„Důležité je, aby obor udržel krok s vývojem technologií, aby se zabýval vlivem AI, VR, sociálních sítí a dalších technologických vymožeností, jež nás obklopují“

Iva Šolcová se v průběhu své vědecké kariéry věnovala zejména třem oblastem psychologie: kosmické psychologii, psychologii zdraví a pozitivní psychologii. Společným jmenovatelem těchto oblastí je výzkum stresu a jeho možných dopadů na chování a zdraví člověka. Zajímalo ji hledání způsobů prevence selhání člověka vlivem stresu, zkoumala faktory, které mohou účinek stresu zmírnit a zabývala se také možnými pozitivními souvislostmi stresu a faktory, které se podílejí na osobní pohodě člověka.

Můžete svou náplň práce přiblížit laické veřejnosti?
Zabývala jsem se výzkumem stresu a jeho možných dopadů na chování a zdraví člověka, hledáním způsobů prevence selhání člověka vlivem stresu a hledáním faktorů, které mohou účinek stresu na člověka a jeho zdraví zmírnit. Zajímaly mne také faktory, které se podílejí na osobní pohodě člověka a možné pozitivní souvislosti stresu. Od r. 1998 jsem spojena s časopisem Československá psychologie, nejprve jako výkonná redaktorka, v letech  2002–2003 jsem byla pověřena vedením redakce a od r. 2011 jsem vedoucí redaktorkou. Jedná se o jediný psychologický časopis s tzv. impakt faktorem vydávaný v ČR.

Jakou roli má psychologie v současné době?
Inu, máme dobu digitální, ale psychologie zůstává pomáhající profesí, tam by mělo být její těžiště i nadále. Měla by se zabývat nejrůznějšími aspekty života jednotlivce a společnosti a hledat způsoby, jak v této překotné době umožnit člověku, aby žil plnohodnotný život. Myslím, že také veřejnost vnímá psychologii spíše jako pomáhající disciplínu, než jako vědu uzavřenou v laboratořích.

Co vás na vaší práci nejvíce baví?
Vždycky mne bavilo seznamovat se se zajímavými a klíčovými tématy a zprostředkovávat je odborné veřejnosti. Začasté se jednalo o první články věnované dané tematice u nás, šlo např. o psychosociální stres žen, šikanování v zaměstnání, syndrom vyhoření, sociální oporu, resilienci, nerovnosti ve zdraví, gerotranscendenci, stresovou odpověď „pečuj a spojuj se“ (tend-and-befriend) atd. Mnohým z těchto témat jsem se také věnovala výzkumně v rámci grantových projektů.

Jaký počin vás v posledních letech v psychologii nejvíce zaujal?
Pokud zůstaneme v Česku, tak trilogie Příběh československé psychologie editorů I. Čermáka, R. Šikla a D. Vobořila a s ní související Archiv československé psychologie. Je to výsledek mnohaleté práce autorů a stojí za to. A pak také mezinárodní psychologický kongres (ICP), který se konal letos v létě. Přivést tento kongres do Prahy stálo mnoho úsilí (mj. i mého zesnulého manžela Miloslava Šolce) a organizátoři se museli vypořádat s omezeními, zapříčiněnými covidem v r. 2020. Vedli si tak dobře, že po on-line kongresu v r. 2020 se mezinárodní psychologické společenství rozhodlo, že Praha uspořádá i další mezinárodní psychologický kongres v r. 2024. Stalo se a kongres měl mimořádně pozitivní ohlas u zahraničních účastníků.
S úzkostí a obdivem pak sleduji práci ukrajinských vojenských psychologů na programu psychické podpory zaměřené na zmírnění dopadu stresu u vojáků vracejících se z bojových misí.

Jak jste se dostala právě k psychologii?
Ve svých 18 letech jsem myslím neměla o oboru přesnou představu, líbilo se mi, že je to široká disciplína s řadou možností pozdějšího uplatnění. Později jsem velmi obdivovala švédskou psycholožku zaměřenou na psychofyziologii a problematiku stresu, Marianne Frankenhaeuser. V 80. a 90. letech minulého století prováděla skvělé výzkumy zaměřené na pracovní stres, vytvořila model popisující interakci pracovního stresu a pracovních podmínek. Když jsem začala s vědou a výzkumem, zaměřila jsem se právě na psychofyziologii a výzkum stresu.

Měla jste i nějaký český vzor?
Z našich psycholožek jsem si velice vážila Miluše Sedlákové, měla jsem tu čest a radost přátelit se s ní a pracovat s ní ve stejném ústavu. Po čase jsem převzala její roli vedoucí redaktorky časopisu Československá psychologie. Jsem ráda, že se mi z materiálů v její pozůstalosti podařilo dovést k vydání její dlouho připravovanou knihu Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie.

Bylo pro vás automatické věnovat se vědě a výzkumu, případně konkrétně psychologii, nebo šlo o “klikatou” cestu?
Já jsem v r. 1971 vystudovala tehdy nově otevřený obor teoreticko-metodologická psychologie, takže jsem se připravovala na vědeckou dráhu. Zavolala mi ale psychiatrička z psychiatrické ambulance, ve které jsem vykonávala praxi, že její psycholožka odchází na jiné oddělení a zda bych nechtěla nastoupit místo ní. Připadalo mi to jako dobrý start, tak jsem na to místo nastoupila. Zpočátku to bylo náročné, protože jsem nebyla klinicky orientovaná, ale strašně mne to bavilo. S příchodem dětí to začalo být složité, protože se mi nedařilo skloubit práci s péčí o rodinu tak, abych neměla pocit, že šidím děti, nebo pacienty. Práce ve výzkumu se v tomto ohledu jevila jako flexibilnější a tak jsem po poslední mateřské dovolené nastoupila do Oddělení pro výzkum adaptace člověka na zátěž ve Fyziologickém ústavu ČSAV.

Jaké největší výzvě jste ve své kariéře čelila a díky čemu/komu jste ji zvládla?
Můj manžel vystudoval stejný obor jako já a tak bylo zpočátku náročné sladit dvoukariérové manželství se třemi malými dětmi s odbornou/vědeckou kariérou. Ale jak děti odrůstaly a stávaly se samostatnějšími, šlo všechno snadněji. Myslím, že pak mému manželovi i mně dost fandily.

Vnímáte za dobu svého profesního působení nějaké proměny vědy, vědeckého prostředí?
Na své vědecké pouti jsem ještě zažila Státní plán základního výzkumu, systém, kterým byla financována věda před r. 1989. Dnešní příležitosti a podmínky práce se s tehdejšími nedají srovnávat, mladí vědci mají nyní možnost skvělé kariéry, mají-li talent a píli, příležitosti k odbornému růstu jsou četné a mladí kolegové je bohaté míře využívají.

Jak vidíte budoucnost vašeho oboru/kam se bude posouvat?
Psychologie má coby hraniční disciplína velký potenciál interdisciplinarity a předpokladů pro týmovou práci. Myslím, že obor se bude ubírat cestou interdisciplinárních projektů o širokém spektru a záběru.

V dnešní době se o psychologii ve veřejném životě velmi mluví – vnímáte takovouto popularizaci jako pozitivní?
Pokud se o psychologii mluví a napomůže to tomu, aby byla společnosti prospěšná, může to být pozitivní. Se znepokojením sleduji stížnosti na nedostatek dětských klinických, školních a poradenských psychologů. Samozřejmě nemám rychlý jednoduchý návod na nápravu této situace a dovedu si představit, že tento úkol bude na bedrech univerzitních kateder a na tom, jak rychle a účinně dokáží stimulovat své absolventy/absolventky aby si vybrali tato společensky potřebná uplatnění.
Důležité je, aby obor udržel krok s vývojem technologií, aby se zabýval vlivem AI, VR, sociálních sítí a dalších technologických vymožeností, jež nás obklopují, na psychiku a chování člověka.
A neméně důležité je, aby také reflektoval vývoj ve společnosti a zasadil se o kultivaci veřejné scény. Osobně pokládám za důležité rozpracovat psychologii morálky.

Myslíte si, že je součástí vědecké profese angažovanost ve veřejném životě?
Myslím si, že ano. Pracovníci a pracovnice ústavu se vydali touto cestou a vedou si naprosto skvěle. Šest kolegyň se ve dvou ročnících časopisu Forbes objevilo mezi top vědkyněmi (S. Graf, M. Hřebíčková, K. Chládková, N. Paillereau, I. Poláčková Šolcová, K. Zábrodská). Kolegyně M. Klicperová-Baker se velmi fundovaně vyjadřuje k politickým problémům, kolegyně L. Kollerová je pokládána za autoritu v oblasti šikany a dalších školských problémů, veřejnost zná dobře např. jména F. Děchtěrenko, J. Lukavský, F. Smolík ad.

Co se vám ve vaší kariéře nejvíce povedlo? Na co jste nejvíce pyšná?
Získala jsem a řešila řadu zajímavých projektů českých i zahraničních, což mě strašně bavilo. Velmi si považuji toho, že jsem byla v r. 1998 zvolena členkou IAA (International Academy of Astronautics). Potenciálního člena/členku totiž musí nominovat tři stávající řádní členové/členky z různých zemí a pak proběhne volba v členském grémiu. Zvolený člen/ka je nejprve členem/členkou korespondentem/korespondentkou a po pěti letech se po stejné proceduře může stát řádným členem/členkou.
Měla jsem radost z Národní psychiatrické ceny profesora Vladimíra Vondráčka (téma: Psychické reakce na stres, kategorie Věda a výzkum), kterou jsem dostala před 20 lety za práci Některé psychofyziologické souvislosti resilience.
Potěšilo mne, že jsem byla uvedena mezi předními představiteli pozitivní psychologie v knize The international handbook of positive psychology: A global perspective on the science of positive human existence, editorů E. C. Chang, C. A.Downey, H. Yang, I. Zettler, & M. Muyan, jež vyšla v r. 2022.
Také mne velmi těší, že Československá psychologie, která je regionálním časopisem, jenž otiskuje příspěvky v národních jazycích (a odnedávna také v angličtině), dosáhla v r. 2023  impaktového faktoru o hodnotě 0,5.
Pyšná jsem na své mladší kolegyně a kolegy, kteří do ústavu nastupovali jako studentky a studenti a nyní jsou váženými a profesorkami a profesory, docentkami a docenty, udělali úžasnou akademickou kariéru, ale také jsou to skvělé mámy a milující tátové od rodin. Sledovat zblízka jejich odbornou i lidskou dráhu pro mne bylo velkým potěšením.
A samozřejmě mám velkou radost z letošní nominace na Cenu Milady Paulové!

Jaké máte další profesní cíle?
Hodlám se ještě věnovat časopisu Československá psychologie, za dva roky by měl vycházet jubilejní, sedmdesátý ročník, u toho bych byla ráda.