Dr. Ilona Müllerová: Výzvy vždy ráda uchopím

Celou svou kariéru se věnujete elektronové mikroskopii. Na čem pracujete momentálně? A existuje nějaké téma nebo oblast, kterou byste se v budoucnu chtěla zabývat?

Již osmým rokem vedu Ústav přístrojové techniky, takže na vědu moc času bohužel nezbývá, ale přece jen se aspoň částečně v oboru držím. Založila jsem v Česku obor mikroskopie pomalými elektrony, a v této oblasti je pořád strašně moc co dělat. Teď se například zabýváme nalezením rovnováhy mezi absorpcí a desorpcí po dopadu svazků elektronů a taky elektronovou mikroskopií na velmi nízkých energiích. Tou bych se určitě chtěla zabývat i v budoucnosti, jelikož je zde stále spousta otazníků.

Jedná se o módní téma, nebo se ve vašem oboru nevyskytují?

Určitě vyskytují, já je ale v podstatě nemám ráda. Jsou to taková slova jako nano nebo grafen, která, když nejsou v článku nebo grantové přihlášce, tak s nimi nemáte šanci uspět. Neříkají ale nic o tom, co grant či článek z vědeckého hlediska bude obsahovat, proto je moc neberu.

Zní to tak, že vás tato skutečnost rozlaďuje. Jsou ve vědě další aspekty, u kterých byste si přála změnu a které vám vadí?

Především, spousta věcí je v pořádku. Jako problém ale vnímám například to, že máme příliš mnoho poskytovatelů financí a každý vědecký pracovník musí o většinu prostředků na vědu soutěžit. Myslím, že to není dobře. Třeba ve vyspělých zemích má ten, kdo je na špici, finance zajištěné, a nemusí psát celou řadu grantů každý rok. Opravdu se tak může věnovat vědě a vedení lidí, kdežto u nás se špičkový profesor na nejvyšším postu musí především starat, aby uživil svůj tým.

Další problém, který vidím jako hodně velký, je nastavení výběrových řízení. V Německu i jinde jsou totiž mnohem jednodušší – takže než my nějaké zařízení koupíme, tak na Západě už mají výzkum hotový. To by se určitě mělo legislativně změnit, akademickému prostředí by to velmi pomohlo.

Vrátím se k tomu, že již osm let vedete Ústav přístrojové techniky. Je pro vás získání této pozice rozhodujícím momentem vaší kariéry, nebo za přelom považujete něco jiného?

Nemyslím, že bych kdy zažila takové rozbočky a zvraty, že bych si říkala: „Tak mám jít raději tak, nebo raději tak?“ Spíš přišla nějaká výzva a můj přístup je takový, že výzvy vždy ráda uchopím. Potom teprve přemýšlím, co dál. Nemůžu tedy říct, že bych ve svém rozhodování viděla nějaké silné milníky.

Na vašem vědeckém pracovišti jste dosáhla samého vrcholu. Myslíte si, že vám k tomu pomohly určité vlastnosti?

No, já si myslím, že nejdůležitější je vydržet. I když se nedaří, tak pokračovat. Podívat se na věc z jiné strany, ale prostě nevzdat to, nepřipouštět si letargie, nebo že něco nemá smysl.

Cítila jste i navzdory tomuto životnímu krédu někdy pocit zklamání?

Samozřejmě velmi často, to patří k životu a zažíváme to všichni. Myslím, že nejdůležitější je to přijmout, pokusit se z toho poučit a příště to udělat líp, jinak. Brát i negativní zkušenosti tak, že nás někam směřují a že hrají roli v dosažení našich cílů.

V technických oborech, jako je ten váš, stále dominují muži. Vnímáte, že se početní zastoupení žen oproti vašim začátkům změnilo?

Určitě je vyrovnanější. Třeba v našem ústavu, který je vyloženě technicky zaměřený, máme stále více velmi šikovných a velmi schopných mladých vědeckých pracovnic. Takže si myslím, že se to hodně mění.

Vím, že máte dvě děti. Bylo pro vás jako mladou vědeckou pracovnici složité najít rovnováhu mezi rodinným a pracovním životem?

Mně hodně pomáhala maminka a jsem ji za to nesmírně vděčná. Přece jen si ale myslím, že by výchovu a starost o děti měli řešit především rodiče. Domluvit se na všem spolu – jestli budou mít paní na hlídání nebo jestli si nechají uklízet – a rodinu zvládat společně. Když se rovnou měrou budou starat o rodinu a o děti, potom oběma zbude stejný čas na kariéru. Znám takových párů celou řadu a zvládají to naprosto výborně.

Rozumím. Existují podle vás institucionální nástroje, které rodičům ve vědě pomáhají anebo by mohly pomáhat?

Myslím, že teď k tomu velmi přispívá doba covidová a zavádění tzv. home office. Je možnost si rozvrhnout čas tak, že je čas na děti i na práci. Může to fungovat velmi dobře. Takže možnosti tu dneska jsou a myslím, že je využívá i stále větší počet institucí.

Setkáváte se s tím, že by začínající vědci a vědkyně ve vašem oboru v důsledku vysokého tempa zažívali vyhoření?

Myslím, že v dnešní době je celkem jednoduché, aby člověk sám sebe zničil. O duševní hygieně by se mělo učit už na školách, ale bohužel se to neděje. Spousta lidí si tak neuvědomuje, že rodina i práce by měly být především radost a že najít si čas na odpočinek a všechno vypnout je nesmírně důležité.

Zkušenosti se zahraničím jsou dnes ve vědě nezbytně nutné. Co byl pro vás největší přínos vašich zahraničních pobytů?

No, když to řeknu lidově, tak „všude dobře doma nejlíp“ a „všude je chleba o dvou kůrkách“. Když jsem poprvé vyjela, tak jsem si myslela, že tady mám spoustu problémů. Až tam jsem zjistila, že je to všude úplně stejné, a uvědomila si, že podmínky v ústavu co se týče vybavení a podpory, jsou víceméně velice dobré. To pro mě bylo důležité zjištění.

Objevuje se váš obor a v něm řešená témata v médiích?

Myslím, že situace je dnes mnohem lepší. Dřív se mi, jako vědecké pracovnici, zdálo, že medializovat svoje výsledky je úplně zbytečné, důležité bylo je prezentovat na nějakém světovém kongresu, mít zvanou přednášku na prestižní mezinárodní konferenci. To pro mě bylo největší ocenění. Jestli o mně někdo ví v Česku, mi nepřipadalo důležité. Dnes to ale vnímám už hodně jinak. Je zásadní, aby společnost věděla, co se dělá v jednotlivých ústavech, co se dělá ve vědě. V ústavu se o to velmi snažíme. Tomuto také napomáhá program AV ČR Strategie AV21.

Když hovoříme o ocenění vaší práce, Cena Milady Paulové není první a jediná cena, kterou jste obdržela. Je pro vás tento způsob uznání práce podstatný, nebo není?

Samozřejmě mám z ocenění velkou radost, až se trochu stydím. Chápu to ale tak, že zdaleka nejde jen o mé ocenění, ale i ocenění ústavu a také Akademie, která vytváří prostředí pro to, aby lidé mohli pracovat a takových cílů dosáhnout, protože bez toho by to samozřejmě nešlo.

Určitě. Cena Milady Paulové je ocenění pro vědkyně za celoživotní přínos vědě. Považujete za důležité, aby se upozorňovalo na práci žen ve vědě?

Myslím si, že je to velmi důležité a že by tady aktivit, jako je Cena Milady Paulové, Cena L’Oreál, Česká hlava a další, mělo být opravdu víc. Zejména pro mladší lidi, lidi na vrcholu, řekněme, kolem té čtyřicítky, anebo i dřív. Vědecká práce je velmi obtížná a domnívám se, že ty ceny mohou velmi povzbudit a motivovat. Proto si myslím, že to má velký smysl.

Minulý den byly uděleny i letošní ceny Česká hlava a mezi pěti oceněními nebyla žádná žena. Hlavní cenu v historii soutěže zároveň nikdy žádná žena nezískala. Co si o tom myslíte?

No to je chyba. Příště musí být navrženo více žen.