„Baví mě variabilita mé práce. Podívám se i na různá zajímavá místa a jednou jsem dokonce fárala do dolů“

Doktorka Olga Šolcová se zabývá zpracováním rostlinných, živočišných i dalších odpadů tak, aby z nich bylo možné získat nově využitelné produkty. Rozvíjí nové aplikace komplexního využívání nejnovějších vědeckých poznatků v oblasti mikrobiologie, environmentálního chemického inženýrství, rostlinné biologie, půdoznalectví apod., k tvorbě nových, společností žádaných produktů za dodržení principu udržitelnosti a recyklace surovin. Výsledkem tohoto inovativního přístupu jsou například půdní hnojivové doplňky, nové výživové doplňky při racionální stravě, bioremediace a odstraňování toxických látek z vod a půd, atd. Je aktivní ve výuce i v popularizaci vědy pro širokou veřejnost.

Mohla byste prosím v krátkosti popsat, čemu se věnujete?

Věnuji se řešení současných problémů týkajících se životního prostředí, zemědělství, chemického průmyslu i energetiky a zároveň hledám i možnosti využití různých odpadů.

Jde například o čištění vod od zbytkových polutantů, což jsou například léky, látky z různých krémů či sprejů, kovy, ale také mikroplasty. Testujeme různé fotoprocesy, a zejména levné sorpční techniky, v nichž se využívají odpady ze zemědělství či potravinářství, tj. slupky z ořechů, odpady ze slunečnic, lógr z kávy. Pro odstranění mikroplastů jsme například využili jíly, které zachytily 99,7 % mikroplastů na výtoku z čistírny odpadních vod. Také jsme navrhli a otestovali zpracování odpadního kuřecího peří za zvýšené teploty a tlaku (jako papiňák) jen s přídavkem zbytků jablek. Vznikne hydrolyzát, který je nejen výborné listové hnojivo urychlující růst až 1,5x, ale také při zálivce navyšuje množství půdních bakterií i o několik řádů, což je velmi důležité pro kvalitu půdy. Také jsem řešila možnosti zpracování čistírenských kalů, které obsahují mikroplasty a další nebezpečné látky, které by se neměly dávat na pole. V kombinaci s papírenskými kaly i dalšími odpady jsme připravili pelety, které splňují všechny limity pro spaliny a dosahují výhřevnosti dřevěných pelet či hnědého uhlí, takže by se mohly využít například i v domácnostních kotlích.

Co vás na vaší práci nejvíce baví?

Nejvíc mě baví variabilita, vymýšlení různých nových možností a propojování věcí, které jsou zdánlivě nepropojitelné. Podívám se i na různá zajímavá místa – jednou jsem v rámci evropského projektu zaměřeného na využití zbytků po těžbě uhlí fárala do dolů.

Jaký počin vás v posledních letech v bioekonomice nejvíce zaujal?

Asi bych nezdůrazňovala jeden počin, ale spíše celkový přístup. Velice oceňuji snahu aplikovat bioekonomiku, což je vlastně využívání různých přírodních zdrojů i odpadů v zemědělství, lesnictví, v potravinářském a chemickém průmyslu i energetice tak, aby se zajistila udržitelnost. Na všech úrovních se hledají možnosti využití zbytkových materiálů či odpadů – ať už jde o nádoby na bioodpad, využití kůrovcového dřeva pro stavbu mostů, snahu o zmenšení lánů v krajině, nebo zpracování různých odpadů. Zvláštní kategorií jsou bioplasty, které jsou většinově z kyseliny mléčné a na rozklad potřebují vyšší teploty. Těmi disponují pouze průmyslové kompostárny, přičemž ještě v roce 2022 v České republice žádná nebyla. V běžném kompostu se bohužel nikdy nerozpadnou, a nepatří ani do žlutých nádob na odpadní plasty. Prozatím je pro ně tedy nejvhodnější klasický odpad.  

Jak jste se dostala právě k bioekonomice?

To přišlo tak nějak přirozeně. Od mládí jsem se zajímala o zvířata a chtěla jsem studovat přírodovědeckou nebo veterinární fakultu, ale měla jsem špatný kádrový profil. Režim však v té době potřeboval inženýry do chemických továren, takže jsem mohla vystudovat VŠCHT. V rámci doktorského studia jsem připravovala katalyzátory pro chemické reakce včetně optimalizace a začala jsem je používat i pro různé další aplikace, například pro odstraňování různých polutantů z vod. Postupně jsem se pak zaměřila na problematiku životního prostředí, kde jsem propojila své původní zájmy s odborností, což už spadá právě do bioekonomiky.

Bylo pro vás automatické věnovat se vědě a výzkumu nebo šlo o „klikatou” cestu? Nelákala vás práce více v praxi?

V rámci studia na VŠCHT jsem absolvovala několik praxí v chemických továrnách a věděla jsem, že tam pracovat nechci. Jinam mě však vzít kvůli mému absolvování VŠCHT nemohli, takže zbývalo doktorské studium, tedy věda a výzkum, což mě bavilo. Nutno poznamenat, že tenkrát slovo bioekonomika ani neexistovalo.

Měla jste ve svých vědeckých začátcích podporu okolí a rodiny?

To určitě ano, ale již od mládí jsem se starala o nemocnou maminku. Po vysoké škole jsem se vdala a měla jsem dvě děti, takže jsem byla pět let na mateřské. Potom už stačilo skloubit rodinu s prací, což je nutné vždy.

Přesto – vnímala jste nějaké specifické překážky právě z pozice ženy či matky?

Samozřejmě. Tenkrát byl pohled na ženu úplně jiný než dnes. Byla jsem jediná žena mezi chlapy a neměla jsem hlídání, takže jsem nemohla jít po práci do hospody na pivo, kde se vždy probrala spousta věcí. Také si pamatuji na kuriózní situaci, když jsem se dozvěděla od vedoucího, že dobře pracuji, a tak mi přidal, ale mým kolegům přidal víc, protože mě přeci živí manžel.

Proměnilo se vědecké prostředí od dob vašich začátků?

Ta změna je obrovská. Před rokem 1989 jsme nemohli nikam mimo socialistické země. Pamatuji, jak se mě v roce 1980 po nástupu na doktorské studium vedoucí oddělení zeptal, kam bych chtěla jet na praxi. Odvětila jsem, že se celý život chci podívat na Nový Zéland, což ho poněkud rozčílilo, a zatrhl mi jakýkoliv výjezd. Já jsem však byla moc ráda, protože do SSSR ani do NDR se mi jet nechtělo.

Po revoluci vznikly grantové agentury a díky projektům, do nichž spadalo i financování cest do zahraničí na konference, se situace absolutně změnila. Mohli jsme cestovat, navazovat kontakty, zapojovat se do evropských projektů či projektů NATO… bylo to jako mávnutí kouzelného proutku.

Byla jsem v soutěži o granty úspěšná a díky tomu jsem se mohla věnovat problematice, která mě zajímala, tedy bioekonomice. Budovala jsem tým, vedla doktorské studenty, zajistila jsem podporu pro naše oddělení, v němž jsem nejprve dělala zástupkyni a poté jsem jej dlouho vedla. Měla jsem projekty jak čistě badatelské, tak postupně i aplikační, realizovala jsem mnoho nápadů a získala spoustu kontaktů. Díky těmto zkušenostem jsem mohla dát dohromady velká konsorcia v projektech Národních center kompetence BIOCIRTECH a BIOCIRKL. Tyto projekty jsou významné z toho důvodu, že se jich účastní také firmy, což výrazně urychlí zavedení výzkumu do praxe, a tedy dříve pomůže životnímu prostředí.

Proměnila se nějak i povaha samotné vědecké práce?

Ano, práce v oboru prošla také velkou proměnou. Když jsem nastoupila, bylo nutné obsluhovat i velké aparatury, což občas vyžadovalo fyzickou sílu. Aparatury jsme si sami sestavovali, vyráběli jsme si i pece – dnes se vše koupí. Museli jsme tedy mít i technické dovednosti a být zruční a v oboru tedy byla převaha mužů. Pěkně to bylo vidět v začátcích mého doktorského studia – nastupovalo nás deset a já byla jediná žena. Dnes už na tyto činnosti stačí mít počítač, a tedy i zastoupení žen a mužů se v podstatě srovnalo.

Na co jste ve své kariéře nejvíce pyšná?

Mám radost, že jsem vedla devět doktorských studentů, kteří všichni úspěšně obhájili své disertační práce. Za úspěch považuji také to, že jsem dala dohromady dvě již zmíněná konsorcia Národních center kompetence, obě zaměřená na bioekonomiku. Projekt NCK BIOCIRTECH, Biorafinace jako oběhové technologie, loni skončil s výsledkem vynikající a byl vybrán pro Cenu TAČR Partnerství. 2. listopadu jsem za něj převzala ocenění.

To jsou krásné úspěchy. Jaké máte další profesní cíle?

Chci úspěšně dokončit druhý projekt NCK BIOCIRKL, který je na 6 let a bude končit v roce 2028. Vzhledem k tomu, že jsem již několik let v důchodovém věku, už další ambice nemám.

Jak vidíte budoucnost vašeho oboru?

Asi se bude stále více posouvat k zajištění udržitelnosti s ohledem na životní prostředí, takže se budou stále více hledat možnosti využití odpadů a navrhovat technologie s minimálními dopady na životní prostředí. To je asi celkově největší výzva pro budoucí bádání. No a uvidíme, jaký vliv bude mít nastupující umělá inteligence.

Autorka: Martina Fucimanová