Rozhovor s prof. Drahomírou Pavelkovou

prof. Ing. Dr. Drahomíra Pavelková

„Svoji roli vidím především v aktivní a nepřetržité práci s mladou generací.”

H.T.: Jaká byla vaše cesta k ekonomii?

D.P.: Na začátku bylo moje rozhodování mezi chemií a ekonomikou. I když se zdá, že tyto obory jsou si vzdálené, mně se je v rámci studia podařilo propojit. Studovala jsem Chemicko-technologickou fakultu Slovenské technické univerzity v Bratislavě, zaměření Ekonomika a řízení chemického a potravinářského průmyslu. Po skončení školy jsem se dala na  ekonomickou dráhu. To technické vzdělání ale bylo užitečné, doposud hodně spolupracuji s průmyslem, na univerzitě navíc máme Fakultu technologickou a spolupracovat lze i zde.

Klastrování subjektů: užitek nebo subjektivní zdání?

H.T.: Můžete popsat oblast, kterou se zabýváte?

D.P.: Zabývám se podnikovými financemi a řízením a měřením výkonnosti firem. V minulosti jsme získali poměrně zajímavý projekt, který se zabýval výkonností firem zaměřených na chemicko-plastikářský a gumárenský průmysl. Ten projekt nás z hlediska vytváření týmu a týmové spolupráce nastartoval. Postupně se ale problematika výkonnosti podniků, která je stále hodně populární, stala předmětem zájmu mnoha odborníku v České republice. Méně pozornosti zde bylo věnováno různým formám spolupráce podniků jako možnosti zvyšování jejich výkonnosti – a přitom ve světě se začalo poměrně hodně mluvit o spolupráci podniků v podobě klastrů. Tímto směrem jsme se vydali i my.

H.T.: Na to jsem se chtěla zeptat, můžete říci, co je klastr?

D.P.: Definic klastru je mnoho a i pojetí klastru ve světě je různé. Velmi zjednodušeně jde o takové seskupení podniků a případně dalších subjektů (například univerzit, výzkumných ústavů, institucí veřejné správy, neziskových organizací), které vzájemně mohou spolupracovat, ale součastně spolu mohou soupeřit. Klastry často vznikají na základě společného zaměření podniků. Třeba tady ve Zlíně máme klastr plastikářský, vznikl tady i klastr obuvnický. Podniky spojené do takové organizace jsou lépe schopny prosadit své zájmy. Třeba vybudování infrastruktury, která je potřebná, nebo jsou schopny se domluvit i z hlediska vzdělávacích či výzkumných a inovačních potřeb. Fakulta technologická může velmi jednoduše komunikovat se zástupci Plastikářského klastru například ohledně profilu absolventů (plastikářské firmy zaměstnávají řadu jejich absolventů). Pro fakultu je daleko jednodušší komunikovat se zastoupením více podniků (je jich v klastru sdružených více než 20), než kdyby se domlouvala s jednotlivými podniky zvlášť.

Prioritně klastry vznikají proto, aby podniky měly užitek ze vzájemné spolupráce. Například v oblasti vzdělávání pracovníků, v oblasti společného výzkumu, společného nákupu. Místní plastikářský klastr poměrně hodně peněz ušetřil tím, že nakupuje energii pro více firem dohromady, a cena je tak příznivější. Mohou sdílet přístroje a zařízení pro výzkum, mohou společně realizovat velké objednávky, na které by samy kapacitně nestačily. Nebo mohou spolu vystupovat pod nějakou společnou značkou na veletrzích. Než aby si každá ta firma zaplatila vlastní prostory pro prezentaci, lidi, propagaci, tak to dělají společně…

H.T.: Mluvila jste o situaci ve Zlínském kraji. Jak si na tom z hlediska klastrů stojí ČR?

D.P.: Od roku 2004 Ministerstvo průmyslu a obchodu prostřednictvím CzechInvestu začalo poskytovat finanční zdroje na podporu těchto aktivit. Některé firmy tehdy příliš nepřemýšlely nad tím, zda bude jejich účast v klastru pro ně užitečná, některé z klastrů neměly jasné cíle, ale viděly možnost získání finančních prostředků na vybrané aktivity. Proto se ne vždy podařilo obdržené finance dobře zhodnotit. Je nezbytné, aby firmy nejdřív pochopily, co pro ně může být užitečné, daly se dohromady a začaly spolupracovat a až potom by měly sáhnout na finanční podpory. Některé klastry přežily počáteční období a dnes řada z nich dobře funguje, jiné jsou více méně formální. Ve světě je spolupráce v podobě klastrů poměrně hodně podporována –  zejména ve Francii, Rakousku a dalších zemích, kde je silná proinovační politika. Může to být politika na úrovni států nebo regionů.

H.T.: Jak vypadá spolupráce vaší fakulty s klastry?

D.P.: Já naši spolupráci s Plastikářským klastrem vnímám pozitivně. Udělali jsme například pro tento klastr benchmarkingovou studii v několika po sobě jsoucích letech. Porovnávali jsme různé finanční a nefinanční ukazatele. Samy podniky by si to jen s obtížemi dělaly samy. Měly by problém se sdílením informací – jsou to konkurenti. Naopak my jako nezávislý subjekt jsme byli schopni od nich ty podklady a data shromáždit, zpracovat a pak jim výsledky v souhrnné podobě dát.

Manažer klastru zasedá například i v Radě Centra aplikovaného ekonomického výzkumu naší Fakulty managementu a ekonomiky, a tak se spolu s dalšími odborníky z praxe podílí na tvorbě naší strategie v oblasti spolupráce s praxí a výzkumné činnosti.

Proděkanka, prorektorka, děkanka

H.T.: Jste děkanka a zároveň ředitelka jednoho z ústavů. Jak jste se dostala do vedoucích pozic této univerzity?

D.P.: Studovala jsem v Bratislavě, pak jsem nastoupila na Vysokou školu ekonomickou, dnes Ekonomickou univerzitu v Bratislavě, a tam jsem pracovala na katedře vědecko-technického rozvoje. Potom jsem šla na mateřskou dovolenou a protože manžela mám ze Slavičína, to je kousek od Zlína, tak jsme se sem odstěhovali. Po mateřské dovolené jsem nastoupila na Institut managementu a ekonomiky ve Zlíně, který tehdy patřil pod VUT Brno (Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně vznikla až v roce 2001 oddělením od VUT Brno). Začala jsem zde působit jako asistentka. Po vzniku fakulty v roce 1995 jsem se po krátkém čase stala ředitelkou Ústavu managementu. To byl takový první krok k řídícím pozicím. Jak jsme se rozrůstali, tak se postupně z Ústavu managementu oddělil Ústav financí a účetnictví a tam jsem pokračovala jako ředitelka. Od té doby to s krátkou přestávkou dělám nepřetržitě. Je to poměrně náročná záležitost, úkolem je nejenom řízení lidí, ale zejména rozvíjení oboru, profilování předmětů, jejich zajištění výukovými materiály, rozvíjení výzkumných a projektových činností a podobně.

Působila jsem i jako proděkanka pro kombinované studium na fakultě a pak jsem se stala prorektorkou pro vědu a výzkum. V roce 2007 jsem se rozhodla kandidovat na post děkanky.

H.T.: Co považujete za své největší úspěchy?

D.P.: Postupně se mi ve spolupráci s kolegy podařilo akreditovat bakalářský, magisterský i doktorský studijní obor v oblasti financí. Na ústavu je vybudovaný velmi pracovitý kolektiv a začalo se dařit i v získávání výzkumných projektů. Velmi si považuji toho, že se do práce podařilo zapojit hodně šikovných mladých lodí – dnes je už řada z těchto lidí schopna samostatně rozvíjet výzkum, řídit projekty. To si myslím, že je pozitivní…

H.T.: Jak reagovalo vaše okolí, když jste se rozhodla pro vědeckou kariéru a pozice, které zastáváte?

D.P.: Když byli mí dva synové malí, snažila jsem se jim věnovat svůj čas a své výzkumné práci a přípravě na výuku jsem se věnovala po večerech. Bylo to náročné, samozřejmě, ale byla jsem mladá, hodně jsem toho vydržela. Asi to bylo i na úkor vlastních koníčků, ale snažila jsem se, aby to nebylo na úkor rodiny. Dnes synové studují na vysoké škole, oba v Praze, ale domů přijíždějí v podstatě každý víkend a myslím si, že si velice dobře spolu jako rodina rozumíme. Manžel není z mého pracovního vytížení moc nadšený, ale snažíme se spolu trávit víkendy společnými aktivitami, které máme oba rádi – a to sami nebo s našimi přáteli.

To, co by pomohlo vědkyním, jsou dětské koutky

H.T.: Co si myslíte o  postavení vědkyň, aktivitách na jejich podporu?

D.P.: To je těžká otázka. Je pravda, že ženy to mají asi v mnoha aspektech trošku těžší než muži. Požadavky na jejich výsledky jsou však stejné jako u mužů. Je dobře, že existují různé aktivity, které ženám umožní mít ty podmínky takové, aby ve výsledku mohly splňovat ty samé parametry jako muži…

U nás na univerzitě se velmi krátké době bude otvírat školka. Univerzita získala projekt, který bude financovat po nějakou dobu její provoz. V rámci školky bude také fungovat dětský koutek, což považuji za velmi užitečnou pomoc mladým akademickým pracovníkům.

Pokud mladá odborná asistentka odejde na mateřskou a rodičovskou dovolenou, není to pro instituci typu univerzity jednoduché. Akademický pracovník je pozice, kde se velmi těžko přijímá na zastupování po dobu mateřské (rodičovské) dovolené, protože nový pracovník si musí připravit výuku, odzkoušet si ji, a to vše dlouho trvá. Zapojení do výzkumu na omezenou dobu také není jednoduché. Řešením může být forma snížených úvazků, kdy pomohou s hlídáním třeba babičky nebo paní na hlídání na několik málo hodin v týdnu, kdy žena může dojít do výuky nebo na konzultaci k výzkumu se svým výzkumným týmem a v práci pak pokračovat doma dle časových možností. Ne všichni však tuto možnost mají nebo jim vyhovuje tato forma hlídání. A právě dětský koutek může pomoci v době, kdy je dítě příliš malé na to, aby chodilo do jeslí nebo do školky. Maminka tak může být s dítětem doma a současně  nemusí svoji práci úplně opustit. To je možná ještě víc užitečné než klasické školky od tří let, které by měly pomoci řešit města. Ale takové dětské koutky u univerzit nebo výzkumných organizací by mohly ulehčit ženám pokračování v akademické nebo vědecké kariéře.

Záleží samozřejmě i na typu výzkumu. Řadu věcí v rámci výzkumných činností v ekonomickém výzkumu lze dělat doma. Když je šikovně postavený tým, tak může dobře fungovat dělba práce. Maminka na rodičovské dovolené nemusí dělat terénní výzkum, ale může například zpracovávat literární rešerše z dostupných zdrojů, zpracovávat data, analyzovat výsledky a podobně.

H.T.: Moc děkuji za rozhovor!

Rozhovor vedla Hana Tenglerová