Rozhovor s prof. Alexandrou Šulcovou

„Doktorandi dnes mají ve srovnání s námi obrovské možnosti, a to je moc dobře.“

Můžete prosím popsat pro laiky, co je farmakologie?

prof. MUDr. Alexandra Šulcová, CSc.

Farmakologie je biomedicínský obor a často je, nejen laickou veřejností, zaměňována s farmacií. Farmacie se zabývá popisem látek a jejich přípravou a distribucí ve formě léčiv. Farmakologie se zabývá tím, jak organismus, do něhož je látka s léčivým potenciálem podána, reaguje a jaké mechanismy vedou k tomu, že daná látka jako lék působí. Studiem těchto mechanismů přispívá farmakologie vlastně také k poznávání fyziologických a patofyziologických pochodů. Může tak ukazovat směr při hledání nových léčiv.

Snahou moderního farmakologického výzkumu je vycházet z potřeb klinické medicíny, brát z ní informace o léčebných potřebách a přizpůsobovat jim výzkumné záměry. Dobrý preklinický výzkum je nezbytný a přináší lepší výsledky klinické léčby. Ohlédnutí do historie totiž potvrzuje, že žádná efektivní farmakologická léčba nebyla zatím vyvinuta bez adekvátního zvířecího modelu nemoci. Pozitivní výsledky získané ve farmakologických laboratořích jsou poté za velmi přísně stanovených podmínek ověřovány v klinických studiích. To je princip tzv. translačního výzkumu, který je dnes velmi podporován.

Jak jste se k tomuto oboru dostala?

Byla to úplná náhoda. Původně mě zajímalo dramatické umění a chtěla jsem ho jít studovat. Ale po pohovoru s ředitelem našeho gymnázia, který se studenty probíral, kam se budou hlásit, a který mi doporučil medicínu, jsem se rozhodla pro ni. Jenomže můj táta, Otmar Kučera, DFC,^[1] byl za války v Anglii velmi úspěšným stíhacím pilotem Royal Air Force, byl velitelem 313. perutě a nositelem mnoha vyznamenání, máma pracovala v Londýně na Červeném kříži a já se tam na konci války narodila. Oba mě coby jedináčka hodně šetřili a nesdělovali mi, jak těžké může být z politických důvodů dostat se na vysokou školu. Oni sami po válce velmi trpěli persekucemi, to jsem se ale dozvěděla až daleko později, nikdy o tom přede mnou moc nemluvili.

Když jsem přišla domů s tím, že půjdu studovat na lékařskou fakultu, tak mě od toho zrazovali. Báli se, abych nebyla zklamaná, kdybych se tam nedostala. Ale já už byla rozhodnutá. Na lékařskou fakultu jsem nakonec byla přijata hned napoprvé, z čehož byli rodiče šťastní, ale vlastně dost překvapení. V polovině čtvrtého ročníku jsem otěhotněla, takže pak jsem měla pěknou honičku. S pomocí maminky, která mi s péčí o dceru moc pomáhala, se mi podařilo školu absolvovat bez přerušení. Vystudovala jsem pediatrii, ale během studia mě zaujalo porodnictví a gynekologie. Jenomže po absolutoriu volné místo gynekologa v brněnské fakultní nemocnici nebylo. Tak jsem přijala na rok volnou asistentskou pozici na preklinickém oboru, na katedře farmakologie. A tam jsem pak už na dlouho zakotvila. Až pět let po promoci jsem konečně obdržela doporučení do postgraduálního studia farmakologie ve Farmakologickém výzkumném ústavu Československé akademie věd v Praze, do laboratoře profesora Miloše Kršiaka, kde se zabývali sledováním účinků látek na chování, tehdy nově se rozvíjejícímu etologickému přístupu v psychofarmakologickém výzkumu, který mě nadchl.

Jakému tématu jste se tam věnovala?

V dizertaci i ve své habilitační práci jsem se věnovala vlivu benzodiazepinů a dalších potenciálních léků proti úzkosti na chování a zkoumala jsem, jak k jejich efektu v organismu dochází. Benzodiazepiny byly v té době novými léky první volby, s  vysokou účinností pro stavy úzkosti, strachu, nespavosti, ale také s protikřečovým působením. Přestože měly v lékařské praxi obrovský úspěch a ohlas, nikdo neznal mechanismus jejich působení. Naším výzkumem jsme k jeho poznání svým malým dílem přispěli. V roce 1989 jsem v reakci na naše publikace v této oblasti obdržela písemnou gratulaci od zástupců švýcarské farmaceutické firmy Hoffmann-Roche.

Zvířecím modelům neuropsychiatrických poruch jako jsou úzkost, agresivita, deprese, schizofrenie, látková závislost, spojených se změnami chování, se vlastně úspěšně věnujeme v naší farmakologické skupině dosud. Náš relativně malý vědecký tým jsem vedla k netříštění zájmů a zaměření výzkumu na společné téma, na pole neuropsychofarmakologie. Zabýváme se mimo jiné také farmakokinetikou, tedy analýzou toho, co se s lékem a jeho působením děje od jeho podání až po jeho vyloučení. Sledujeme, jestli je nějak před vyloučením metabolicky přeměňován a jak. To je velmi důležité znát a sledovat, protože i správně ordinovaný lék nemusí u každého člověka působit stejně. Záleží na schopnostech organismu, jak léčivo vstřebává, přeměňuje, vylučuje. To je třeba hodnotit například pro správné individuální dávkování psychofarmak a kombinování více léčiv. Na takovém výzkumu úspěšně a dlouhodobě spolupracujeme s psychiatrickou klinikou.

Dalším vaším výzkumným tématem jsou endokanabinoidy. Jaká byla vaše cesta k nim?

Profesor Lumír Hanuš z Olomoucké university pracoval jako biochemik ve výzkumu kanabis čili konopí od svých začátků. Na začátku devadesátých let byl přijat na pracovní stáž na jeruzalémskou Hebrew University do laboratoří, které jsou vlastně kolébkou vědeckého farmakologického výzkumu kanabinoidů a které vede profesor Raphael Mechoulam. To on izoloval a přesně chemicky definoval hlavní psychotropně účinnou rostlinnou kanabinoidní látku tetrahydrokanabinol, známý pod zkratkou THC. Jeho tým také zjistil, že v těle obratlovců, včetně člověka, existují specifická vazebná místa pro THC, tzv. kanabinoidní receptory. A tak byla na místě otázka, proč takové receptory vlastně existují, k čemu v organismu slouží a na jaké přirozené látky reagují. První takovou látku objevil právě jeruzalemský tým v čele s profesorem Hanušem v roce 1992. Nazvali ji podle sanskrtského výrazu ananda, blaho, anandamid. Profesor Hanuš pak přijel na naši Československou neuropsychofarmakologickou konferenci začerstva o tomto objevu referovat. Mě to tehdy tak ohromilo, že jsem se hned ptala, jestli bychom nemohli na dalším takovém výzkumu spolupracovat. Odpověď zněla: „Proto jsem tady!“

Spolupráce byla navázána. Anandamid a poté další kanabinoidní látky, které se vyskytují v organismu fyziologicky, a také nově syntetizované látky, nám byly svěřeny k behaviorálnímu testování. Výsledky, které jsme opublikovali, patří k našim nejcitovanějším. Využívali jsme tehdy i dnes laboratorní modely úzkosti, deprese, schizofrenie a závislosti. To jsou všechno stavy, jejichž rozvoj, jak se postupně prokazuje, má vztah k aktivitám tzv. endokanabinoidního systému. V České republice jsme také vlastně jako první zavedli a dále rozvíjíme preklinický výzkum drogové závislosti. Zaměřili jsme se vedle kanabinoidů hlavně na tolik v naší zemi zneužívaný metamfetamin. V jeho případě hledáme možnosti jak farmakologicky podpořit úspěšnost odvykací léčby.

V případě kanabis se hovoří hodně o pozitivních účincích. Jaké jsou tedy ty negativní?

Předně nemůžeme mluvit o rostlině kanabis jako takové. Ona obsahuje asi 420 látek a z toho minimálně 85 řazených ke kanabinoidům. My hledáme takové látky, které jsou potenciálně využitelné pro terapeutické účely. Farmakolog má správnou obavu z použití směsi kanabinodů. Ty mohou být zdrojem nežádoucího působení pro jejich obtížně předvídatelné funkční interakce v organismu. Dnes se podle výsledků dlouholetých klinických studií s tisíci sledovanými osobami například ukazuje, že kouření kanabis především v adolescentním věku signifikantně zvyšuje výskyt schizofrenie v dospělosti. Víme, že k úplnému dozrání mozku dochází u člověka až ve dvacátém roce věku a chemický kanabinoidní zásah v průběhu vývoje může vést snadněji k patologickým změnám.

Jistě, účinek konopí proti bolesti a při potlačování svalového napětí například u roztroušené sklerózy se má za prokázaný, avšak pořád je tu při užívání konopí, tedy směsi mnoha látek, hrozba vedlejších, nežádoucích účinků. Farmakologickým cílem je hledat léčiva s velmi specifickým a dobře definovaným efektem, a to platí i při hledání látek ovlivňujících aktivitu endokanabinoidního systému. Tomu se dnes věnuje stále větší počet farmakologických týmů po světě. Endokanabinoidní systém je totiž, jak se ukazuje, v organismu významným modulátorem i řady dalších funkcí, nikoliv jen nervových, ale také imunitních, metabolických, kardiovaskulárních a dalších.

Co vás nejvíc na vaší práci těší?

Člověk se snaží dělat, co může. Věda je práce jako každá jiná a každý je nějak zaměřený. Já se třeba ráno vzbudím a říkám si: „Tak teď co?“ A myslím na to, jak pokračovat v práci. Člověk to má neustále v hlavě, takže ho to zřejmě i těší, ne? Je to asi jako podle vyjádření Vladimíra Holana v jeho Testamentu: „A marně zvem po celý věk v svá hnutí stádně nebezpečná mír bez míry…“ .

Když jsem četla, kolik pochvalného o mně napsali ti, kteří mě nominovali na letošní Cenu Milady Paulové, tak jsem byla dojatá. Někdy jsem si totiž říkala, že ti mladí mě asi moc rádi nemají, protože jsem je vždy opravdu dost silně tlačila do práce. Měla jsem a mám asi v sobě vrozené úsilí dbát na to, aby se tým se dotvářel, aby mladí odborně rostli, aby se o nás vědělo a aby byl o publikované výsledky skutečný, pokud možno mezinárodní zájem. To mě baví a dává smysl mojí práci. Tomu jsem se snažila věnovat opravdu hodně – výchově začínajících vědců a pregraduální výuce mediků taky. Proto jsem docela hrdá na to, že jsem v Brně založila akreditovaný obor doktorského studia Lékařská farmakologie, který je po postupných reakreditacích dnes otevřen v češtině a angličtině pro české, slovenské i zahraniční studenty.

Velice si vážím aktivní výzkumné práce absolventů postgraduálního studia, kteří zůstali na Masarykově univerzitě a jsou v současnosti nejen odpovědnými učiteli Farmakologického ústavu Lékařské fakulty, ale také aktivními členy Výzkumné skupiny Experimentální a aplikované farmakologie ve Středoevropském Technologickém institutu Masarykovy Univerzity, jíž jsem vedoucí.

Doktorandům čas od času zdůrazňuji, jaké mají obrovské možnosti ve srovnání s námi staršími, ale oni to už ani nechtějí slyšet. My jsme museli absolvovat politicko-výchovné kurzy, já chodila povinně jednou týdně tři roky na Večerní univerzitu marxismu-leninismu! Jen tak jsem mohla zůstat na akademické půdě, a tedy ve farmakologickém výzkumu. Oni dnes vůbec nemohou pochopit, že se něco takového dělo, takže když jsem na ně byla přísná, tak si asi mysleli, že jsem bláznivá. Ale asi se to vyplatilo, protože tři z našich doktorandů se uplatnili jako uznávaní vědečtí pracovníci na skvělých farmakologických pracovištích ve světě. Dalších šest lidí je na významných postech u renomovaných zahraničních farmaceutických firem. Oni by bývali snad zůstali na akademické půdě, šli ale za lepším.

Jaký je vůbec zájem studujících o farmakologický výzkum?

Už jako mladá asistentka jsem ráda měla kolem sebe neustále takzvané pomocné vědecké síly z řad pregraduálních studentů medicíny. Část svých experimentálních výsledků pak rádi a úspěšně přednášeli na studentských vědeckých konferencích. Ale mám pocit, že teď ze strany pregraduálních studentů není o tuhle práci takový zájem. Když jim na přednášce řeknete: „Kdybyste chtěli, přijďte“, oni přijdou jednou dvakrát, ale nedotáhnou to. Požadované kredity získávají spíš než při vlastní vědecké práci psaním rešerší z odborné literatury. Tím ale bohužel nadšení pro preklinickou vědu nezažehnou a více se zajímají o své budoucí pracovní zařazení v klinické medicíně, a to i z pohledu existenčního posuzování.

Jaká byla práce ve vědě za minulého režimu?

Když jsem poprvé jela z vlastních finančních prostředků na zahraniční vědeckou konferenci pořádanou mezinárodní odbornou společností Evropské behaviorální farmakologie v Řecku, tak jsem byla šťastná jako blázen, že mě tam pustili. Získala jsem tehdy jak povolení k výjezdu do zahraničí, tak univerzitou požadované povolení prezentovat tam vlastní výsledky. A mělo to obrovský význam, protože jsem tam navázala kontakt s řadou kolegů a kolegyň z oboru. Publikace jsou publikace, ale osobní kontakt je přece jenom něco jiného. Nechci být staromilná, ale nám se tehdy vůbec nesnilo o možnostech, jaké mají mladí dnes. Dnes vyjíždějí do zahraničí na stáže opakovaně a mají tam i domluvenou nějakou spolupráci. To je naprosto správné. Když jsem já dostala zcela konkrétní nabídku z USA na roční pracovní pobyt, nedostala jsem od fakulty povolení. Děkan mi navrhl jet raději napřed do SSSR, a tak jsem tam na tři neděle jela. Bylo to fajn, protože jsem se v tehdejším Petrohradě setkala s jedním známým a nadaným etofarmakologem a byli jsme oba šťastní, že jsme mohli osobně diskutovat. Poté jsem doufala, že už mě pustí i jinam, ale nepustili, ještě dlouho ne.

Náš problém tehdy byl také v tom, že odborná světová literatura byla velmi málo dostupná. Když byla posléze na univerzitě v knihovně prezenčně k dispozici tištěná knížečka Current Contents s databází ve světě publikovaných vědeckých článků, měla jsem na její pročítání vyhrazený jeden půlden a vyhledávala jsem si publikace ke svému tématu a posílala žádanky autorům o jejich zaslání na mou adresu. Snažili jsme se orientovat v pokrocích vědy a neopakovat výzkumy, které se již dělali jinde. O předložení výsledků výzkumu k opublikování v mezinárodně uznávaných časopisech bylo třeba nejprve požádat zaměstnavatele. Ten ale upřednostňoval spíše česky psané zprávy bez patřičného mezinárodního dopadu. Internetové databáze současnosti to je jiná věc, správným zadáním termínu pro vyhledávanou výzkumnou oblast můžete být velmi rychle “v obraze“ o tom, co se kde děje.

Měli jsme tu ale např. Výzkumný ústav pro farmacii a biochemii, který dělal výborný výzkum a vyvinul některá originální léčiva, jež se uplatnila i mezinárodně. Například v kategorii léčiv onemocnění cévně-srdečního systému, ale významná byla také práce skupiny zaměřená na psychofarmakologii. S tou jsme se podíleli na preklinickém testování jednoho z benzodiazepinů, který byl patentován jako lék Neurol a který je na trhu dodnes.

Takže i v takových podmínkách se tu dělal vynikající výzkum. Přemýšlela jste někdy o tom, že byste vědeckou práci opustila, že to třeba nemá smysl?

To mě nikdy nenapadlo. Spíš jsem si dřív někdy říkala, jaké by to asi bylo, kdybych bývala vyjela za mlada na onen roční pracovní pobyt na renomované americké pracoviště, kam mě pozvali. To byl tehdy úplně jiný svět – i v té vědě. Dobře, že již dlouho nejsme tak izolovaní jako tenkrát!

Jako pádné potěšující signály zájmu světové vědecké komunity o výsledky našich studií vnímám jejich četné citování v odborném písemnictví, opakovaná osobní pozvání k přednáškám na mezinárodních vědeckých akcích, žádosti o uspořádání menších i velkých mezinárodních konferencí u nás a v neposlední řadě výsledky řádných tajných voleb členů mezinárodních odborných společností, které mě postupně obsazovaly do svých výkonných výborů, v současnosti například jako vice-presidentku International College of Neuropsychopharmacology.

Zažila jste nějaké překážky v souvislosti s vaším mateřstvím nebo s tím, že jste žena?

Já jsem jedináček a sama jsem chtěla mít tři děti. To jsme bohužel nakonec nějak nezvládli. Neplánovaně jsem otěhotněla v polovině čtvrtého ročníku. A když jsem to oznámila doma, tak můj táta, on byl takový hrdý, čestný člověk, seděl u stolu a smutně jen řekl: „Tak to je konec s medicínou, že jo?“ Já na to: „Jak to? To ne!“ Máma mi tehdy fakt hodně pomohla, zkoušky jsem skládala v dřívějších termínech a promovala jsem bez přerušení studia. Nakonec máme jen tu jednu dceru. A ta zas má jen jednoho syna. Kdybych byla kluk se stejným rodinným zázemím, tak by to bylo myslím obdobné. Nemohu říct, že bych pociťovala genderovou diskriminaci.

Co si myslíte o postavení žen ve vědě?

Ze svého pohledu vnímám, že tu máme stejně žen, co přednášejí na stejné úrovni na odborných fórech jako je tomu ve světě. Nemám pocit, že by tady byla nějaká genderová diskriminace. Opravdu ne. Do našeho postgraduálního programu Lékařské farmakologie se dokonce hlásí více žen než mužů a jsou úspěšné.

Jaký je váš názor na vědní politiku? V rámci toho třeba na hodnocení vědy a tak dál?

Byla jsem dlouhou dobu zapojená jako členka komise IGA, Interní grantové agentury Ministerstva zdravotnictví ČR. Hodnotili jsme žádosti o výzkumné granty s nejlepším vědomím a svědomím, ale je pravda, že to, že jsme malinká země, je určitý problém. Grantových příležitostí v Česku není mnoho a všichni se v jednotlivých oborech známe, vždycky do toho může asi snáze vstoupit nějaká ta míra subjektivity.

V současnosti jsem přijala funkci jednoho z garantů IGA pro Koncepci zdravotnického výzkumu do roku 2020. Jedná se o oblast – Epidemiologie a prevence nejzávažnějších chorob a podoblast – závislosti). Uvidíme, co se nám podaří.

Děkuji za rozhovor!