„Mám štěstí – pořád se umím nadchnout pro to, co celý život dělám. A to je velká radost“

Profesorka Iva Stuchlíková se dlouhodobě věnuje tématům spojených s emocemi, motivací, stresem, resiliencí a dalšími aspekty lidského chování a prožívání, a to jak v rovině psychologie obecné, tak pedagogické. Dlouhodobě se zabývá výzkumem badatelsky orientované výuky a profesním rozvojem vyučujících, zaměřuje se také na problematiku všeobecné psychologické gramotnosti. Za svou práci na formulování strategie vzdělávací politiky ČR byla oceněna medailí MŠMT. Na Jihočeské univerzitě se podílela na vybudování Katedry psychologie, dnes zda působí zde jako proděkanka pro vědu, tvůrčí činnost a koncepci doktorských studií a pověřená ředitelka Školy doktorských studií. Letos je laureátkou Ceny Milady Paulové.

Letos jste získala Cenu Milady Paulové za celoživotní přínos v oblasti psychologie. Nejednalo se však o vaši první nominaci, v roce 2018 jste byla nominována za vědy o vzdělávání. Pohybujete se v obou oblastech, specializujete se na pedagogickou psychologii. Co pro vás obě nominace a letošní cena znamenají?
Mám z ocenění velikou radost. Nevnímám to jako ocenění mě samotné, ale jako vyjádření toho, že se nám na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích podařilo vybudovat psychologická studia, což je naplňující samo o sobě. V tomto smyslu je ocenění i nějakou tečkou a mám pocit, že se dá celý balíček práce na budování studijních programů svázat mašličkou a říci: hotovo. Dlouhá léta mám také mnoho administrativních povinností – na katedře, na fakultě a v odborné komunitě, což mě už trochu zmáhalo. Získání tohoto ocenění prožívám i jako povzbuzení a posílení chuť se ještě pustit do některých nových témat. V mém věku je to možná trochu troufalé, ale věřím, že se mi podaří získat kolegy, kteří nové výzkumné směry mohou táhnout dál.

Jaké nové směry máte na mysli?
Co se týká výzkumu, máme trochu rozpracované téma well-beingu dětí, konkrétně mě tam zajímá well-being ve škole a propojenost se vztahovou sítí v té škole. Zjednodušeně řečeno sledujete, jak se dětem ve škole daří, jak se tam cítí, jestli jsou tam spokojené, jak pracují, jaké mají vztahy. Fakt, že čím lepší je vztahové klima, tím větší je ve škole pohoda a dítě se tam cítí líp a taky se lépe učí, asi nikoho nepřekvapí, a máme k tomu dostatek dat z výzkumu. Zajímavé ale je, že zhruba pětina dětí v našem pilotním výzkumu uváděla, že ve škole necítí žádnou podporu. Že se o ně nezajímají ani učitelé, ani spolužáci, že do své školy nějak chodí a cítí se tam osamocení – i se  vším tím, co prožívají nebo čím si procházejí. U takto ohrožených dětí pak nedává smysl ptát se na všechny vztahy ve škole; tam je podle mě důležité se ptát, jestli tam mají alespoň jednoho učitele, který se o ně autenticky zajímá, pomůže jim, když mají problém, důvěřuje jim a podporuje je.
S tím pak souvisí rozšíření zkoumání well-beingu dětí – jednak mimo školu, tedy jak se dětem  daří nejen ve škole, ale i doma, v sousedství, ve volném čase,  a jednak i ve školách samotných.  Ve smyslu toho, jak školy well-being chápou, a co dělají pro to, aby se tam děti i učitelé cítili dobře. Propojenost dat ze všech těchto oblastí by nám dala trochu hlubší vhled do toho, co se v dané škole odehrává, jaké jsou tam individuální vztahy a jak to ovlivňuje celkový well-being dětí. Je nutné výzkumem posílit porozumění, že well-being, dobré žití, není ve školách jen nějaká nadstavba, ale nezbytný základ pro to, aby se lidé mohli učit a posouvat dál.
Takový výzkum by se mi líbil, uvidíme, jestli to vyjde.

V čem spočívá vaše práce na Pedagogické fakultě na poli pedagogické psychologie?
Působím na katedře psychologie, která realizuje přípravu psychologů.  Garantuji magisterský program a doktorský program v pedagogické psychologii. V týmu katedry jsou specialisté garantující teoretické disciplíny, které tvoří základ know-how budoucího psychologa, kromě toho každý z nás dělá výzkum v nějaké oblasti, kterou rozvíjí i pedagogicky – z toho se rekrutují povinně volitelné předměty nebo výběrové předměty. Já v se v pedagogické psychologii věnuji emocím a  motivaci; moje doktorandky se teď aktuálně zaměřují na procesy  reflexe a motivace v profesní přípravě učitelů. Naše katedra se celkově orientuje na školní psychologii a snažíme se našim studentům nabízet prohloubenou přípravu zaměřenou na práci v prostředí školy tak, aby naši absolventi mohli s odvahou vstupovat do terénu jako školní psychologové. Podílíme se také na výuce psychologických předmětů v dalších studijních programech,,zejména  učitelství, speciální či sociální pedagogice.

Dá se říct, o jakou z těchto oblastí je mezi studujícími největší zájem, případně jestli se v posledních letech nějak proměnily jejich preference?
Máte na mysli přípravu psychologů? Netroufám si soudit, nakolik jsou jejich výpovědi o tom, kam je to táhne, autentické. My se jim snažíme ukázat školní psychologii jako oblast psychologie, která může být hodně atraktivní, a zhruba polovina našich studentů říká, že o ní uvažuje. Ale samozřejmě je zde vedle toho tradiční zájem o klinickou psychologii, tedy práci ve zdravotnictví s lidmi, kteří mají výraznější duševní problémy. Ta byla dlouhou dobu vnímána jako pomyslné jádro psychologické profese, ale myslím si, že i to se proměňuje a význam dílčích psychologických oborů se v očích studentů vyrovnává.

V současné době můžeme ve veřejném prostoru sledovat nárůst diskusí o mentálním zdraví a potřebě psychologické péče, a to zejména u mladších generací. Vnímáte takovouto popularizaci pozitivně?
Ano, v poslední době jsme svědky ohromného boomu psychologických služeb a rostoucí poptávky po psychologické podpoře. Pokud bude psychologie v terénu fungovat dobře, může se podařit, že se o sobě naučíme přemýšlet v psychologických kontextech a budeme víc rozumět vlastní psychice. Zároveň může psychologie mnoho ztratit, pokud se vzhledem k vysoké poptávce zvedne vlna jakési pseudopsychologie, která lidem, kteří mají nějaké trable a jdou si pro pomoc, nepomůže, nebo dokonce uškodí. V zásadě si ale myslím, že žijeme v době, která psychologii otevírá dveře, a že ji ve společnosti budeme muset brát nějak víc vážně.

Čím si tento vzrůstající zájem o terapie a psychologii obecně vysvětlujete?
Myslím, že příčin je vícero. Čím víc se o duševním zdraví mluví, například na sociálních sítích, tím se stává normálnější se o něm bavit. Jinými slovy, máme pro to sdílený slovník a není už překvapivé nebo nevhodné, když lidé hovoří o tom, že se necítí psychicky dobře, že jsou třeba úplně skleslí nebo úzkostní, mají problém zvládat každodenní život a že to trvá dlouho. Říct si o pomoc se stává „normálnější“, za což jsme jako psychologové rádi, protože když nás bolí v krku, tak to také nejdříve zkusíme zvládnout sami, a když to nejde, tak si jdeme pro pomoc   k lékaři. S tím zevšedněním komunikace o psychických obtížích souvisí i efekt většího introspektivního pozorování, zejména v dospívání (kam to i vývojově patří), zda se něco podobného neděje i nám. A tak možná častěji dochází k nějakému poznání „aha, mně už je taky divně“ a následkem toho možná i ke zvažování, zda už je to problém nebo je to ještě běžné.

A ty další příčiny?
Vliv prostředí, které dnes vytváří mnohem větší tlak. Covid, válka v Ukrajině, globální změny, to všechno vytváří stres, který možná naše generace v době dospívání nebo mladé dospělosti nezažívala. Zároveň jsme předtím procházeli relativně klidným „blahobytným“ obdobím, kdy jsme příliš nerozvíjeli svoji odolnost vůči zátěži (zejména mladší ročníky).  A třetí věc je, že jsme zatím špatně psychologicky vzdělávali děti a dospívající ve školách. Tak, jako existuje například výuka zaměřená na finanční gramotnost, měla by se ve školách systematická pozornost věnovat také psychologické gramotnosti. Ta zde však zatím chybí.

Jaké znalosti do psychologické gramotnosti spadají?
Na středních školách se občas psychologie vyučuje, ale nestačí jen výklad pojmů. Součástí psychologické gramotnosti je také spousta dovedností. To znamená, že nejen vím, co je to duševní kondice či psychohygiena, ale také znám techniky, jak o sebe, o svoji psychickou pohodu pečovat, a pokud u mě nefungují nebo nestačí, umím si říci o pomoc. Patří sem například schopnost určité seberegulace, navazování kvalitních vztahů, povědomí o tom, jak rozpoznám, že jde o vážnější problém, stejně jako znalost toho, jak a u koho najdu pomoc. Tím, že jsme tuto gramotnost zanedbávali a část dorůstající generace, která v jejím budování byla odkázána na školu, ji nemá, nemůže si rozvíjet odolnost proti nárokům dnešního života a stresům s nimi spojených.

Daří se podle vás v tomto ohledu měnit systém výuky psychologie??
Není to úplně jednoduché. Ačkoliv máme inspiraci a různé funkční modely ze zahraničí, bude potřeba větší diskuse o tom, jak výuku proměnit a připravit vzdělávací materiály – ať už pro vzdělávací kurzy, nebo možná přímo pro studijní specializaci učitelů. Otázkou totiž také je, zda by měl být například na základní škole jeden pedagog, který by se na toto více zaměřoval, nebo zda by se měli na rozvíjení psychologické gramotnosti podílet všichni vyučující. Doufám však, že se v rámci revizí učebních kurikul dobereme k takovému nastavení tzv. osobnostní a sociální výchovy, která pomůže tomu, že budeme všichni trošku šťastnější, spokojenější a vyrovnanější. Naším úkolem na pedagogických fakultách, a tedy i psychologů, kteří na nich působí, je dostat daná témata už do pregraduální přípravy. Pevně věřím, že to půjde a že se potom i děti ve školách budou cítit lépe a budou se do nich více těšit – což je momentálně něco, kde jsme úplně na chvostu v OECD. Děti se sice těší na samotný vstup do školy, ale potom jejich těšení se do školy rychle opadá.

Kromě výuky působíte také jako terapeutka v psychologické poradně na univerzitě a v soukromé praxi. S jakými potížemi se na vás mladí lidé nejčastěji obracejí?
Řekla bych, že možná čtvrtina až třetina klientů v univerzitní poradně jsou studující, kteří se dostanou do nezáviděníhodné situace prostě tím, že opravdu nemají tu psychologickou gramotnost, základní dovednosti. Často to přepálí s pocitem, že chtějí dobýt svět, vrhnou se do práce, studia a dalších aktivit a zapomenou odpočívat. Když se jich pak zeptám, jak relaxují, tak mají pocit, že o tom to přeci není a že kvůli tomu nepřišli. Typicky jde o situace, kdy se stane pomyslná poslední kapka. To může být cokoliv – něco vztahového, normální somatické onemocnění nebo špatná zpráva – a protože je stres kumulativní, dojde k sesypání se a pocitu, že už je to nad jejich síly.

Co v takových situacích studujícím radíte?
Ve chvíli, kdy se to sejde například se zkouškovým obdobím, není možné udělat nic jiného, než podpořit je emočně, domluvit se na režimových opatřeních a vést je k tomu, aby si hlídali čas určený na studium a odpočinek. Používám úplně jednoduché věci, o kterých si myslím, že by je studující měli znát ze základní nebo střední školy, ale často to tak není. Když pak situaci zvládnou, přeji si, aby se jim podařilo zkušenost vytěžit a rozvinout dovednosti rozumějícího a soucitného zacházení se sebou tak, aby se jim něco podobného nestalo, až později přijde nějaká další větší zátěž v profesním životě. Troufám si říct, že v tom je výhoda našich kmenových studentů psychologie, protože u nich je větší sebereflexe a péče o vlastní psychickou kondici součástí studia.

Kromě svého působení na fakultě se tedy věnujete i velmi praktickým činnostem – ať už v poradně, nebo jako lektorka efektivní komunikace pro učitele. Myslíte si, že by vědci a vědkyně měli takto vstupovat do kontaktu s veřejností a snažit se předávat či popularizovat výsledky své práce širší veřejnosti?
Ano. Pokud chceme mít dostatek zájemců o vědeckou práci, musí mít veřejnost představu o tom, co to znamená. Samozřejmě, že je velký rozdíl mezi obory. Konkrétně u pedagogické psychologie tím, jak je rozkročena mezi dvě oblasti a zároveň má spoustu viditelných, každodenních aplikací, tak o ní má veřejnost přiléhavější představu, než když budu popularizovat molekulární biologii. Ale i tak bych se o to měla snažit, protože v představách o věcech, které studuje náš obor je řada mýtů a lidé by měli slyšet vědecké argumenty, které je vyvracejí. Společenské vědy mají podle mého názoru nezbytnost aplikací obsaženou už v názvu – mají studovat společnost a sloužit společnosti. To znamená, že by tam měl být nejen základní výzkum, ale hodně toho aplikovaného. Je to v podstatě nutnost; měli bychom řešit společenskou zakázku a vracet zpátky informace, které se nám podařilo výzkumně zjistit a které mohou pomoci řešit společenské problémy.

Proč jste se rozhodla vydat „do terénu“ vy?
Já jsem se na aplikaci toho, co dělám, začala zaměřovat až později ve své kariéře. Více mi začalo záležet na smysluplnosti té výzkumné činnosti, kterou dělám; zajímalo mě, jestli lidem v terénu k něčemu bude a táhlo mě to do praxe. Dnes mě mnohem víc baví výuka studentů, práce s učiteli, v poradně i v mé soukromé praxi a připadá mi, že je to pro mě dobrá cesta. Pravdou ale je, že kdybych chtěla být tím špičkovým vědcem, tak si takovýto luxus nemůžu dovolit, protože by mi scházel čas. Takže je to trošku o osobním rozhodnutí a dovedu si představit, že někdo je skvělý popularizátor a věnuje tomu spoustu času a je to dobře, protože popularizace vědy je tak trochu disciplína sama o sobě a měla by se brát vážně. To se bohužel neděje a například do systému hodnocení vědy se toto teprve začíná více promítat – i v rovině tzv. třetí role univerzit. Věda se však začíná rozrůzňovat, vědeckých poznatků přibývá geometrickou řadou a tak by se časem mohly více zohlednit i popularizační aktivity samotných vědců, protože to proměňuje i způsob vzdělávání na nižších stupních škol.  

Máte velkou šíři různých aktivit. Co vám dnes profesně dělá největší radost?
Asi že mě to, co dělám, pořád hrozně baví. Stále se mi stává, že se do něčeho začtu a najednou zjistím, že jsou dvě hodiny ráno. Že se pořád umím nadchnout pro to, co mě živí, je velká radost. A také životní terno, protože ne všichni lidé mají to štěstí, že si najdou oblast svého působení, která jim takto dodává energii. A radost mi dělá i to, že máme v Budějovicích dobudovaná psychologická studia a můžeme se v klidu soustředit na to, aby byla co nejlepší.

Profesorka Iva Stuchlíková byla nominována na CMP už v roce 2018 v oblasti pedagogiky. Rozhovor z tohoto ročníku si můžete přečíst zde.