Anglistka Libuše Dušková: 90. léta byla plodná. Ale pro naši generaci to přišlo skoro pozdě

Profesorka Libuše Dušková je autorkou první soustavné akademické mluvnice angličtiny u nás. Výzkumně se zaměřuje na anglickou větu z hlediska vztahů mezi její syntaktickou strukturou, informační strukturou a jejím začleněním do textu. Dvacet let působila jako vedoucí lingvistické sekce na Katedře anglistiky a amerikanistiky FF UK. Zasloužila se o vysoké renomé pražské anglistiky a zajištění kontinuity oboru lingvistické anglistiky. V rozhovoru vzpomíná na osobnosti, které ji ovlivnily, na své první kontakty se zahraničím a na proměny akademického prostředí v devadesátých letech.

Mohla byste představit oblast, které se ve Vašem výzkumu věnujete?

Zpočátku jsem pracovala na katedře jazyků Československé Akademie věd, kde se pracovalo na příručkách po vyučované jazyky. Nejprve jsem se spoluautory psala stručnou mluvnici a potom několik učebnic zaměřených na odborný jazyk, které v té době vůbec nebyly. Moje první zaměření bylo tedy víceméně didakticko-pedagogické. Potom jsem přešla do Ústavu jazyků a literatur, kde se pracovalo na velkých gramatikách, a to určilo další směr mého badatelského zájmu. Byla to dlouhodobá práce – než se vydala moje vysokoškolská anglická mluvnice, trvalo to sedm let. Když jsem po třiceti letech v akademii nastoupila v roce 1985 na Filozofické fakultě, začala jsem se specializovat na větnou a nadvětnou syntax.

Co rozhodlo o tom, že jste šla studovat právě anglistiku?

V letech středoškolského studia jsem také hrála na klavír, jezdila jsem na hudební školu do Pardubic a dokonce i pomýšlela na to, že bych šla na konzervatoř. Naštěstí moje pardubická učitelka byla rozumná a poslala mě na přezkoušení, kde mi řekli, že bych s úrovní, které jsem dosáhla, mohla být nanejvýš učitelkou hudby. To by byla má smrt. Zbyla mi tedy angličtina, ke které mě přivedla moje sestra. Začaly jsme se spolu učit anglicky už za války. K němčině byl po válce velký odpor, tak jsem pokračovala s angličtinou a v roce 1949 se přihlásila na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity.

Na koho ráda vzpomínáte z dob vašich studií, kdo vás nejvíce ovlivnil?

Měla jsem mimořádné štěstí, že v té době tam učily nejpřednější osobnosti, úplná plejáda anglistů – profesoři Josef Vachek historický vývoj, Bohumil Trnka syntax, Ivan Poldauf fonetiku a morfologii. Také literaturu přednášel vynikající odborník profesor Zdeněk Vančura. Profesor Trnka byl později můj školitel v kandidátském studiu.

V té době předpokládám, že nebyla úplně jednoduché vycestovat do zahraničí – jakým způsobem jste se dostávala do kontaktu s rodilými mluvčími?

Zahraniční hosté nepřipadali v úvahu. Na anglistice působili angličtí lektoři od British Councilu, vždy jen jeden, v době mého studia nejdříve W.R. Lee, po něm Ian Milner. To byla jediná možnost. Do Londýna jsem se poprvé dostala až v roce 1965 v rámci letní školy angličtiny Londýnské univerzity.

Jakým způsobem ovlivnily vaši profesní dráhu události srpna 1968?

V sedmdesátých letech jsem pracovala v gramatickém oddělení Akademie věd na už zmíněné velké mluvnici, takže to na mou dráhu nemělo celkem žádný vliv.

Jaké vlastnosti vám pomohly k tomu se ve vědě najít? Co byste třeba poradila mladým studentkám a studentům, kteří zvažují vědeckou dráhu?

To hlavní je, že vás to musí bytostně zajímat. Když se o to skutečně a důkladně nezajímáte, tak to nemá smysl. 90 % vědecké práce je v podstatě otročina – sedět, robotit, studovat, vypisovat – než z toho vznikne článek a než odhalíte nějaké zobecnění strašně to trvá.

Hrálo nějakou roli ve vaší profesní dráze, že jste žena? Vnímala jste to někdy jako handicap nebo naopak výhodu?

To je zajímavá otázka. Převážná většina našich studentů jsou děvčata. Poměrně málo jich jde vyučovat, pro řadu absolventů je angličtina po dokončení studia jen prostředek potřebný pro vykonávání jiného povolání (u různých firem apod.). Ale pokud jde o vynikající vědecké osobnosti, v současné době jsou vynikající anglistky stejně dobře zastoupeny jako vynikající anglisté. Stačí zmínit jen profesorky Jarmilu Tárnyikovou, Ludmilu Urbanovou, obecnou lingvistku a anglistku Evu Hajičovou…

Co vás na vaší práci nejvíc bavilo? Co pro vás bylo největší motivací a přinášelo vám radost a chuť pokračovat?

Dokud v tom oboru pracujete, tak se vám neustále vynořují nové otázky, často na základě dotazů studentů. Pro chuť k další práci je interakce s nimi velmi potřebná.

Nedávno jsme si připomínali 30 let od revoluce – jak jste vnímala změnu v akademickém prostředí po roce 1989? Jak se to odrazilo ve vašem oboru?

Velmi silně – za prvé jsem hned v roce 1991 jela poprvé do Ameriky na tříměsíční stáž na Newyorské univerzitě. Seznamovala jsem se tam s výukou angličtiny pro přistěhovalé občany. S americkým kolegou, který mě měl na starosti, si píšu dodnes. Kontakty s britskými anglisty jsou staršího data. V šedesátých letech, v době pražského jara, v Praze přednášeli nejvýznamnější britští anglisté, autoři největší anglické mluvnice, R. Quirk, S. Greebaum, J. Svartvik a G. Leech. Navázali jsme velmi dobré přátelské vztahy zejména s G. Leechem, který často v Praze přednášel na pozvání akademických institucí. Byla to doba z tohoto hlediska velmi plodná. Ale pro naši generaci to přišlo skoro pozdě. V mezinárodním světě jsme se neuměli pohybovat, přizpůsobit se bylo dost obtížné.

Máte kromě vědy ještě nějaké další koníčky nebo činnosti, kterým se ve volném čase věnujete a které vám pomáhají dobít energii a pak se k vědě vracet?

Hudba už spíše pasivně – v paneláku se těžko hraje na klavír… Dlouhá léta jsem chodila na koncerty České filharmonie, ale čím je člověk starší, tím toho zvládne míň. Dříve jsme s manželem jezdili o víkendech z Prahy ven a sportovali jsme, teď s bídou stačím v jedenáct hodin zavřít počítač a pak chvíli relaxovat při četbě detektivky.

Jak vnímáte roli podobných cen, jako je právě třeba cena Milady Paulové?

Velice si toho vážím. Ale jinak je to věc osobního přístupu – někoho takové ocenění nejenom těší, ale také mu na tom výrazně záleží, podněcuje ho to, což není můj případ. Raději se oslavování své práce vyhýbám. Pro mě má smysl ta vnitřní stránka, nikoli ta vnější.

 Autorka: Eliška Vidomus