Bohemistka Lucie Saicová Římalová: Ženy se na kariérním žebříčku ztrácejí
Obohacení českého jazyka o vydání úplné korespondence Boženy Němcové, či výrazné přispění k rozvoji poznání o osvojování jazyka česky hovořícími dětmi. Jen špička ledovce zásluh docentky Lucie Saicové Římalové, která v rozhovoru pro NKC – gender a věda prozradila svůj názor na přechylování a generické maskulinum, postavení žen v české vědě, ale i to, že mnohé ženy stále neumí mluvit o svých úspěších.
V bohemistice jste se v minulosti soustředila na oblast kognitivní lingvistiky, ale i na osvojování jazyka a na korespondenci Boženy Němcové. Jakému tématu se věnujete teď?
V současnosti se nejvíce věnuji tzv. kognitivně-kulturnímu přístupu k jazyku. Jsem například zapojená do polského projektu, ve kterém se porovnává, jak některým pojmům rozumějí mluvčí různých slovanských jazyků. Já se konkrétně zabývám pojmem rodina u česky hovořících mluvčích, a výsledky se pak srovnávají s prací kolegů, kteří se zabývají rodinou v polštině či v jiných jazycích.
Jak vnímá společnost váš obor? Máte pocit, že povědomí veřejnosti o bohemistice je přesné?
Teď jste se dotkla tématu, které jsem trochu zapomněla zmínit. Relativně nedávno jsem se začala zajímat o naivní nebo lidové teorie jazyka, tedy o představy o jazyce u uživatelů, kteří nejsou vzděláním lingvisté. Soustředím se zejména na to, jak komunikují matky na mateřských webech, ale sleduji samozřejmě i veřejné diskuse, např. k přechylování. Myslím, že můžeme vysledovat, že lidé, kteří nemají širší lingvistické vzdělání, si pod pojmem jazyk nebo jazykověda často představují pravopis nebo slovní zásobu.
Jaký je váš názor jako lingvistky a bohemistky na přechylování?
Já se domnívám, že na jednu stranu je to jev, který náš jazykový systém umožňuje, ale na druhou stranu je na něj navázáno mnoho různých hodnot a asociací. Pomocí toho, jak zacházím s těmito jazykovými prostředky, můžu vyjádřit svoje postoje a názory. Proto se diskuse kolem přechylování někdy netočí kolem jazyka, ale spíše kolem hodnot, které tím vyjadřuji, nebo které s tím má někdo jiný spojené. Podle mě by měl mít každý možnost vybrat si formu svého jména.
Zaznamenala jsem, že hodně vašich kolegů říká, že čeština na práci s nepřechýlenou formou příjmení není vybavena. Souhlasíte?
Já myslím, že když chceme, dokážeme vyjádřit cokoliv. Je pravda, že kdyby někdo usiloval o zcela rodově neutrální text, bude to vypadat zvláštně. Možná je ale někdy důležitější naznačit zdvořilost a ochotu oslovit ty i ty. Nemusí to vést k tomu, že se budu vyjadřovat podivně.
Nebo v generickém maskulinu.
U generických maskulin si třeba já osobně říkám, že rozhodně nefungují ve všech kontextech. Mám jednu poměrně zábavnou fotografii dívčích záchodků ze základní školy, pardon za ten příklad (smích). Na dveřích je napsáno „Holky“, a když je otevřete, na první kabince stojí „Pouze pro učitele“. Myslím, že tohle je zrovna kontext, kde generické maskulinum nefunguje.
Ještě bych chtěla říct, že témata, jako je generické maskulinum, považuji za hodně důležitá. Každá struktura a slovo něco označuje, ale zároveň je na ně napojeno mnoho dalších asociací. Všichni dobře víme, že když pro jednu věc použijeme dvě různá slova, vyznění bude pokaždé jiné, a to i v případě slov „učitel – učitelka“ či třeba „vědec – vědkyně.“ Proto si myslím, že je důležité o tom přemýšlet.
Vnímáte, že by si muži a ženy ve vašem oboru vybírali jiná témata?
Některá témata, možná zrovna přechylování nebo stereotypy spojené se ženami, asi lákají víc ženy. Obecně si myslím, že volba témat bude podobná, ale možná budou jiné přístupy. To je ale spíš moje hypotéza, musela bych to prozkoumat (smích).
I přesto, že přechylování se odborně věnují především ženy, v diskusích se k tomuto tématu vyjadřují hlavně muži. Čím si to vysvětlujete?
To je něco, co mi taky přijde zajímavé, a úplně nevím, proč tomu tak je. U médií si občas říkám, jestli je to tím, koho pozvali, nebo tím, že ženy se k tématu nechtějí veřejně vyjadřovat. Může být ale také zajímavé podívat se na typ argumentů, které různí lidé používají.
Jaké je v jazykovědě zastoupení žen a mužů?
Záleží na jaké pozici. Studentek máme určitě naprostou většinu, i v doktorském studiu převládají ženy, ale při pohledu na naše pracoviště je to už půl na půl a například profesory máme dva muže. Ženy se na kariérním žebříčku někde ztrácejí.
Proč tomu tak podle vás je? Myslíte si, že ženy například volí jiné strategie než muži?
To asi nedokážu říct dostatečně zobecněně, spíš mohu vyjít ze zkušeností svých nebo ze zkušeností mých kolegyň. Možná se ženy předem nějakých možností vzdají, řeknou si: „Na to nemám čas nebo síly.“ Někdy se setkávám s tím, že studentky úspěšně pokračují v doktorském studiu do doby, než mají dítě. Poté usoudí, že už to nejde dohromady, studium skončí a začínají znovu později. Tím se jejich kariéra komplikuje. Takže asi volí jiné strategie, ale možná jsou k tomu často donuceny nastavením systému.
Nemůžu se nezeptat; jak šlo vám harmonizovat pracovní a rodinný život?
Moje životní zkušenost je, že to nakonec musí nějak jít. Já mám pozitivní zkušenost ze svého pracoviště, kde mi hodně vycházeli a vycházejí vstříc s organizací výuky do doby, kdy byly děti ve školce a teď jsou ve škole. Jinak je to někdy hodně těžké. Potřebujete mít podporu rodiny a určitě hodně síly.
Myslíte si, že existuje nějaký systémový prvek, jehož zavedení by usnadnilo mladým vědkyním kloubení pracovního a rodinného života?
Bylo by dobré podporovat otce, aby se zapojili a ti už zapojení si nepřipadali divně, že jsou na pískovišti jediní muži s dítětem (smích). Pokud jde o akademicko-vědeckou kariéru, je důležité, aby byla možnost pružnosti časové organizace práce. Všimla jsem si třeba, že matky malých dětí si píší maily pozdě v noci nebo brzo ráno. Poté je důležitá podpora možností hlídání dětí. Roli ale hrají i praktické drobnosti, například když potřebujete s dítětem k lékaři. Někde se můžete objednat, ale někde vám řeknou: „Přijďte ve středu v 10:30“. Nikoho nezajímá, že je to prostředek dne a měla byste pracovat. Je to strašně těžké zorganizovat.
Setkala jste se během své kariéry s nějakými předsudky či stereotypy?
Obecně můžu říct, že vědecko-akademické prostředí není moc vstřícné k lidem, kteří se zároveň mají starat o rodinu, ať už o děti, nebo o starší rodiče. Také je to u nás podle mého tak, že péče stále spadá hlavně na ženy, které poté musí překonávat různé překážky. Bohužel jsem se setkala i s předsudky, které často mladé ženy diskvalifikovaly, protože se čekalo, že budou mít děti. Pořád věřím, že to mizí a mladší kolegyně už to nebudou zažívat. Já ale pamatuju takové věci jako zmínky, jestli grant může vést mladá a krásná žena, nebo očekávání, že nejmladší osoba v sukni v místnosti bude ta, co vaří kafe.
Změnilo se nějak v tomto směru akademické prostředí od doby, kdy jste vy byla začínající vědkyně?
Na jednu stranu si myslím, že snad ano, a doufám, že k lepšímu. Určitě přibývá možností podpory pro lidi v doktorském studiu a těsně po něm. I jsou snahy podporovat možnosti hlídání, ale myslím si, že některé věci přetrvávají a je to těžké. Já ráda sleduji, že některé ženy se už nebojí jít do doktorského studia, když čekají nebo mají miminko, a studují velmi úspěšně. Bohužel se ale pořád může stát, že když otěhotníte v době, kdy vám končí termínovaná smlouva, prodloužení nedostanete.
Domníváte se, že se během vaší kariéry změnilo postavení žen v české vědě?
Ráda bych řekla, že ano. Ženy to ale mají pořád těžší. Do některých funkcí a rozhodovacích pozic je pro ně z různých důvodů těžší proniknout, a to i v oborech, kde začíná většina žen. Myslím si, že pořád přetrvává představa, že když se zabýváte vědou, tak vaše kariéra někde začne a plynule stoupá nahoru, stejně jako stereotyp, že když děláte vědu, je to neustále to hlavní ve vašem životě. S nějakými přerušeními nebo odbočkami se vlastně příliš nepočítá. V poslední době se to začíná měnit, ale stále leccos zůstává. Pokud si dovolíte být několik let doma s dětmi, což já jsem udělala, i když jsem to původně neměla v plánu, má to silně negativní vliv na vědecký život.
A co pohled na ženy vědkyně ve společnosti, mění se i ten?
Jestli stále vládne nějaký stereotyp, třeba že je vědkyně ošklivá? (smích) Já vlastně úplně nevím, a přitom je to téma, které by mě mělo zajímat. Myslím, že je dobře, že se ve veřejném prostoru objevuje víc zmínek o ženách, které se věnují vědě, které něco dokázaly, a to i v minulosti, kdy to ženy měly výrazně těžší. To určitě ovlivňuje představu o ženách ve vědě. Když ale řekneme „vědec“, tak asociace možná stále bude muž v chemické laboratoři, a představa „vědkyně“ bude, že je ošklivá a neumí vařit. Doufám ale, že se to lepší.
Jaké plány máte do budoucna? Chtěla byste být profesorkou?
Mám pocit, že mezi habilitací a profesurou je dost těžká překážka. Zatím jsem o profesuře neuvažovala. V současnosti je pro mě jako pro matku nedospělých dětí hodně těžké naplnit kritéria, jako je například mezinárodní mobilita.
Co si myslíte o aktivitách, jako je Cena Milady Paulové? Myslíte si, že je důležité, aby se upozorňovalo na ženy ve vědě?
Já myslím, že určitě. Líbí se mi myšlenka, že každý rok je jiný obor. To zviditelní zajímavé ženy v oboru, a když se dané disciplíně sami nevěnujete, hodně se dozvíte i o ní. Také si myslím, že řada žen má stále potíž říct: „Já dělám něco zajímavého, já jsem dokázala něco zajímavého.“ Pokud tohle podpoříte, tak je to jedině dobře.
Autorka: Kristýna Veitová