„Nejkrásnějším a nejzajímavějším aspektem mé práce jsou mladí lidé. Baví mne, jak přemýšlejí, jak je jejich myšlení ještě plastické, jak jsou vnímaví a nadšení pro své téma.“

Profesorka Martina Lichovníková se věnuje problematice spojené s chovem drůbeže. Zaměřuje se na optimalizaci potřeby základních živin, použití esenciálních olejů při eliminaci nejčastějšího vnějšího parazita kura domácího a výzkum optimalizace podmínek inkubace kuřat. Při své práci reflektuje témata, jako je udržitelnost produkce, snižování zátěže životního prostředí, šetrné využívání neobnovitelných zdrojů a efektivní produkce. Podílí se na výuce, je garantkou předmětů a členkou několika vědeckých asociací.

Mohla byste prosím v krátkosti popsat, čemu se věnujete?

Odpověď na tuto otázku u veřejnosti často vyvolává pobavení. Stručně řečeno, učím na univerzitě chov drůbeže. Hlavním zaměřením mé výuky je produkce konzumních vajec a kuřecího masa, takže učím studenty celý produkční systém od výchozích plemen, která se využívají ve šlechtění, přes líhnutí až k technologiím, které používáme pro produkci vajec a pro výkrm kuřat. Vedle výuky se věnuji také výzkumu, který se zaměřuje především na výživu drůbeže a líhnutí kuřat. Hodnotíme například, jak efektivně tráví kuřata jednotlivé živiny různých krmiv, a na základě těchto znalostí můžeme optimalizovat složení krmných směsí. Potřeba živin u kura domácího je propracována do neuvěřitelných detailů. Jestliže se ve výživě lidí bavíme o denním příjmu kalorií, tak u brojlerových kuřat se bavíme o denním příjmu stravitelných jednotlivých aminokyselin, stopových prvků, jako je jód, selen, zinek a podobně. Hledáme také způsoby, jak zajistit kvalitní líhnivost kuřat z oplozených vajec, která musíme neúměrně dlouho skladovat. Společně se studenty hodně spolupracujeme také s chovatelskou praxí. Je to velmi zajímavá práce.

Dá se říct, co vás na ní nejvíce baví?

Zcela jistě jsou tím nejkrásnějším a nejzajímavějším aspektem mé práce mladí lidé. Baví mne, jak přemýšlejí, jak je jejich myšlení ještě plastické, jak jsou vnímaví, ale i ovlivnitelní. Uvědomuji si, jak velkou moc má pedagog a jak je nesmírně důležité učit studenty kritickému myšlení. 

Velmi ráda mám i své kolegy drůbežáře, je to specifická komunita skvělých lidí nejen v Česku, ale i v zahraničí. A v neposlední řadě jsou na mém oboru krásné slepice, ovšem nejkrásnějším druhem drůbeže jsou pro mne husy 😊.

Jaký projekt nebo posun v oboru vás v posledních letech nejvíce zaujal?

Zmínila bych projekt z Nizozemska z konce roku 2017, kdy byla představena farma na produkci CO₂ neutrálních vajec, jde o technologii KIPSTER. Na dané farmě je celá řada inovací; jako zdroj energie využívají fotovoltaiku (přebytky energie využívá nejbližší vesnice), kladou velký důraz na welfare chovaných nosnic (zjednodušeně řečeno na pohodu chovaných zvířat), využívají venkovní výběhy, přirozené světlo, do krmných směsí používají odpady z pekařství a jsou velmi otevření vůči veřejnosti. Fakticky můžete na farmu dojet, zaparkovat, posadit se na lavičku a pozorovat nosnice ve výběhu nebo se přes prosklenou část jít podívat přímo do haly. Kromě důrazu na udržitelnou produkci a vysokou úroveň welfare má tento projekt tedy i sociální rozměr. A to nejen tím, že je farma otevřena pro širokou veřejnost, ale v jedné její části jsou i edukativní prvky, které zábavnou grafickou formou vysvětlují veřejnosti, proč jsou vejce kvalitní potravinou, co potřebuje nosnice k jejich produkci apod. Vejce z této farmy jsou navíc dostupná jen v nejbližším obchodním řetězci, omezením vzdálenosti transportu se dotyčná firma snaží snížit uhlíkovou stopu i tímto způsobem.  

Jak se stalo, že jste se začala profesně věnovat právě chovu drůbeže? Byl to od začátku váš plán, nebo šlo spíše o náhodu?

Pocházím ze zemědělské rodiny, tedy vzdělání v zemědělských vědách bylo více méně samozřejmostí.  Ale to, že se dnes věnuji chovu drůbeže, je spíše shoda náhod. Po ukončení inženýrského studia jsem chtěla studovat doktorát na ústavu výživy hospodářských zvířat. Bavíme se o konci devadesátých let minulého století, kdy bylo velmi prestižním povoláním být poradcem ve výživě skotu. Tím jsem chtěla být. Po původním zamítnutí mé žádosti a po určitých peripetiích mě sice na doktorát přijali, ale s podmínkou, že se budu věnovat drůbeži. Protože jsem si ale chtěla doplnit vzdělání v oboru výživy, na nabídku jsem přistoupila a od té doby se už věnuji z hospodářských zvířat jen drůbeži.

Měla jste v době svých akademických začátků podporu nějaké mentorky?

Tenkrát byli všichni docenti a profesoři na daném ústavu muži, takže žena jako profesní vzor, natož mentorka, v tehdejší době ani nepřipadala v úvahu. Měla jsem ale štěstí na velmi kvalitní učitelky ať už hned na prvním stupni základní školy paní Lindovskou a Matulovou, nebo na druhém stupni učitelku přírodopisu paní Bajerovou a na gymnáziu paní profesorku Skotnicovou. Všechny byly přísné, ale elegantní dámy. Také má rodina mě vždy bezvýhradně podporovala. Osobní vzor jsem nikdy neměla, i když ráda čtu životopisné knihy nebo paměti žen, jako je Margaret Thatcher nebo Madeleine Albright 😊. Kdybych měla vzpomenout někoho, kdo mou kariéru v oblasti chovu drůbeže velmi ovlivnil, tak by to byl pan doc. Ing. Stanislav Jeřábek, CSc., bývalý ředitel naší největší líhně nosných hybridů Integra a.s. a na krátkou dobu také můj kolega na oddělení chovu drůbeže na univerzitě. Myslím, že můžu říct, že byl skutečně vizionář, vlastně on mne představil drůbežářské odborné veřejnosti, velmi mne podporoval a měli jsme velké plány v rozvoji oboru chovu drůbeže. Bohužel krátce po nástupu na univerzitu onemocněl a zemřel. Tak optimistického a velkorysého člověka jsem ve své profesi již nepotkala. I když jsme se znali a spolupracovali jen několik málo let, velmi ráda na něho vzpomínám, byl to krásný člověk.

Bylo pro vás automatické věnovat se vědě a výzkumu nebo šlo o „klikatou” cestu?

Tím, že jsem hned po ukončení inženýrského studia nastoupila na doktorské studium, jehož náplní je výzkum, můžu říct, že věnovat se vědě pro mě bylo automatické. Až později, když jsem nastoupila na ústav chovu hospodářských zvířat na pozici odborná asistentka, se součástí mé práce stala i výuka. Fakticky hned po nástupu na doktorát jsem se stala členem WPSA (World’s Poultry Science Association), což je asociace sdružující nejenom vědce, ale také odborníky z praxe z oblasti chovu drůbeže. Velmi aktivní je evropská federace této asociace, která intenzivně podporuje mladé vědce a díky jejím stipendiím jsem se dostala na řadu špičkových drůbežářských konferencí v Evropě. Drůbežáři jsou v tomto směru velmi dobře organizováni a dbají o rozvoj mladých lidí. Již delší dobu dělám sekretáře české pobočky této asociace, a i my podporujeme naše mladé členy v účasti na evropských drůbežářských sympoziích. 

Když jste začínala svou akademickou dráhu, tak se asi ještě o oboru vaší činnosti nemluvilo jako o bioekonomice? Došlo tedy k posunu vnímání toho, o co v ní vlastně jde?

Ano, bioekonomika je v posledních několika letech velmi často skloňované slovo, někdy je označována jako nový ekonomický koncept, ale pokud se podíváme na její podstatu, tak je to právě zemědělství. Pro lidi, kteří v zemědělství pracují, tedy nejde v zásadě o nic revolučního. To, že výzkum, kterému se věnuji, zapadá do konceptu bioekonomiky, jsem zjišťovala až s postupem času. Spolu s bioekonomikou se často objevuje i koncept cirkulární ekonomiky, což je také podstata zemědělské produkce. Fakticky produkujeme potraviny a krmiva pro hospodářská zvířata na zemědělské půdě, hospodářská zvířata produkují hnůj, který zapravujeme zpět do půdy a využíváme ho jako hnojivo a organickou hmotu, aby se zlepšila úrodnost půdy a byla vyšší produkce plodin. Řada lidí na venkově zkrmuje zbytky z domácností právě drůbeži, bioodpad kompostují, kompost využívají na svých zahrádkách a podobně. To, co nezkonzumujeme, například zbytky z jídelen, restaurací, pekařství apod., jsme dlouho využívali jako krmiva pro hospodářská zvířata. Později se zkrmování těchto zbytků zakázalo hlavně z důvodu bezpečnosti potravin, nyní se bavíme o inovativních způsobech jejich zpracování, abychom je jako krmivo znovu využívat mohli, jako to dělá již výše zmíněný KIPSTER. Jde tedy o základní koloběh živin, který v zemědělství poměrně dobře funguje.

V současné době se tedy snažíme bioekonomiku jasně definovat, ale je to nelehký úkol. S kolegy z provozně-ekonomické fakulty se také snažím rozšířit náš výzkum o jeho sociální rozměr, což je jeden z pilířů bioekonomiky. I náš výzkum zaměřený na odhad využitelnosti živin z jednotlivých krmiv nebo hledání způsobů efektivnějšího využití vede v konečném důsledku k optimálnímu zařazení daného krmiva do krmné směsi, k udržitelné produkci a efektivnímu využití obnovitelných zdrojů, čímž krmiva jsou.

Jakým největším výzvám jste ve své kariéře čelila?

Zmínila bych dvě, jednu ze začátku své vědecké kariéry a druhou z posledních let. Poté, co jsem obhájila svou disertační práci, jsem letěla na pár týdnů do Kanady navštívit svou dlouholetou přítelkyni. V té době jsem již pracovala něco přes rok na oddělení chovu drůbeže jako odborná asistentka. Během pobytu se mne kamarádka zeptala, zda je něco, co bych chtěla v Kanadě vidět. Mne nenapadlo nic lepšího než se chtít podívat do nějaké drůbežárny nebo na univerzitu. Ona zvedla telefon a zavolala do firmy, která produkuje nejvíce konzumních vajec v Kanadě ve státě Ontario. Do týdne mne přijal hlavní manažer farmy, bylo to jako sen. Dodnes je to pro mne neuvěřitelné. Paní, která chová koně a psy zavolá, že má na návštěvě holku z Česka, jestli by ji nevzali na exkurzi, a oni souhlasí. Stejně tak zavolala na univerzitu a mne obratem přijal bývalý děkan fakulty na McGillově univerzitě. A jako naprostý začátečník s ještě nezaschlým inkoustem na doktorském diplomu jsem tam dostala nabídku na pozici vědeckého pracovníka. Měla jsem pár týdnů na rozmyšlenou, zda se chci přihlásit do výběrového řízení, ale nabídku jsem nevyužila. To, že mi přímo bývalý děkan nabídl pozici na univerzitě, která je ve světovém žebříčku QS world university ranking v oblasti zemědělství na 64. místě a MENDELU na pozici 201−250, mne však vůbec netrápilo 😊. Druhá zajímavá výzva přišla od rektorky Nerudové koncem roku 2017 na pozici prorektorky pro internacionalizaci a vnější vztahy a tuto nabídku jsem přijala. Byla to navzdory covidu19 krásná práce se skvělými lidmi.

Vnímáte za dobu vašeho akademického působení nějaké zásadní proměny vědecké práce a vědeckého prostředí?

Na univerzitě jsem studovala až po roce 1989, takže porovnání vědeckého prostředí před a po sametové revoluci nemám. Myslím si ale, že rozvoji vědeckého prostředí velmi pomohl rozvoj internetu a následně i sociálních sítí typu LinkedIn nebo Research Gate. Díky databázím mám přístup k nejnovějším vědeckým článkům z mého oboru fakticky okamžitě. To se týká i starších prací, neboť díky digitalizaci mohu mít do druhého dne k dispozici původní vědecké práce třeba z padesátých let. Když jsem psala svou disertační práci, přístup do databáze abstraktů měly pouze pracovnice v univerzitní knihovně, žádosti o fulltexty jsem zasílala poštou na adresu autora, návratnost byla tak patnáct max. dvacet procent. Mnohem otevřenější je i přístup ke grantovým příležitostem, požádat o spolupráci v zahraniční mohu kohokoliv. V tomto ohledu je vědecké prostředí velmi otevřené a plné možností.

Jak je na tom váš obor z hlediska zájmu studentů a studentek? Je o něj mezi mladými lidmi zájem?

Pro zemědělství obecně platí, že se zvyšuje průměrný věk lidí, kteří v něm pracují, proto se snažím své studenty motivovat, aby se chovu drůbeže začali věnovat i profesně. Zvu na přednášky naše úspěšné absolventy, jezdíme na výjezdy do špičkových podniků, každoročně se studenti účastní národní drůbežářské konference, kde přednáší zajímaví lidé z oboru ze zahraničí. Pokud to finanční možnosti fakulty dovolí, zvu zahraniční experty i do výuky. Pravidelně zasílám studentům nabídky práce, nabídky doktorského studia na zahraničních univerzitách, nabízím praxi u zajímavých firem, snažím se zprostředkovávat kontakty studentům.

Dalo by se říct, jestli je mezi vašimi studujícími převaha mužů, či žen?

Pokud za svůj obor budu považovat chov drůbeže, tak na univerzitách a ve vědecké komunitě se nedá říct, zda je tento obor doménou mužů či žen, obě pohlaví jsou poměrně rovnoměrně zastoupena. Když se ale na svůj obor podívám do praxe, kde komunikuji s top nebo středním managementem, tak tam spolupracuji především s muži. A když se podívám na studenty oboru zootechnika, tak převážnou část tvoří studentky.

Máte velice úspěšnou kariéru. Na co jste nejvíce pyšná?

Z pohledu vědeckého pracovníka je úspěchem každý schválený projekt, každá přijatá publikace a každá citace. Největší radost mám však ze všech svých doktorandů. Jsou to skvělí mladí lidé, kteří se pro své téma maximálně nadchli a byla radost s nimi spolupracovat. Svým zaujetím a osobnostními profily vytvářeli na pracovišti neopakovatelnou atmosféru. Se všemi mám velmi hezký vztah a s některými spolupracuji i po ukončení jejich doktorského studia.

To je krásný přístup. Jaké máte další profesní cíle?

Mým hlavním profesním cílem je získání mezinárodního projektu. Konkurence je v EU u projektů H2020 velmi vysoká a úspěšnost nízká. Problematika chovu drůbeže navíc není stěžejním tématem pro poskytovatele financí, což souvisí i s mým dalším cílem věnovat se socioekonomickým aspektům mého oboru.

Čekají váš obor v nejbližší době nějaké zásadní změny či posuny vpřed?

Strategie Evropské komise Farm to Fork hovoří jasně, je před námi revize legislativy týkající se welfare hospodářských zvířat. EFSA (Evropský úřad pro bezpečnost potravin) již zveřejnil vědecké názory na welfare nosnic, brojlerových kuřat, kachen, hus a křepelek. Pokud jde o chov krůt, názor bude zpracován do roku 2025. V nejbližší době se tedy budou dále na základě těchto vědeckých názorů zvyšovat požadavky na welfare drůbeže, což povede k ukončení činnosti řady chovatelů. Na druhou stranu si myslím, že se zvýší počet chovů s nižší koncentrací zvířat zaměřených na lokální produkci, což je pozitivní.

Co považujete za největší výzvu vašeho oboru v současné době?

Myslím si, že máme velký dluh vůči veřejnosti v tom, abychom jí poskytovali objektivní informace o chovu hospodářských zvířat. O tom, jak je šlechtíme, proč to děláme, kde je chováme, čím je krmíme, jak s nimi zacházíme a podobně. Přece jen jako zemědělci produkujeme potraviny a potřebujeme, aby v nás veřejnost měla důvěru, že svou práci děláme velmi dobře a zodpovědně.

Autorka: Martina Fucimanová