Rozhovor s prof. Hanou Urbáškovou

„Dobrá architektura vytváří prostředí, které nás pozitivně formuje a ovlivňuje kvalitu našeho života.“

Čím se zabýváte, paní profesorko?

Zabývám se navrhováním staveb, které splňují pět kritérií, říkám tomu 5 E domu. Mají být energeticky úsporné, ekonomicky šetrné, ekologicky ohleduplné, esteticky hodnotné a také eticky odpovědné. Mimo navrhování staveb se zabývám i problematikou udržitelného rozvoje venkova.

Můžete popsat projekt, kterému se v současnosti věnujete?

Dokončujeme projekt Udržitelná sídla. Je to projekt, jehož cílem je inovace výuky studentů architektury z perspektivy udržitelného rozvoje. Inovovali jsme řadu předmětů, vydali velké množství publikací, zpracovali jsme e-learningový program, uspořádali řadu workshopů a konferenci.

Jak jste se dostala k architektuře jako oboru?

Dědeček i otec měli povolání, kde se kladl důraz na estetiku. Odmalička jsem byla zároveň technicky zaměřená. Na stavební průmyslovce jsem se seznámila s problematikou staveb a dějinami architektury. Bavilo mě kreslení a obecně tvůrčí činnost, a tak jsem hledala takový obor, který by těmto mým zájmům vyhovoval.

Když jsem studovala, o ekologii jako oboru se vůbec nemluvilo. Většina lidí nějak inklinuje k přírodě a nikdo by asi nechtěl, aby se devastovala. Používal se více selský rozum, na druhou stranu se na životní prostředí příliš nehledělo. Pamatuji se na čítanku s texty, kde se psalo o tom, jak zmizely lesy, a nahradily je tovární komíny, z nichž se vesele kouřilo.

Kdo vás při studiu nejvíc ovlivnil?

Za mého studia na fakultě působil pan profesor Formáček, velice příjemný pán, který nás vedl ke skromnosti a preciznosti. Architekt není ten, který má lidem vnucovat, jak mají žít, ale musí být vnímavý. Má samozřejmě kultivovat vkus občanů a jejich estetické vnímání, ale ne za cenu „já to vím nejlépe“. To mě významně ovlivnilo. Architekt má podporovat zájem stavebníků o dění v architektuře a její vliv na životní prostředí.

Povězte o své diplomové práci. Měla po svém vydání velký úspěch…

Úkolem mé diplomové práce bylo navrhnout architektonické řešení univerzity v Kalábrii. Stalo se tak na základě zadání mezinárodní soutěže. Tenkrát byl svět uzavřený, nikam se nedalo jezdit a Kalábrie byla země neznámá. Dostala jsem soutěžní podmínky se všemi podklady včetně fotografií místa. Moc mě to bavilo a snažila jsem se, aby to byla stavba, která splyne s krajinou. Za diplomovou práci jsem pak získala ocenění na celostátní přehlídce studentských prací z rukou prof. Jiřího Krohy.

Jaká byla hlavní myšlenka té stavby? Čím myslíte, že jste zaujala, když se vám rozhodli udělit ocenění?

Byla to stavba, nevím, jestli mám říct organická. Neměla formálně obdélníkový tvar. Byla řešená tak, jako by vyrůstala ze skály nad útesem, kde byla umístěná. Důraz jsem kladla na přednáškovou síň – aulu, která byla centrem celé budovy.

Po té diplomové práci jste se rozhodla zůstat tady na fakultě?

Byl rok 1973, samostatná fakulta architektury ještě neexistovala. Protože jsem chtěla tvořit a hned jít do praxe, nastoupila jsem do ateliéru Drupos. To bylo družstvo, které se zabývalo výstavbou rodinných a bytových domů. Dělali jsme hodně experimentálních projektů, protože v té době se stavěly především panelové domy a výstavba rodinných domů nebyla běžná, poněvadž byla považována za buržoazní přežitek. Účastnili jsme se architektonických soutěží, diskutovali o zahraniční architektuře. Byli jsme mladý a pro věc zapálený kolektiv. Realizací ale bylo bohužel minimum, tak jsem se rozhodla zkusit práci ve výzkumu. Přihlásila jsem se na konkurz vypsaným Výzkumným ústavem výstavby a architektury a byla jsem přijata. Byla tam obrovská knihovna se zahraniční literaturou, rozšířila jsem si přehled a získala nové poznatky i zkušenosti.

Čemu jste se konkrétně věnovala?

Zabývala jsem se především venkovem, což bylo téma, kterému jsem se věnovala již v Druposu. Koncem osmdesátých let jsme již mohli spolupracovat s Rakouskem a seznamovali jsme se s tak zvaným Programem obnovy venkova, který nabízel venkovským obcím inspiraci pro rozvoj. Učili jsme se, že pokud má být proces obnovy a jeho realizace úspěšná, nemůže být jen dílem autoritativního architekta, ale musí se na ní podílet již od počátku místní obyvatelé.

Máte nějaké vysvětlení, proč se tato forma participace při vytváření veřejného prostoru neuplatňuje, když je to koncept známý tady přinejmenším od konce 80. let?

V každé obci vždycky záleží na tom, jací jsou tam lidé a kdo má silné slovo. Když většina mlčí a ozývá se jen negativní menšina, nepodaří se dosáhnout všeobecně přijatelného konsensu. Nespokojení a nedůvěřivý občané většinou vůbec nechápou, o co celkově jde, a požadují řešení jen svých problémů. Chtějí například, aby byly na ulici stromy, ale ne před jejich domem, protože by museli zametat listí a podobně. V 90. letech byli lidé nadšení, teď mám pocit, že spíš než aby se věci posouvaly dopředu, hledají se důvody, proč zabránit něčemu novému. Není to všude, to určitě ne, záleží na lidech.

O rozvinutí participace při plánování se snažily iniciativy obnovy venkova. Ty fungují dodnes, protože v nich jsou zapojeni především dobrovolníci a nadšení lidé, kteří mají společný cíl. Velký důraz je kladen nejen na obnovu hmotných hodnot, ale i na obnovu tradic, kulturních hodnot vesnice a na vytváření většího vědomí sounáležitosti obyvatel s obcí.

Zpátky k vaší profesní dráze… Jaká byla vaše cesta na Vysoké učení technické a na Fakultu architektury?

V roce 1990 jsem se rozhodla vrátit k projektování a založila jsem projekční kancelář. Dělala jsem hlavně územní plány pro venkov. V tu dobu vyšel inzerát o výběrovém řízení na učitele na ústav architektury venkova. Přihlásila jsem se, to místo získala, ale při tom i dále projektovala, abych neztratila kontakt s praxí.

Jak se změnil pohled na problematiku rozvoje venkova od doby, kdy jste v této oblasti začala působit?

Venkov, který byl chápán jako producent potravin a znečišťovatel životního prostředí, se mění na životní prostor pro ekologické zemědělství, pro výrobu obnovitelných energií, pro zdravé bydlení, pro využití volného času a rekreace a prostor ochrany přírody. Problematika venkova však není jednoduchá, i když mnohé problémy zanikly, nové se vytvořily. Český venkov je ovlivňován obecnými podmínkami Evropské unie a na zemědělce jsou, v zájmu ochrany zdraví spotřebitele, kladeny stále náročnější požadavky.

Jak vypadá v semestru váš pracovní den?

V současnosti učím typologii zemědělských staveb, navrhování ekologických staveb a ateliér. V ateliéru řeším se studenty různá zadání, v tomto semestru navrhujeme expoziční vícefunkční skleník, winery a nižší ročníky navrhují ekologické domky. Těch možností ateliérových témat je samozřejmě hodně. Jsem také školitelkou doktorandů a jako proděkanka jsem měla na starosti státní doktorské zkoušky, přijímací řízení doktorského studia, obhajoby disertačních prací a výzkumné úkoly. Výzkumným úkolům věnuji soboty, neděle a noci, ale nestěžuji si.

Jaké vlastnosti jsou podle vás pro vaši práci důležité?

Pokud chce člověk učit, musí mít samozřejmě studenty rád ((smích)). Studenti mají obrovské množství pozitivní energie a nadšení, a to se na člověka přenáší. Je třeba s nimi jednat, jako by to byli kolegové, jinak to snad ani nejde. V současnosti jsou studenti velmi přehlceni informacemi o nových stavbách a těžko se orientují, zda je stavba dobrou architekturou, nebo jen snahou upoutat pozornost. Naštěstí je naše fakulta malá a učitelé mají možnost se studentům intenzivně věnovat. Na druhé straně si studenti mohou vybrat učitele ateliéru a mohou si zkusit všechny možné způsoby práce i témata, které se jim nabízí. Kdo chce, může se věnovat ekologické architektuře, nebo virtuální architektuře, někdo může navrhovat velké veřejné budovy, jiný se může orientovat na menší stavby, či na urbanismus. Během studia absolvují studenti všechna zadání tak, aby byli připraveni pro praxi.

Když tak přemýšlím o navrhování ekologických staveb, neměly by dnes být všechny domy ekologické?

My už skoro slovo ekologický v této souvislosti nepoužíváme. Hovoříme o zdravých domech. Jde o to, aby jak vnitřní prostředí domu, tak to vnější prostředí bylo zdravé. Je vždy důležité promyslet slabé a silné stránky té které lokality a pracovat s nimi. Zdravé prostředí uvnitř znamená, že se snažíme navrhovat z materiálů, které jsou přírodní a zdraví neškodné. Hodně pracujeme s nepálenou hlínou, která umí skvěle regulovat vnitřní vlhkost vzduchu a má dobré hlukově izolační i akumulační vlastnosti. Navrhujeme se studenty také dřevostavby, které nejsou v České republice úplně běžné, protože narážejí na předsudky stavebníků.

Zásada je, aby domy byly energeticky šetrné a pasivně využívaly sluneční energii správnou orientací. Zdá se to být samozřejmé, ale ne každý pozemek je vhodně orientovaný, a architekt musí najít správné urbanistické a architektonické řešení, kterým docílí snížení tepelných ztrát a ovlivní energetický režim budoucí stavby.

Mluvila jste o tom, že výzkum v architektuře je specifický. Můžete k tomu říct víc?

Výzkum v oboru architektura a urbanismus je spíše aplikovaným výzkumem. Není to bádání, z něhož by vzešel například nějaký patent. Architekti jsou otevření, žádný si neuplatňuje právo na patent. Naopak má zájem, aby získané poznatky ostatní převzali a dále zdokonalovali. Nikdo si nedokáže představit, že by si například Corbusier nechal patentovat pásová okna.

Jaké je zastoupení žen mezi studujícími a mezi pedagogy na fakultě? A setkávají se s nějakými předsudky?

V oboru pracuje hodně žen, dokonce mám pocit, že na fakultě máme více děvčat než chlapců. Mezi vyučujícími je asi třetina žen. Je to asi tím, že nejde jen o technickou, ale i o estetickou disciplínu. V minulosti byla architektura doménou mužů a i dnes, když přijde žena na stavbu, nemá to úplně jednoduché, protože tam pracují především muži. Pokud ale prokáže, že rozumí řemeslu, tak ji všichni respektují. Architektek není málo, nemáme v oboru diskriminaci nebo něco takového. I ženy architektky jsou dnes světově proslulé, příkladem je Zaha Hadid.

Co vás teď pracovně čeká?

Připravujeme s Mendelovou univerzitou žádost o výzkumný projekt na téma kulturní dědictví a území s historickými hodnotami. Jednáme také o spolupráci s Nadací Partnerství – Otevřená zahrada. Popularizujeme architekturu také na základních a středních školách. V Rakousku nedávno vyšla dětská kniha o pasivních domech, kde se obrazovou formou vysvětluje, jak pasivní dům funguje. Díky tomu ztrácejí děti i jejich rodiče ostych vůči novým technologiím a berou je jako samozřejmost. Takový přístup je mi blízký.

Co pro vás znamená architektura?

Na jedné straně je přirozené prostředí – příroda, a na druhé straně je prostředí vytvořené člověkem – architektura. Architektura nás obklopuje. Je součástí našeho života, ať si to uvědomujeme nebo ne, nějakým způsobem nás formuje. Když se děti už v mateřské školce seznámí s kvalitním architektonickým prostorem, ovlivní to jejich estetické vnímání. Mě ovlivňovaly prostory Kotěrova Národního domu v Prostějově a moji kolegyni prostory Vily Tugendhat, které jsme navštěvovaly jako děti taneční školy.

Jaké domy, architekturu nebo sloh máte vy sama nejraději?

Mám ráda všechnu dobrou architekturu. Ale když bych si měla vybrat kde bydlet, mám ráda prosluněné, volné otevřené prostory propojené s přírodou tak, jak je to třeba ve Vile Tugendhat.

Ze současných staveb obdivuji stavby od britského architekta Normana Fostera. Měla jsem možnost navštívit realizace jeho kanceláře Foster + Partners v Londýně, v Berlíně i v rámci stáže v kazachstánské Astaně. Jeho stavby jsou nadčasové a originální a využívají nejnovější environmentální technologie.

Vy jste si sama vlastní dům postavila, můžete k tomu říct víc?

Dům prezentuje „zdravé bydlení pro každého“. Je jednoduchý, finančně dostupný, energeticky a provozně úsporný, dispozičně flexibilní a má zdravé vnitřní prostředí. Důraz jsem kladla na tvar budovy z hlediska tepelných ztrát, účelné využití ploch domu, orientaci vůči světovým stranám, na výběr nejvhodnějších stavebních materiálů a řešení stavebních konstrukcí a detailů s vyloučením tepelných mostů. Důkladně zateplená dřevostavba s hliněnými příčkami maximálně uplatňuje pasivní opatření, minimalizuje aktivní technologie a funguje jako termální zásobník. Realizaci stavby a zhmotňování kriterií 5E DOMU měly možnost pozorovat z blízka i moji studenti a myslím, že pro ně tento typ praxe byl přínosný a zajímavý.

Co si myslíte o současných postojích ke starší architektuře, třeba té z období minulého režimu?

Asi je to přirozené, že každá revoluce odmítá to, co jí předcházelo. Při Francouzské revoluci se rabovaly zámky, ničily budovy, takže i dnes má společnost tendenci likvidovat stavby vzniklé v době socialismu, kdy architektura byla omezována ideologií, unifikací a prefabrikovanou technologií. Přesto i v takových podmínkách vznikla řada staveb, která by se měla zachovat jako svědectví doby. Nejhorší je jednostranný názor. Demokracie znamená diskusi a umění vyslechnout a respektovat mínění druhého. To se ale moc nedaří.

 

Děkuji za rozhovor a přeji hodně radosti z práce a mnoho dalších úspěchů!

 

Rozhovor vedla Hana Tenglerová
Korektury Alena Ortenová
Fotografie Michal Ureš
Publikováno 23.2.2015