli již v osmdesátých letech a připisovali jsme to vysoké absorpci vodíku slitinou při vysokoteplotních přechodech (do teploty 1200°C), ke které docházelo na rozdíl od západních slitin, na nichž bylo kritérium ECR vyvinuto. Naštěstí bylo kritérium bezpečné míry oxidace pro slitinu Zr1Nb stanoveno jinak a platilo.

Při provozu reaktoru dochází k absorpci vodíku u všech zirkoniových slitin, mnohem výrazněji je tomu však u západních slitin. Pokud by tedy došlo k havárii se ztrátou chladiva po delším pobytu palivových elementů v reaktoru, mohly by se chovat podobně jako „stará“ slitina Zr1Nb a ztrácet tažnost dříve, než prooxidace stěny trubky dosáhne 17% stanovených kritériem ECR. V rozsáhlém projektu, ve kterém jsme testovali slitiny Westinghouse zároveň se „starou“ slitinou Zr1Nb, jsme mimo jiné předoxidovali slitiny abychom simulovali jejich pobyt v reaktoru, a potom jsme je vystavili teplotním přechodům, které se dějí při haváriích se ztrátou chladiva. Náš předpoklad se potvrdil – všechny slitiny se chovaly podobně a nevyhovovaly v mnoha případech oxidačnímu kritériu ECR 17%. Navíc nejenže ztrácely tažnost (na rozdíl od Zr1Nb), ale porušovaly se při ochlazení.

Ještě jsme několikrát ověřovali kvalitu testovaných trubek, jestli nebyly vadné po mechanické stránce. A nebyly. Z Ameriky pak přijel Dr. Mayer a my jsme mu představili tenhle náš „objev“ a zároveň naše nové empirické kritérium K. Nejenom, že se na to netvářil divně, ale hned mě požádal, zda by vědec, který navrhl to americké kritérium, jež jsme zpochybnili, mohl přijet na konzultaci. Když přijel Dr Chung, to byla fantazie, všechnu dokumentaci nám probral a já ho nechala, ať se podívá. A to byla ale diskuse! Nakonec uznal, že jsme měli pravdu. Když jsem pak přijela do Ameriky, on nás tam všude propagoval. A teprve až na základě uznání, kterého se nám tam dostalo, si teprve tady začali uvědomovat, že by se ve výzkumu této oblasti mohlo pokračovat. Do té doby to vypadalo, že ta naše miniskupina skončí.

Co vás na vaší práci nejvíc baví?

Je to, jako když luštíte křížovku. Mě baví celkově ta práce, hledání souvislostí. Baví mě také týmová práce. Je fantastické vidět, když se nějaká myšlenka rodí jakoby z ničeho. To je pak fantazie. Lidé v týmu ale musí být sjednoceni stejnou myšlenkou nebo zájmem. Jakmile se někdo začne ulejvat, je to špatné, protože ostatní to vidí.

No, a pak jsem také šťastná, když mě napadne něco netradičního. Kdysi jsem měla nějaký nápad, ale potřebovala jsem, aby mi kolega potvrdil, že je to možné. Než řekl druhé slovo, pochopila jsem, že je to tak, jak si myslím, než dořekl větu, měla jsem do detailů vymyšlený obrovský projekt. Pak jsem to musela dát do slov, protože myšlenka se objeví rychlostí blesku. Já to navíc vidím v barvách nebo v mozaice, nejtěžší je na chvilku to podržet, aby to člověk dal do slov.

Jaké rozdíly vnímáte v oblasti vašeho výzkumu nyní a v dobách, kdy jste začínala?

Teď když jsou počítače s programy, jako je Excel, je úplně jiná situace. Dřív se dělalo s logaritmickými tabulkami. Když musíte všechno dělat ručně a žádné kopírování neexistuje, nadělá se samozřejmě mnoho chyb. My jsme měli třeba 50 slitin a bylo potřeba dát dohromady mnoho různých dat a výsledků. To vždy jeden z týmu psal, kolem stálo 10 lidí a vyvolávalo se. Po čase se ale naučíte organizovat práci tak, aby se chyby našly. Stačilo se podívat na tabulku a bylo mi hned jasné, že je tam chyba, a ona tam taky byla. Teď je to jinak. Toto se díky počítačům velmi zjednodušilo, šetří se tím čas. Jiné věci jsou ale naopak složitější. Dřív jsme měli záznam grafu a sledovali jsme jednu veličinu, pak druhou a co to třeba dělá s teplotou. Teď se vše vyhodnocuje od A do Z a je s tím nesmírná práce. Co mě překvapuje, že za těch podmínek, které jsme měli dřív a které máme dnes, je náš pracovní výkon stejný. Je ale třeba samozřejmě dodat, že po roce 1989 je k dispozici kvalitní přístrojová technika a díky tomu všechno, co jsem si vymyslela v 25 letech, můžu teď ke stáru realizovat J.

Máte nějaké koníčky, jak relaxujete?

Horolezectví. Ráda riskuji, i v té práci, kdybychom tam neriskovali, nic by se neudělalo. Jsou lidé, kteří, když se jim nařídí, pracují dobře, ale sami nic nevymyslí, sami do toho nejdou, a to já do toho jdu a klidně sama. A na těch horách je to totéž. Tam potřebujete získat sebedůvěru. Vždy vás na té cestě něco zaskočí, třeba počasí nebo další věci. A vždy, když překonáváte nějakou svou hranici, tak se bojíte. Bojíte se o život, to je normální. Pak ale vidíte, že to jde. Já trávila v horách alespoň tři týdny v roce, týden v zimě a dva v létě. To byl můj oddech. Říkám tomu vyhánění čerta Belzebubem. Se sestrou jsme chodily po horách na vlastní pěst. Stál nad námi anděl strážný, štěstí musí být, to platí i v té práci.

Nevadí mi také fyzická práce, já u toho přemýšlím. Je to jako sudoku. Člověk se potřebuje zabývat intenzivně jinou činností a nechá hlavu prázdnou a tam se to řeší samo. To dělám pomocí sudoku nebo zahradničení.

Jaká je vaše vlastní definice úspěchu?

Mým největším úspěchem nebylo to, že mi bylo dopřáno něco udělat, ale že jsem si to prosadila. Mohli mi to samozřejmě zakázat, ale nestalo se. Můj osobní rekord pro mě znamená víc než nějaký stupínek. Touhu stát na nějakém stupínku moc nemám. Ta zlatá, kterou jsme vyhráli ve volejbale tenkrát v Itálii na stáži, byla fajn, ale mě nejvíc potěšilo, že mě nikdy při hře nenechali střídat, a to jsem v týmu byla jediná ženská. To mě těší víc než ta zlatá medaile.

Jiný příklad. Pozvali mě, abych udělala přednášku na jaderné fakultě ČVUT. Prosila jsem studenty, protože nejsem zvyklá přednášet, ať mi řeknou 10 minut před tím, než má hodina končit. Oni mi nic neřekli, i přestávku zamlčeli, a pak mi oznámili, že už musí odejít. A já na to: „To je škoda, já jsem vám chtěla říct ještě o těch haváriích, co vedou k protavení zirkonia.“ Co mě potěšilo, že se pak ti studenti vrátili. Pro mě tohle znamená víc, než nějaké ocenění.

Myslíte si, že vaši pracovní dráhu ovlivnilo to, že jste žena?

To jsem si nikdy nepřipustila. Když jsem nastoupila na fakultu, pánové chodili na pivo s profesory a já tuto možnost nevyužívala. Byla jsem vychovaná tak, abych prosazovala názory, o kterých jsem přesvědčená, ale abych nesla následky, když se neprosadím. S kolegy a profesory jsem nikdy neměla problém. Nebo jsem si to nepřipouštěla. Později při nástupu na elektrárnu v Jaslovských Bohunicích nám bylo řečeno, že každý zaměstnanec má nárok na byt, ale ne ženy. Ženy, že se musí vdát. A pak ten byt dostanou. Když jsem od nich odcházela, tak mi byt nabídli hned J.

Takže jste se setkala…

Určitě, musíte ale s nimi nějak vyjít a musíte se prosadit prací.

Musela jste být lepší než vaši mužští kolegové?

Já jsem k tomu tak přistupovala. Jiné moje kolegyně to dělaly zase jinak. Čili každý podle sebe. Otec byl politik a vychovával nás se sestrou tak, abychom při diskusi dokázaly obrátit list a podívat se na věc z jiné strany. To mně vždy hodně pomohlo.

Máte děti?

Nemám. A nemám s tím problém a ani jsem nikdy neměla. My jsme na těch Jaslovských Bohunicích žili studentským životem. Mnozí nepracovali, ale já ano. Nějak to tak vyplynulo. Ale sestra má tři a její manžel i ona, oba také pracují v jaderné fyzice, byli doma naprosto zastupitelní. Stejně ale bylo často potřeba, aby jim moje matka pomáhala. Já jsem děti později také vodila na kroužky a ze školy podle toho, jak byly velké. Někdy jsem je měla i na dovolené a na víkendy u sebe. Všechno  při dobré vůli jde, bývá to ale hodně náročné. To sama vím, sestra, kdykoli si řekla, tak jsme jí s nimi pomáhaly, a kdyby se sestře něco stalo, tak vím naprosto jistě, že bych jakoukoli kariéru odhodila a šla se o ty děti starat. Být teta, to je krásné, mám je jako svoje vlastní, ale ta matka, ta je na tom hůř, protože se pořád o ně bojí. Já kdybych měla děti, já bych se z toho zbláznila. On si člověk asi zvykne, protože mu nic jiného nezbývá, ale stejně to musí být těžké.

Máte v současnosti nějaké student(k)y?

Měla jsem plno studentů, s nimiž se vždy posunu dál. Hledám u nich inspiraci. Když potřebujete, aby se vám spojila mozaika nějakého problému, někdy stačí, že někdo řekne nějakou větu… To bylo stejné i se sestřinými dětmi. Už se na věc podíváte jinak a už se všechno spojí. Dávám svým studentům vždy zadání, která jsou pro mě samotnou zajímavá. Nevím, jak to dopadne, jen mě to zajímá a ty studenty tak trochu zkouším. Důležité je, aby byli přesvědčení, že na všechno přišli sami. To si dávám záležet. Sebedůvěra je důležitá a musí se trochu kropit. Jeden student takto navrhl nové kritérium, které se nyní v ČR používá místo toho amerického, jež jsme experimentálními výsledky povlakových trubek paliva Westinghouse zpochybnili. Další byl ještě předtím u toho, když se zjistilo, že slitina používaná ve vodo-vodním energetickém reaktoru má horší vlastnosti než slitina západního typu při vysokoteplotních přechodech. Přisoudili jsme horší vlastnosti vlivu vodíku, který se u této slitiny při vysokoteplotních přechodech absorboval ve slitině. Nicméně, protože k absorpci vodíku dochází i během provozu reaktoru, vyslovili jsme hypotézu, že se takto předoxidované vzorky všech povlakových slitin budou chovat obdobně (včetně slitin západního typu). To se potvrdilo a vedlo k formulaci onoho nového oxidačního kritéria, které platí pro všechny slitiny používané v ČR.

Budovat sebedůvěru studentů jde třeba i tím, že předvedu, jak jsem sama hloupá. Že nemám názor, že se můžu mýlit, že udělám chybu, že je to normální. Řešíme problém společně a přijde na to ten nebo ten, to je jedno, jedeme jako tým. Zároveň mi jejich práce samozřejmě pomůže. Student ji udělá pečlivěji než já J.

A jaké jsou vaše další (profesní) plány?

V tomto roce jsme dokončili dva projekty. A mám podané žádosti na další.

Ráda bych měla nějakého nástupce, tak čekám na jednoho mého studenta, až dodělá Ph,D, jenže kluk je z Moravy, má tam dívku. Jiný můj nadějný student, co tu byl předtím, se chtěl oženit a mít byt, tak odešel do Budějovic, protože tam ho dostal. Nemůžu a nikdy nebudu nikoho přemlouvat, ale byla bych ráda, kdyby se v tom výzkumu pokračovalo. Udělali jsme v této oblasti hodně práce a bylo by škoda, aby to skončilo.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho další zajímavé práce a motivovaných studentů!