„Bioekonomika říká, že vyřeší velké problémy: klimatickou změnu, hlad i chudobu. Sama to ale nedá“

Docentka Ing. Eva Cudlínová, CSc. patří k prvním osobnostem, které se v České republice začaly zabývat bioekonomikou. Je spoluzakladatelkou Platformy pro bioekonomiku ČR a Jihočeského spolku pro bioekonomiku. V roce 2013 se stala členkou prvního Bioekonomického panelu EU za ČR. V rámci programu EU pro výzkum a inovace Horizont 2020 byla za ČR hlavní řešitelkou úspěšného výzkumného projektu Power4Bio. Od roku 2007 působí na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích.

Můžete prosím vysvětlit, co je to vlastně bioekonomika?

Bioekonomika je poměrně nový ekonomický směr založený na využívání biologických obnovitelných zdrojů, jakými jsou například dřevo, sláma, sladkovodní nebo mořské řasy, ale i biologické potravinové odpady a exkrementy. Cílem je nahradit neobnovitelné zdroje energie a průmyslu, tedy především uhlí a ropu, zdroji obnovitelnými. Důvodem této náhrady neobnovitelných zdrojů je snaha o řešení klimatické změny, která souvisí s produkcí CO₂ a je spojena se spalováním fosilních paliv a s postupným vyčerpáváním neobnovitelných zdrojů.

Biologické zdroje se využívaly už od pradávna a například lněné šaty nebo dřevěné budovy jsou toho dobrým příkladem. V případě bioekonomiky jde pak o novou možnost využití tradičních biologických zdrojů – díky biotechnologiím jsme schopni ze dřeva nejen postavit dům nebo vyrobit papír, ale přeměnit ho třeba na plastový obal. Tyto nové technologie jsou bohužel finančně náročné, proto je nutné je ekonomicky zvýhodnit, aby měly šanci v konkurenci se surovinami, které se již používají – tedy uhlím a ropou.

Kde se v tomto poměrně širokém rámci pohybujete vy?

Mojepráce spočívá v prosazování bioekonomiky jako takové a jejího ekonomického principu a v nalézání ekonomických, environmentálních i společenských výhod její praktické aplikace. Bez objasnění pojmu a jeho popularizace je jen malá šance, že bude bioekonomika legislativně i ekonomicky podpořena jako strategie, a tudíž hrozí, že zůstane jen ve vědeckých článcích, plánech a návrzích. Moje práce tak má několik dimenzí – vědeckou, aplikační a edukační.

Ve vědecké, teoretické rovině bioekonomiku analyzuji z hlediska principů a cílů udržitelného rozvoje. Upozorňuji nejen na její přednosti, ale i případná rizika, která jsou spojena s tím, když bude aplikována globálně jako všelék na neduhy společnosti a ekonomiky. V takovém případě pak může dojít k vyčerpání i obnovitelných zdrojů, ke zdražení potravin, ztrátě lesů a podobně.

V rovině aplikační se snažím o nalezení společných cest a způsobů, jak bioekonomiku podpořit tím, že bude v ČR přijata bioekonomická strategie na národní úrovni. Strategie pro bioekonomiku EU existuje už od roku 2012 a více než deset členských zemí má také svoji vlastní strategii. Existence takovéhoto dokumentu umožní nastartovat bioekonomiku v praxi.

V rovině edukační seznamuji s touto novou myšlenkou mladou generaci, a to jak v pravidelné výuce, tak ve specializovaných seminářích a kurzech. Ve výuce kladu důraz na multidisciplinaritu bioekonomického principu, jeho výhody i rizika. Zdůrazňuji propojenost bioekonomiky s ekologickou, environmentální i zelenou ekonomií.

V čem propojenost těchto přístupů spočívá? A jaké jsou naopak jejich odlišnosti?

Co se týká odlišností, jsou mezi nimi velké rozdíly hlavně v teoretickém přístupu. Ekologická a environmentální ekonomie byly první, které v 70. letech 20. století vznikly. Šlo o reakci společnosti na ropnou krizi, která tehdy probíhala a na zprávu Římského klubu „Meze růstu“. Celkově byla sedmdesátá léta minulého století takovým ekologickým kvasem ve společnosti – začalo se mluvit o životním prostředí. Vznikaly první agentury na jeho ochranu jako Environmental protection Agency (EPA) v USA, v roce 1972 se konala ve Stockholmu první mezinárodní konference zaměřená na problematiku životního prostředí. Vysoké ceny ropy upozornily ekonomy na závislost na přírodě a jejích zdrojích, především pokud jde o energii. Bylo potřeba reagovat na to, že je ekonomika propojena s přírodou, což se musí zohlednit v ekonomické teorii i praxi. Ekologická ekonomie současně s environmentální ekonomií a ekonomií přírodních zdrojů byly první zelenou odbočkou nebo alternativou mainstreamové ekonomie. Environmentální ekonomie a ekonomie přírodních zdrojů jsou víceméně na pozici neoklasické ekonomie s tím, že přibraly do svého teoretického a praktického rámce životní prostředí jako jeden z faktorů ekonomiky, jako její podmnožinu. Oproti tomu ekologická ekonomie bere životní prostředí jako své východisko a limit. Tento přístup vychází z toho, že ekonomika je závislá na planetě a životním prostředí, jeho zdrojích a funkcích. Ekonomika je tedy podmnožinou životního prostředí (a nikoliv naopak), a není tedy možné usilovat o nekonečný ekonomický růst, protože planeta limity má.

Když to řeknu ještě jinými slovy: veškeré tzv. „alternativní zelené ekonomiky“ se snaží, pokud možno levně, eliminovat znečištění životního prostředí. To je taková jejich mise. Environmentální ekonomika operuje s termínem optimální znečištění životního prostředí, přičemž toto optimální znečištění není nulové, nýbrž takové, které si společnost může ekonomicky dovolit. Cílem ekologická ekonomie je znečištění nulové. Jde vlastně o takové ekonomické jádro udržitelného rozvoje, které se s environmentální ekonomikou potkává v praxi, používaných nástrojích, jako jsou zelené daně, obchodovatelné povolenky, dobrovolné dohody. Ačkoliv je tedy mezi nimi zásadní teoretický rozdíl v paradigmatu, ekologická ekonomie nemá vlastní ekonomické nástroje odlišné od té environmentální.

Kam v tomto vymezení spadá bioekonomika?

Bioekonomika vychází ze zelené ekonomiky, která se zaměřuje na využívání všech obnovitelných zdrojů, tedy sluneční, větrné, termální energie apod. Bioekonomika se také zabývá obnovitelnými zdroji, ale specializuje se na biomasu a na to, jak využít biologické procesy ve výrobě. Biomasa se nějak využívala vždy, ale dnešní biotechnologie umožňují úplně nové postupy a možnosti využití. Stejně jako environmentální nebo zelená ekonomika má samozřejmě i bioekonomika své limity a já si troufám říct, že díky tomu, že jsem se s touto problematikou seznamovala paralelně s jinými ekonomickými alternativami, dokážu vidět jak její různé přesahy, tak i slabá místa.

Čemu se v současné době nejvíce věnujete?

Dlouhodobě mě zaměstnává práce spojená s vytvářením strategie pro bioekonomiku České republiky. EU jako celek ji má, ale strategie na národní úrovni, zejména v bývalých socialistických státech, pokulhávají. Přitom je to důležité, protože bez strategie na vládní úrovni bioekonomika jako by neexistovala. Bez opory v takovém dokumentu není zajištěno financování ani legální rámec a v praxi jde tedy pouze o jakýsi bezzubý princip. Prakticky to pak vede k paradoxním situacím, kdy jsme například v rámci evropského projektu POWER4bio vytvořili skupinu regionálních expertů z jižních Čech, připravili návrh toho, co považujeme pro region za důležité, a chtěli jsme jednání posunout na krajskou úroveň. Ale zjistili jsme, že krajská podpora je podmíněna ministerským záměrem a úkolem, bez kterého na regionu nelze nic samostatně prosadit. Teď řeším druhý evropský projekt, který se snaží v podstatě o to samé jako POWER4bio, ale nyní již na národní úrovni. Pořád je to však iniciativa zdola, navíc primárně od výzkumného projektu, ne na úrovni politického zadání od EU. Je náročné najít nějaké ministerstvo, které by si agendu bioekonomiky a její strategie vzalo pod svou gesci. Optimálně by, vzhledem k mezioborovému charakteru bioekonomiky, mělo na její strategii spolupracovat ministerstev hned několik, především Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo životního prostředí (MŽP), pak také Ministerstvo pro místní rozvoj, Ministerstvo průmyslu a obchodu a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Navíc je tu již strategie pro cirkulární ekonomiku „Cirkulární Česko“ v gesci MŽP, takže se někdy mylně zdá, že další strategie není potřeba. Tak to ale není, bioekonomika je sice v dokumentu Cirkulární Česko 2040 explicitně zmíněna, ale pouhá zmínka nenahradí samostatnou strategii.

To je tedy, řekněme, taková politická část vaší činnosti. Baví vás takto se angažovat?

Víte, ekonomie je s politikou dost spojená, ne nadarmo se dříve nazývala politická ekonomie, takže pokud se nezabýváte výhradně ekonomicko-matematickými modely, tak se tomu úplně nevyhnete. A když se pohybujete v úplně novém odvětví, tak je potřeba ho i prosazovat, a tomu se tedy částečně věnuji.

Víc mě ale baví ekonomická teorie – přemýšlet o tom, kde se ty různé přístupy potkávají, kde se míjí, pokud jde o nová doporučení a řešení. Líbí se mi ekologická ekonomie a udržitelný rozvoj jako směry, které se snaží přistupovat komplexně k velikým problémům světa. A líbí se mi bioekonomika, protože ukazuje praktická řešení především dopadů klimatické změny. Má k tomu i našlápnuto, to ano, ale sama to nedá. Nelze v ní vidět jediné globální řešení, je třeba využít kombinace i ostatních přístupů, především pak cirkulární ekonomiky. Součástí toho mého přemýšlení a utváření názorů je, že se snažím bioekonomiku předávat studentům. Říkám tomu bioekonomika podle Cudlínové (smích). A to mě také těší, protože mohu studentům ekonomie předat, co jsem se dozvěděla, a možná je nasměrovat i na trochu jinou cestu, než je ta Adama Smithe.

Jak jde takový přístup dohromady s běžnou ekonomií?

Špatně. Environmentální, neřkuli ekologická ekonomie se hrozně nehodí. Já jsem již třicet let členkou mezinárodní společnosti ekologických ekonomů, byla jsem tam zvolena do výboru, jezdím na konference a obecně je to prostředí mému srdci blízké. A uvědomila jsem si, že ekologičtí ekonomové se sice vymezují oproti těm v mainstreamu, ale těm v mainstreamu je to úplně jedno. Je tam jasně vidět pozice síly – mainstreamoví ekonomové sedí u vesla a ekologičtí ekonomové, kteří nabízí alternativu, zůstávají někde v podpalubí. Ale to je asi osud alternativ, které na něco upozorňují. Jdou mimo ten hlavní proud a snaží se na to jít jinak. A proč by je ten hlavní proud vítal? Kapři si rybník nevypustí, to je hloupost, aby říkali: „Vidíš, máš pravdu, kolego, jen pojď, já to tady překreslím.“

Zmínila jste, že ráda učíte. Máte ve svých kurzech nějaké nadějné studenty nebo studentky, kteří půjdou ve vašich stopách?

Ano, teď jsem moc spokojená. Vedu šest doktorandů, z toho dva již obhájili a získali u nás na fakultě místo – kolegyně se zabývala bioekonomikou a kolega enviromentální a ekologickou ekonomií ve vzdělávání. Další doktorandku s bioekonomickým tématem obhajoba teprve čeká. Mám radost, že je tu někdo, koho tato problematika zajímá, mohu s nimi počítat ve výuce i v psaní publikací a grantů, bez mladých lidí se nový obor těžko buduje.

Se svým oborem jste se seznamovala v podstatě souběžně s jeho vývojem. Jak se ale vůbec stalo, že jste se odchýlila od kariéry v klasické ekonomii a přiklonila jste se k více přírodovědné cestě?

Já jsem chtěla jít na přírodovědeckou fakultu, ale můj tatínek ekonom řekl: „Ne, ne, ne, ty půjdeš studovat ekonomii, je to pro tebe nejlepší cesta na světě.“ Takže jsem vystudovala Fakultu národohospodářského plánování na VŠE, ale to semínko ve mně zůstalo a snažila jsem se k přírodě nějak dostat. Samotná ekonomie mi nestačila, připadalo mi, že jí něco chybí, že se nezabývá základními problémy. Pár let po škole jsem začala pracovat na Ekonomickém ústavu tehdejší ČSAV v Praze a postupem času jsem se dostala k tématu odpadového hospodářství, konkrétně komunálních odpadů v Praze. Řešilo se, jak se s nimi zachází, jejich spalování, skládkování, recyklace, škody na životním prostředí. Už tam tedy byla přítomná nějaká zelená linka a pro mě to byla chybějící část té mojí mozaiky.

A protože jsem byla makroekonom, tak jsem šla do širších souvislostí a tam už se nemůžete vyhnout problémům světa: proč něco nějak funguje, jak to, že je svět rozdělen na bohatý Sever a chudý Jih, proč se nějakými problémy zabýváme a jinými ne? Asi jsem k tomu tedy inklinovala od začátku.

Nyní působíte v Českých Budějovicích. Co vás do tohoto města přivedlo?

Nevím, jestli jsou v životě náhody, ale můj manžel, ekolog, byl do Českých Budějovic v osmdesátých letech „vymístěn“. Tehdy bylo do jižních Čech přemístěno šest výzkumných ústavů Akademie věd a tradovalo se, že to bylo proto, že tehdejší předseda vlády ČSSR Lubomír Štrougal měl rád jižní Čechy a odmítal pragocentrismus. Manžel pracoval v Ústavu krajinné ekologie, který byl už tehdy, řečeno dnešními slovy, interdisciplinární; byli tam ekonomové, sociologové a podobně a já jsem tam nastoupila také. Zůstala jsem tam patnáct let a definitivně mě to dostalo na environmentální cestu.

Měla jste ve svých kariérních začátcích podporu či vedení mentora nebo mentorky?

Měla jsem takové své dvě guru, obě byly ženy. První byla paní Ing. Jana Klacková z Ekonomického ústavu v Praze, která přeložila knihu zakladatele environmentální ekonomie Davida Pearce, a já jsem se tak poprvé seznámila s tímto přístupem. Druhou byla bývalá rektorka a děkanka mojí současné Ekonomické fakulty, paní prof. Magdalena Hrabánková. Nebyla sice z mého oboru, ale do mého profesního života mi také hodně dala. Po zrušení Ústavu ekologie krajiny mi na univerzitě umožnila pokračovat v tom, co jsem do té doby dělala, a byla pro mě i lidským vzorem; ukázala mi, že i když je člověk ve vysoké funkci, může být pořád otevřený, lidský a přímý.

Důležitou roli pro mě sehrál také tehdejší ředitel Ústavu ekologie krajiny pan doc. Václav Mejstřík. On měl hrozně moc kontaktů po světě a věděl, že existuje společnost ekologických ekonomů, která tehdy v devadesátých letech začínala. Tak mi říkal: „No a co tady pořád sedíte? Koukejte někam vyjet, třeba do Stockholmu.“ Tak jsem v roce 1992 jela na svou první konferenci ekologických ekonomů, kterým jsem věrná dodnes.

Tam už se tedy váš zájem o bioekonomiku „zprofesionalizoval“?

Moje současné zaměření a všechno, co s tím souvisí, je svým způsobem výsledek samostudia. Neabsolvovala jsem žádné environmentální kurzy. Jezdila jsem do zahraničí na kratší pobyty, na delší jsem kvůli dětem nemohla, konzultovala tam s kolegy a kopírovala si knížky z jejich knihovniček. Vozila jsem si domů stohy papírů a ti kolegové vůbec nechápali, že jsme tu tehdy žádné takové publikace neměli.

Máte dvě děti. Jak se vám dařilo skloubit kariéru a péči?

Neměla jsem babičky, muž byl vědec, takže péče o děti byla hlavně na mně. Docela mi to vadilo, nepřišlo mi to spravedlivé. Přišla jsem například o možnost jet na rok do Anglie, protože kdo by se o děti postaral? Dnes už jsou podmínky nastaveny lépe, i hodnoty společnosti se posouvají, takže už není výjimka, že žena dělá kariéru. Je to dobře, z mé zkušenosti vím, že kolektivy, kde jsou ženy, fungují více participativně, je tam méně takové mužské ješitnosti. Nicméně si myslím, že je správné upozorňovat na to, že pozice žen ve vědě není stejná jako pozice mužů. A ačkoliv je situace čím dál tím lepší – muži mohou čerpat rodičovskou dovolenou, o tématu se mluví například v rámci mezinárodního dne žen a dívek ve vědě – pořád mám pocit, že v souvislosti s péčí o rodinu na tom nejsme stejně.

Váš tatínek byl ekonom. Bylo u vás doma dané, že půjdete studovat na vysokou školu?

Asi ano. Tatínek byl hodně nepraktický a já to mám po něm. Říkal: „Rukama se neuživíš, tak to zkus hlavou.“ (smích) S maminkou se doplňovali, ona byla chytrá, praktická žena, která dělala v mezinárodní telefonní ústředně. Všechny nás držela při zemi a řečeno s Werichem, řešila praktické otázky světa, jako třeba kam pojedeme na dovolenou. Tatínek mi byl v začátcích mé akademické kariéry velkou oporou. Při psaní disertace mi v podstatě suploval školitelku, která byla skoro rok nemocná, a dostala jsem od něj spoustu praktických rad pro vědeckou práci.

Kariéru jste začínala na konci 80. let. Jak se od té doby proměnilo vědecké prostředí?

Změnilo se hodně a mění se stále. Když jsem do vědy v roce 1989 přišla, začala revoluce. Byly nové možnosti, mohlo se vyjíždět, konzultovat, všechno bylo nové a otevřené. Dnes už je to běžná praxe.

Zároveň se velice zvýšil konkurenční tlak. V začátcích stačilo podat dva projekty a jeden jste dostala. Dnes podávám i pět projektů a ani jeden nemusí vyjít, konkurence je opravdu velká. Na mladé lidi to musí obzvlášť dopadat. Velká konkurence je i v psaní, všude se za publikaci článků platí, i v impaktovaných časopisech. Zároveň jsou zde i predátorské časopisy a není jednoduché se v tom systému orientovat. Obecně mi přijde, že se kvůli projektům věda komercionalizuje. Když tento systém začínal, bylo možné si vybrat, co chce člověk dělat. Naše první dva projekty se týkaly vztahu rolníků ke krajině, byl to prostě nápad, který měli moji kolegové po skončení totality, protože soukromým rolníkům se tu nikdo 40 let nevěnoval. Pak jsme dokonce udělali srovnání napříč Evropou. Dnes by šlo takový nápad financovat možná z nějaké nadace, ale jinak jsou témata od grantových agentur vypsaná a zkoumá se prostě to, na co je požadavek. Zároveň se zde také projevují určité módní vlny, které vás od vašeho rozpracovaného tématu, na kterém pracujete třeba šest let, mohou odvést někam jinam, aniž by to vaše téma bylo vyřešeno. Všichni tedy podávají několik grantů a je pak míň času na serióznost – když jich připravujete pět a tři náhodou vyjdou, není možné pak do té práce dát všechno, co by člověk chtěl, protože to prostě fyzicky nejde. Je to samozřejmě také byznys. Není projekt, není práce.

Jaké změny očekáváte ve vašem oboru v budoucnu?

Já si myslím, že jsou zde nečekané možnosti, které si ani nedovedu pořádně představit, protože nejsem biotechnologem. Je strašně vzrušující, že se nacházejí nové souvislosti, jak funguje příroda a jak ji lze využít, a že se nemusíme starat jenom jestli máme nebo nemáme uhlí a ropu, ale že se najde něco nového. To si nedovedeme ani představit, je to tak trochu jako Jules Verne.

Co považujete za svůj největší přínos v oblasti bioekonomiky?

Tématu se věnuji od roku 2013, kdy jsem byla zvolena členkou prvního Bioekonomického panelu EU jako zástupce ČR. Za svůj největší přínos v rámci bioekonomické disciplíny považuji právě to, že jsem byla mezi prvními, kdo se bioekonomikou v ČR začali zabývat v rámci širšího přesahu sociálních věd. Zatímco biotechnologie, které bioekonomika systémově využívá, se rozvíjely už od sedmdesátých let minulého století, bioekonomika se jako pojem a nový ekonomický směr začala v Evropě objevovat až po roce 2012 s první Bioekonomickou strategií EU.

Čeho byste v budoucnu ráda dosáhla?

Byla bych ráda, kdyby se tady na fakultě z předmětu bioekonomika stal obor bioekonomika. To je taková má vize, kam se tu posunout. No a také by bylo pěkné, kdyby se podařilo prosadit zmiňovanou bioekonomickou strategii.

Co považujete za svůj největší úspěch?

To, že se mi vůbec podařilo dostat se do vědecké komunity, která podle mě řeší věci, které jsou potřeba. Že jsem získávala granty, dostala se do kontaktu s kolegy, kteří mi mají co říct, a mohla jsem to dál uplatnit. Jsem ráda za studenty a doktorandy, kteří zajišťují nějakou návaznost a přesah do praxe, čehož si cením asi nejvíc. Jsem ráda, že spolupráce mezi praktikem a teoretikem, který pouze ukazuje cestu, ale nezajišťuje samotné technologie, je možná a že to nezůstalo jen v mých snech. Když se ohlédnu, tak je za mnou tedy i něco takového – není to hmatatelné jako šaty nebo pole, ale jsou tam lidé, studenti, publikace a projekty, a to mě těší.

Autorka: Martina Fucimanová