Rozhovor s prom. fyz. Miladou Glogarovou

Domů Rozhovory Rozhovor s prom. fyz. Miladou Glogarovou


prom. fyz. Milada Glogarová

„Kapalné krystaly jsou krásné, jejich textury v mikroskopu připomínají abstraktní obrazy.“

Čím se, paní Glogarová, zabýváte?

Zabývám se základním výzkumem kapalných krystalů. Ty nacházejí již řadu let své uplatnění v televizorech a jiných  přístrojích v domácnosti či v mobilních telefonech. Pořád je však možné je studovat na úrovni základního výzkumu, protože se objevují nové typy kapalných krystalů, nové fáze a nové vlastnosti, které by mohly mít i nové použití, případně by mohly současné technologie zdokonalit. Já se zabývám konkrétně feroelektrickými kapalnými krystaly a ty, zdá se, mají velkou budoucnost.

Vyskytují se tyto látky v přírodě?

Ne, většinou jsou syntetické. Ale je zajímavé, že první kapalný krystal byl objeven v Praze v roce 1888. Objevil jej jistý profesor Friedrich Reinitzer na pražské německé univerzitě. Stále se snažíme dát na budovu v Husově ulici, kde působil, pamětní desku, ale nějak to vázne u památkářů.

Víte podrobnosti, jak k tomu objevu došlo?

Profesor Reinitzer se kromě vědy zabýval také zbožíznalectvím a v rámci zakázky pro průmysl zkoumal kvalitu ovčí vlny. Z té vypreparoval kapalnou látku, která při pozorování v mikroskopu vykazovala barevné skvrny, což by se nemohlo stát, kdyby šlo o normální kapalinu. Napsal o tom publikaci a potom o tomto objevu komunikoval s profesorem Lehmannem z Halle, který vymyslel pojem „kapalný krystal“ a byl později považován za objevitele kapalných krystalů, neboť v Halle založil tradici výzkumu kapalných krystalů, která pokračuje dodnes.

To je zajímavé. Jak jste se k tématu dostala?

Ve Fyzikálním ústavu Akademie věd jsem byla první, kdo se kapalnými krystaly zabýval. Původně jsem zkoumala vlastnosti pevných feroelektrických krystalů. Ale v 80. letech jsme dostali první vzorek kapalných krystalů od kolegů z Lublaně, kde byl výzkum této oblasti na špičce. Šlo o materiál, který rovněž vykazoval feroelektrické vlastnosti. A tenhle materiál mě prostě nadchl. Jako mladá jsem na něm dělala řadu měření v laboratoři; elektrická a optická měření, zkoumání a pozorování. Všechny ty kapalné krystaly mají totiž nádhernou texturu, je to krásná věda. Později jsme začali spolupracovat se skupinou na universitě v Halle, odkud jsme získali další materiály dle našeho přání. Smícháním dvou neferoelektrických krystalů jsme vytvořili náš první feroelektrický krystal, který jsme pak studovali. Bylo to v počátcích výzkumu této problematiky a publikované výsledky z té doby mají dodnes velký ohlas. Později byly nové kapalné krystaly syntetizovány i ve Fyzikálním ústavu a od té doby jsme jich spolu s kolegy vytvořili a prozkoumali několik set a mnohé z nich vykazovaly zcela unikátní vlastnosti.

Je těžké vytvořit takový krystal?

Ano, protože každý vzniká jedinečnou syntézou. Některé jsou si podobné a vznikají v jakýchsi sériích, jiné jsou naprosto unikátní. V 90. letech se k nám připojila VŠCHT Praha, kde na syntéze pracovalo i hodně studentů. Slabinou v současnosti ale je, že chemiků máme dost, ale nemáme ty fyziky, kteří by ty nové materiály zkoumali.

Proč se nedaří získávat studující, když je to tak expandující oblast? Není to atraktivní?

Doktorandi odsud odcházejí do zahraničí, další odcházejí z finančních důvodů do soukromého sektoru. Fyzici se dobře vyznají v počítačích, a mohou tedy jít do IT sektoru. Bylo tu pár doktorandů z Ruska nebo Ukrajiny, ale většinou odešli. Jsme taková přestupní stanice na Západ, kde je situace o dost jiná. Na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy je na fyzice celkově málo studentů a tamější vedoucí vědeckých týmů si je přitáhnou během psaní diplomových prací, a pro ně už není pak ani zajímavé začít něco nového. Teď máme doktorandku z Kyjeva, která obhájila PhD titul, jenomže má tříletou holčičku a úplně malého chlapečka. Je výborná. Myslím, že se bude snažit co nejdřív vrátit, ale nevím, jak jí to vyjde. Školka je až od tří let a jesle neexistují. A aby si platila někoho, kdo by jí chodil hlídat děti domů? To nezaplatí nikdo, kdo dělá v Akademii. Muži můžou vyjet na pár měsíců, půl roku na stáž, vydělají si peníze, vrátí se a pak jedou znova. Ale pro maminku tohle není řešení.

Bude tu pro ni ještě za ty tři roky místo?

Určitě se tady vždycky chytí.

Zpátky k vám. Co vás na vaší práci nejvíc baví? Proč to děláte?  

Není to rutina. Máme nějaký materiál, podíváme se na něj a on se třeba chová jinak, než jak očekáváme. A teprve teď to začíná být zajímavé, protože tam je potenciál pro objevení nových věcí.

Jak jste se vlastně k fyzice dostala?

Chodila jsem na střední školu a tam byl hodně špatný učitel na fyziku i na matematiku. Matematikář, když měl vysvětlit novou látku, mě vyvolal k tabuli a diktoval nějakou rovnici, kterou ještě nikdo neuměl řešit. A mně to tak nějak šlo.

A nebyla to strategie, jak vás jako povzbudit?

Ne, on byl prostě líný a špatný učitel.

A vás to neodradilo a šla jste studovat fyziku…

Počítání mi šlo. Na  Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy jsem dělala přijímačky z matiky a fyziky. Nakonec jsem se rozhodla pro fyziku. V té matematické komisi byl velmi nesympatický starý profesor, u přijímaček na fyziku byli fajn mladí asistenti, a tak jsem odcházela s tím, že mě můžou napsat na fyziku.

Co na to vaši rodiče?

Měli radost. Jsem z vesnice, bylo nás šest dětí. Měla jsem vždycky dobré známky, a když jsem někdy na fakultě dostala třeba dvojku, často kvůli tomu, že jsem byla holka a někteří profesoři z matiky byli opravdu nepříjemní, tak mi moje maminka říkala: „Nic si z toho nedělej“. Prostě ve mě věřili.

Mohla jste jako vědecká pracovnice cestovat do zahraničí?

Za komunismu někteří jezdili do ciziny, a i na dlouhé stáže. Já ne. Byla jsem jen ve Francii, čtrnáct dní na výměnném pobytu Akademií věd, ale jen proto, že to někdo v prosinci odřekl a stáž se musela vyčerpat v podstatě během vánoc. Mohla jsem do NDR, do Drážďan, později i do Halle. První můj delší pobyt byly tři měsíce Lublani. To ale bylo pro mě velké zklamání. Věděla jsem, že se tam zabývají kapalnými krystaly a že jsou skvělí, jenomže když jsem přijela, byli všichni v Americe, protože oni už tenkrát ven mohli. To bylo v roce 1984. Po revoluci jsem pak jela na tři měsíce do Francie, ale už jsem byla dost stará, univerzity preferovaly mladé lidi, měli problém mě jako vědeckou kapacitu honit v laboratoři, a tak mi nabízeli jen přednášky. Že mě v zahraničí tak znají, jsem zjistila také na první mezinárodní konferenci, kde zavládlo u některých překvapení, že jsem žena, moje práce ale znali. Dlouhodobé pobyty se mi také nehodily z rodinných důvodů.

Máte pocit, že to nebylo rodičovství, co ovlivnilo tu vaši vědeckou dráhu, ale spíš komunismus…

Určitě.

Jak se tu změnila situace po pádu komunismu?

Po převratu nedošlo k nějaké zásadní výměně místního osazenstva a nebylo tu místo pro nové lidi. Problematika i vědecké týmy byly celkem „usazené“. Později jsem se stala zástupkyní ředitele, a vedoucí celé sekce pevných látek a měla jsem na řadu věci vliv. Bohužel jsem pak samozřejmě neměla kapacitu na výzkum. Nakonec jsem jen četla a upravovala to, co šlo z našeho oboru do tisku. Řada věcí se tu ale zlepšila, a to paradoxně i v můj neprospěch. Byla jsem jednou z těch, kdo prosazovali, aby v 65 letech zaměstnanci nedostali plný úvazek, ale třeba jen zkrácený, a zbytek aby měli z grantů. Šlo o to, aby se uvolnila místa pro mladé. A byla jsem první, kdo to odnesl ((úsměv)).

Jaký máte názor na postavení žen ve vědě?

Za starých časů když člověk nebyl politicky konformní, tak měl utrum. A když byl ještě k tomu žena, tak to bylo ještě horší, to bylo zcela evidentní. Dnes ve světě na konferencích potkávám tolik skvělých žen, to je radost! Ale žena by měla mít děti kvůli sobě a kvůli společnosti. A je to hezké, pokud jim můžeme dát peníze, ať mají paní na hlídání, ale ty děti potřebují mámu.

A má smysl je vzdělávat, když by pak měly být jen u dětí?

Děti potřebují intenzivnější péči matky tak deset let, ale život, když člověk nemá nějakou smůlu, je tak dlouhý, že přijde čas a děti ji už ani nechtějí. A pak je čas na to věnovat se vědě naplno.

A neujede ženám vlak, jak se někdy říká?

Já tomu tak dalece nevěřím. Jistě, mají nějaký výpadek v publikacích, to by se mělo při jejich hodnocení zohlednit, ale neztrácejí schopnost vědecky pracovat a orientovat se v tématu. Muži jsou ve výhodě, ale není to rozdíl, který by byl pro ženy nějak katastrofální. Trvá to řekněme pět, deset let, než se ten handicap srovná.

Jaké vlastnosti by měl mít vědecky pracující člověk – vědkyně, vědec – , aby byl úspěšný nebo aby vytrval?

Je třeba trpělivosti, schopnost snášet frustraci ve slepých uličkách a neustále si klást otázky. Pořád musíte hledat příčiny, proč jsou věci tak, jak jsou. A když něco opravdu nejde nebo nevím, co s tím, je dobré to s někým probrat. Klidně to může být někdo z jiného oboru, ale třeba tam něco sepne, něco se s něčím spojí, a máte to!

Děkuji za rozhovor!

Rozhovor vedla: Hana Tenglerová
Korektury: Alen Ortenová
Foto: Michal Ureš

Článek byl publikován: 7. 10. 2015