Psychologie může relativně rychle ovlivnit životy lidí a zlepšit jejich kvalitu, říká docentka Hřebíčková

Docentka Martina Hřebíčková se věnuje výzkumům v psychologii osobnosti a sociální psychologii. V rámci psychologie osobnosti zkoumá individuální odlišnosti osobnostních vlastností, zabývala se také lexikální analýzou slov popisujících osobnost. Pracuje na Psychologickém ústavu AV ČR a v současnosti se v týmu Brněnské laboratoře meziskupinových procesů zabývá možnostmi zlepšování vztahů mezi různými společenskými skupinami. Předmětem jejího zájmu je zejména to, zda předsudky a diskriminace ovlivňují psychickou pohodu lidí, a to nejen těch, kteří jsou jejich terčem, ale také těch, kteří tyto předsudky mají a šíří je například v online prostředí.

Jak byste popsala svou oblast působnosti laické veřejnosti?
Bádám v oblasti psychologie osobnosti a sociální psychologie. V oblasti psychologie osobnosti zkoumám individuální odlišnosti, konkrétně vlastnosti, kterými můžeme osobnost charakterizovat. Ještě na konci 80. let, kdy jsem s vědou začínala, nebyl jednotný názor na to, kolik vlastností osobnosti a jaké potřebujeme k výstižnému a úplnému charakterizování člověka. Na základě jazykových prostředků, obsažených ve slovnících různých jazyků, se ukázalo, že je takových důležitých charakteristik pět. Vžilo se pro ně pojmenování velká pětka (Big Five). Na základě lexikálního projektu jsem prokázala v češtině existenci velké pětky osobnostních rysů.

Můžete charakteristiky z velké pětky představit?
Velká pětka postihuje, do jaké míry je člověk psychicky vyrovnaný, společenský a energický, přívětivý k druhým lidem, otevřený novým zkušenostem a svědomitý při plnění povinností. Charakteristiky tvořící velkou pětku jsem zkoumala i v dalších kontextech. Například zda se v těchto charakteristikách odlišují lidé z různých kultur, muži a ženy, lidé různého věku nebo zda se shoduje sebeposuzování a posuzováním jinými. Projekt v pěti středoevropských zemích, věnovaný přesnosti národních stereotypů, byl na pomezí psychologie osobnosti a sociální psychologie. Porovnávali jsme, jak lidé v České republice a ve čtyřech sousedních zemích posuzují sami sebe a jak typického představitele/představitelku dané země podle charakteristik velké pětky. Zjistili jsme, že národní stereotypy jsou nepřesné a nekorespondují se sebeposouzením reálných lidí v daných zemích. Hledali jsme také mechanismy, které mohou zkreslení při vnímání různých sociálních skupin způsobit.

Na čem pracujete nyní?
V současné době pracuji v týmu Brněnské laboratoře meziskupinových procesů v Psychologickém ústavu Akademie věd (AV ČR), kterou vede profesorka Sylvie Graf. Bádáme o vztazích mezi sociálními skupinami, menšinami a většinou nebo mezi různými menšinami, což jsou témata ze sociální psychologie. Náš tým se podílí na řešení projektu OP JAK DigiWell, kde zkoumáme například to, zda předsudky a diskriminace ovlivňují psychickou pohodu lidí, a to nejen těch, kteří jsou jejich terčem, ale i těch, kdo mají předsudky a šíří je například v online prostředí. Působím také v Grantové agentuře ČR (GA ČR), která rozděluje finance na projekty základního výzkumu. Mám tam na starosti společenské a humanitní vědy a momentálně se mimo jiné zabýváme obměnou panelů v našich vědních oblastech.

Jakou roli má psychologie v současné době?
Psychologie má v současnosti stále významnější roli. Žijeme v období polykrize, k tomu se přidávají nástrahy komunikace v on-line prostředí. Toto i další faktory přináší nápor na psychiku, narůstají psychické obtíže nejen u dětí a adolescentů. Je proto zásadní, abychom v České republice poskytovali kvalitní a dostupnou psychologickou péči. Předpokladem pro to je dostatek kvalifikovaných psychologů a psycholožek v poradnách, ve školách, ve zdravotnických zařízeních, v privátním i státním sektoru. Ačkoliv nejvíce kolegyň a kolegů působí v praxi, psychologie není pouze pomáhající profesí, ale také vědeckou disciplínou. V souvislosti s růstem potřebnosti psychologů a psycholožek ve společnosti je zásadní, aby se obor rozvíjel a personálně posiloval také na univerzitách, vysokých školách i v Psychologickém ústavu AV ČR, což je v České republice jediné pracoviště, které se věnuje výhradně psychologickému výzkumu. 

Myslíte si, že se nějak proměňuje pohled veřejnosti na psychologii?
Odhaduji, že se postoj veřejnosti mění. Nemám na to sice žádný závěr empirického šetření, ale usuzuji, že roste odhodlání vyhledat psychologa nebo psycholožku, když se vyskytne problém. Lidé se už tolik neobávají přiznat, že mají potíže, a hledají odborníka nebo odbornici z našich řad, nejen když se dostávají do nesnází, ale i kvůli kariérnímu poradenství, osobnímu a pracovnímu rozvoji.

Co vás na vaší práci nejvíce baví?
Celý profesní život se zabývám psychologickým výzkumem a baví mě to hlavně proto, že bádání v psychologii má přesah v praxi. Nové poznatky mohou relativně rychle ovlivnit životy lidí a zlepšit jejich kvalitu.

Jaký počin vás v posledních letech v psychologii nejvíce zaujal?
Je obtížné mluvit o jednom konkrétním počinu. Výrazný přínos měl pro náš obor internet. Umožnilo to začít více komunikovat, realizovat mezinárodní projekty a následně zobecňovat poznatky napříč různými kontexty. Výrazně to přispělo k rozvoji teoretického poznání v oboru. V sociálních vědách docházíme ve výzkumech často k rozdílným výsledkům, ačkoliv zkoumáme totéž. Říkáme tomu replikační krize. Velký posun při jejím překonání zajistili právě psychologové a psycholožky, kteří založili Open Science Foundation (OSF). Na této platformě vědci a vědkyně sdílejí data a registrují design a hypotézy svých plánovaných výzkumů. Transparentnost a sdílení nás v psychologickém výzkumu posouvá, je to velká změna oproti minulosti a vnímám to jako významný počin.

Jak jste se dostala ke své profesi? Tíhla jste k vědeckému prostředí a psychologii již od mládí?
Mým snem bylo stát se sportovní psycholožkou. V osmdesátých letech bylo možné psychologii studovat jen na třech univerzitách a do ročníku se přijímalo obvykle deset studentů a studentek, dokonce to ani nebylo každý rok. Dostat se na psychologii bylo velmi obtížné. Studovala jsem proto učitelský obor psychologie – ruský jazyk. Po absolvování v roce 1987 jsem věděla, že ruštinu na základní škole učit nechci. Přihlásila jsem se na stáž v tehdejší Československé akademii věd a v Akademii věd ČR pracuji dodnes. Vědeckou dráhu jsem si však nijak neplánovala, nebylo to moje vysněné povolání. Vyplynulo to z okolností a stojí za tím spíše negativní motivace neučit ruštinu.

Měla jste nějakou ženu jako svůj profesní či osobní vzor?
Měla jsem skvělou mentorku. Jmenovala se Liduška Osecká a ovlivnila mne naprosto zásadně, dodnes jsem jí za to vděčná. Do ústavu se vrátila po roce 1989 a několik let, než předčasně zemřela, ústav řídila. Byla by nejvhodnější laureátkou Ceny Milady Paulové za psychologii. Nebyla jen mou mentorkou, ale i dalších kolegů v mé generaci. V roce 1990 jsem se chystala na krátkou stáž na Univerzitě v Bielefeldu. Byla to pragmatická volba, protože jsem tam měla příbuznou a mohla jsem u ní bydlet. Liduška Osecká otevřela šuplík svého psacího stolu a podala mi lexikální studii o velké pětce v němčině od profesora Aloise Angleitnera. Poradila mi, abych za ním zašla. Udělala jsem to a o volbě mého celoživotního tématu bylo rozhodnuto. Podruhé mě výrazně nasměrovala v roce 1993, kdy svoji činnost zahajovala Grantová agentura ČR. Trvala na tom, abych podala projekt. Uspěla jsem a získala prostředky na zkoumání velké pětky v češtině i na první zahraniční konferenci, která mi otevřela cestu do mezinárodní komunity.

Jaké největší výzvě jste ve své kariéře čelila a díky čemu jste ji zvládla?
Nedávno se mi to zase všechno vynořilo v paměti v souvislosti s povodněmi v Jeseníkách. Je červenec roku 1997 a jsem se svojí tříměsíční dcerou na chalupě v Branné. Pět dnů prší, jsme bez proudu, ale já mám deadline na podklady do studie Nature over nurture. Uvažuji o tom, že to vzdám a omluvím se, že to za těchto okolností nedávám. Naštěstí máme ve sklepě petrolej a v chalupě petrolejku, tak to v noci sepisuju. Podklady jsem stihla připravit i odeslat kolegům do USA. V roce 2000 vyšla studie v Journal of Personality and Social Psychology, která má do dnešní doby více než tisíc citací. Takže jsem tuto výzvu zvládla díky petroleji a své povaze. Věci dotahuju do konce.

Vnímáte nějaké proměny vědy, vědeckého prostředí ve vztahu k roku 1989?
Naprosto zásadní. Pokud bych měla porovnávat vědeckou práci před rokem 1989 a po něm , je to obrovský posun. Začínala jsem u psacího stoje a překládala jsem z ruštiny texty, které můj tehdejší vedoucí rozstříhal, následně slepil, poté se přepsaly a vytiskly. To byla publikační činnost. Po roce 1989 jsme začínali prakticky v bodě 0. Znali jsme většinou jen sovětskou psychologickou školu, neměli kontakty, zkušenosti, prostředky. Zásadní zlom nastal v roce 1993, kdy začala fungovat grantová agentura. Možnost vyjet do zahraničí, stát se součástí mezinárodní vědecké komunity, vstoupit do mezinárodních projektů nebo mezinárodních odborných asociací nás posouvala mílovými kroky vpřed. 

Dá se říci, zda je váš obor spíše doménou žen či mužů? A pokud ano, máte pro vysvětlení?
Psychologii studují většinou ženy. Vysvětlení pro to přinášejí výsledky bádání o osobnostních vlastnostech. Napříč různými kulturami se ženy posuzují a jsou druhými posuzovány jako přívětivější ve srovnání s muži. Jsou zaměřeny na péči a pomoc, což jsou vlastnosti, které se výborně uplatní v oblastech, kde psycholožky a psychologové působí. Ženy jsou pro tento obor disponovány , některé z nich pokračují i v doktorském studiu. Tlak na výkon je ale v této etapě kariéry extrémní, pokud se žena rozhodne založit rodinu, tak velmi často studium přeruší a pak třeba nepokračuje. Máme i velké procento žen, které úspěšně dokončí doktorské studium, ale pak z vědy odcházejí. Proto mám radost, že GA ČR připravila nový typ grantů, takzvané Návratové granty, které jsou určeny pro vědce a vědkyně vracející se z mateřské nebo rodičovské dovolené. Věříme, že to pomůže nejenom v psychologii, ale i v dalších oborech, aby se ženy k vědecké práci vracely.

Vybaví se vám nějaký stereotyp o studentkách či studentech psychologie, který ve společnosti přetrvává?
Zatím jsem zkoumala národní, regionální a rodové stereotypy a stereotypy související s věkem, ale stereotypy o studentech a studentkách psychologie nikoliv. Nemohu se tedy opřít o nějaké empirické poznatky. Děkuji za inspiraci k dalšímu výzkumu.

Co považujete za největší výzvu vašeho oboru v současné době?
V psychologickém výzkumu je výzvou připravovat a realizovat výzkumy, které budou rozšiřovat teoretické poznání v psychologii a současně řešit témata, která ve společnosti rezonují. Transfer znalostí a poznatků našich výzkumů do praxe a jejich komunikace veřejnosti je další výzvou. V psychologické praxi by se také mělo pokračovat v úsilí, aby kvalitní psychologická péče byla v dostatečné míře dostupná všem, kteří ji potřebují. Největší výzvou je přesvědčit ty, kteří o tom rozhodují, že náš obor potřebuje personální posílení a navýšení prostředků.

Na co jste ve své kariéře nejvíce pyšná?
V průběhu pracovní kariéry jsem se vždy snažila o to, aby výsledky vědecké práce měly uplatnění v praxi. Sdílení poznatků a komunikace výsledků bádání s veřejností vnímám jako nedílnou součást naší práce. Paralelně s výzkumy velké pětky jsem pracovala na přípravě a ověřování metod, které by vlastnosti velké pětky spolehlivě měřily. Mám radost z toho, že nástroje, které jsem používala ve výzkumech, nyní používají nejen další výzkumníci a výzkumnice, ale uplatňují se také v psychodiagnostice pro potřeby poradenství, ve výběrových řízeních i v klinické praxi.

Jaké máte další profesní cíle?
Mým cílem je ještě pár let s plným nasazením pokračovat v práci pro Psychologický ústav AV ČR a Grantovou agenturu ČR, dokončit rozpracované projekty a pak uvolnit prostor mladším.