RNDr. Jana Jurečková, DrSc. : Člověku udělá radost, když vidí, že je jeho práce užitečná a někdo na ni navazuje

Můžete prosím představit, čemu se věnujete?

Věnuji se matematickému zpracování naměřených a získaných dat z různých oblastí, čímž pomáháme jejich dalšímu rozvoji. V současné době je například velmi aktuální sledování situace s vodou a její kontaminace a nové matematické metody nabízejí nové postupy. Jde o takzvané robustní metody, díky nimž je možné studovat i data, u nichž přesně nevíme, jak vznikla a nejsou u nich tedy splněny všechny podmínky. Je to dost velká matematika – tyto metody používáme na různé případy a tyto praktické úlohy nás dále inspirují k vymýšlení dalších matematických metod.

Mohla byste uvést nějaký konkrétní příklad, abychom si to mohli lépe představit?

V poslední době jsme například uvažovali o problému, který mají hydrologové. Voda je dnes docela nedostatkové zboží a oni k tomu mají spoustu dat – výšku hladin, průtoky atd. K tomu se váže určitý model, který je vymyšlený za určitých předpokladů, například, že je to takzvaná časová řada, jejíž zbytkové členy jsou vzájemně nezávislé. Ale to není pravda, naopak, ony na sobě mohou záviset a různým způsobem se na sebe navazovat.

My se snažíme testovat, jestli jde o takzvanou sekvenční nezávislost, anebo jestli má ta časová řada takzvanou autoregresi, to znamená, že třeba pozorování v určitý den závisí na pozorování ve dnech předcházejících. Mohou se také měnit parametry těch zbytkových členů a to všechno se zobrazí ve výsledku. Když pak hydrologové sledují trend, tedy jak rychle např. hladina, resp. ty parametry stoupají, nebo klesají, tak to může být úplně zkreslené, pokud tam nejsou.

Takto jsme se například v souvislosti s COVIDem snažili ilustrovat jeho výskyt v různých zemích nebo v ekonomii zkoumáme, co ovládá změny parametrů trhu. My nevíme přesně, jak to funguje, takže ty situace modelujeme a tyto modely se pak testují. Vše se dělá v počítačových programech, které si pro ten speciální případ navrhujeme sami. Většinou máme tým, v němž někdo zkouší ty programy a někdo další zadává nebo vymýšlí tu metodu.

Co Vás na Vaší práci nejvíce baví?

Když je nějaká zajímavá úloha, já něco vymyslím a ono to vyjde. Jde o netriviální věci, trvá to dlouho a člověk musí použít nejen ty metody, ale i intuici, jak by to asi mohlo fungovat. Baví mě i práce se studenty. Pracuji hlavně s doktorandy, ti naši jsou velmi chytří, ráda s nimi diskutuji a mám radost, že se zajímají.

Jak jste se dostala právě k matematice?

Mne na gymnáziu nebavily nějaké letopočty a podobně, nejvíc mě bavila matematika, navíc jsme měli docela dobré profesory. Moji rodiče byli velmi prostí lidé, neměli vysokoškolské vzdělání a byli dost chudí, ale snažili se za každou cenu, abychom my, děti, ukončily školu. Nebylo důležité jakou, hlavně abychom měli nějaké vzdělání. Nejdříve jsem zvažovala fyziku, třeba optiku, ale nakonec mi přišlo, že matematiku znám z toho všeho nejvíc.

A co Vás přivedlo přímo k té oblasti matematiky, jíž se dnes zabýváte?

To je všechno trošku náhoda. Když jsme přišli jako studenti na fakultu, dostali jsme matematický základ, takovou všeobecnou matematickou analýzu. A všichni studenti, kteří byli dobří, chtěli jít dále studovat právě tu matematickou analýzu, kde bylo tenkrát hrozně málo dívek. Tehdy byly dívky přijaty spíše na techničtější směry, také bylo možné se přihlásit na pedagogickou větev fakulty pro středoškolské vzdělávání, ale to jsem nechtěla. Napsala jsem si tedy jako rezervu matematickou statistiku, kam se automaticky přiřazovaly dívky. Na analýzu dívky tehdy nepřijímali, vím jen o jedné výjimce – ne proto, že by byla nějaká diskriminace, ale tenkrát si prostě mysleli, že holky nejsou tak chytré jako kluci. Nebyla to pravda samozřejmě, kluci odpadli, a já tam zůstala.

Měla jste představu, co jste chtěla po studiích dělat?  

Věděla jsem, že jsou v té oblasti zajímavé problémy, tak jsem si říkala, že by bylo pěkné je řešit. Tenkrát jsme úplně konkrétně neuvažovali; dnes mají studenti nalinkováno, kam půjdou, většinou do pojišťovny nebo do banky, aby si vydělali co nejvíc peněz, ale tenkrát na tom nezáleželo, protože peníze nebyly nějaké velké nikde, a řekla bych, že důležité bylo hlavně to, aby nás to bavilo.

Myslíte tedy, že je to dnes jiné? Zůstávají Vaši absolventi ve vědě, nebo spíš odcházejí do soukromého sektoru?

Bohužel jich dost odejde z finančních důvodů právě do bank či pojišťoven, protože také potřebují někde bydlet a založit rodinu. Když jsou třeba pár, tak jeden může dělat kariéru ve vědě a druhý vydělává. Někteří naši absolventi jsou v těchto společnostech na docela významných pozicích a na těch akademických jich už bohužel tolik není. Za mých časů bylo největší terno zůstat na fakultě a učit – dnes mnohem méně.

Dá se s tím něco dělat? Udělat vědecké prostředí nějak zajímavější, atraktivnější?

Myslím, že dnes jsou mladí lidé praktičtější, než jsme byli dříve my. Nejsou tolik zapálení do řešení složitých problémů, ale spíše se snaží dělat něco užitečného. A to se nedá změnit, pokud se nezmění celý systém. Pokud banka našemu absolventovi nabídne k pracovnímu místu byt, je tomu těžké odolat. Vědecká profese stále vyžaduje od těch lidí hlavně vášeň a odhodlání v ní zůstat.

Nastavení práce ve vědeckém prostředí je dnes velké téma. Pociťovala jste Vy sama ve svých začátcích nějaké překážky, nebo naopak podporu při slaďování pracovního a rodinného života?

Na univerzitě to fungovalo celkem dobře, protože například rozvrh jsem si mohla upravit. Něco jiného by bylo, kdybych měla pevné pracovní hodiny, ale takhle jsme to mohli zvládnout. Navíc jsem měla k dětem chůvu, paní ze sousedství – děti ji měly rády, spřátelily jsme se. I když jsem jí dávala polovinu svého platu, tak to šlo, protože věci pro děti byly velmi levné. Dnes si naopak myslím, že si mladá asistentka tu chůvu nemůže zaplatit.

Máte rozsáhlou zahraniční spolupráci s USA, Kanadou a Francií, včetně mnoha pracovních cest a vědeckých stáží. Jak těžké pro Vás za minulého režimu bylo takto se realizovat?

Zpočátku bylo samozřejmě těžké cestovat, ale když měl člověk dobré výsledky, tak ho dotyčné instituce zvaly samy – například když se podařila publikace v zahraničním časopisu. Nebo mne zaujal nějaký článek, tak jsem tomu člověku napsala a on mne pozval k sobě. Samozřejmě bylo ze začátku těžké dostat vůbec povolení vycestovat, ale v té matematice to nebylo až tak hrozné, protože v matematice není žádná politika, ta je všude stejná. Takže já jsem už v roce 1980 dostala pozvání na celý semestr jako visiting professor do USA.

Jaké to bylo v roce 1980 vyjet na semestr do Spojených států? Byla to velká změna oproti prostředí u nás?

Já už jsem předtím byla na stipendiu v Kodani, takže to nebyl můj první výjezd do zahraničí a navíc lidi, kteří mne do USA pozvali, jsem už znala z různých konferencí. Myslím, že když se lidé skutečně zabývají vědou, tak jsou to stále obyčejní lidé a i jejich vztahy jsou obyčejné. Nejsou to žádní vejtahové, naopak, všimla jsem si, že ti nejznámější a nejslavnější lidé jsou velice skromní. V tomto ohledu mi to tedy nějak náročné nepřišlo, navíc se tam člověk seznámil s dalšími kolegy a životem v univerzitním městě. 

Osobně jste se potkala s belgickým králem. Jak se to stalo?

To byla náhoda. Od nadace Foundation Francqui jsem tehdy získala stipendium na šestiměsíční pobyt na belgických univerzitách a byla jsem pozvána na ceremonii, kde měl být oceněn belgický fyzik, které se účastnil právě i belgický král. A pán z té nadace mi najednou řekl, že mě králi představí. Tak mě představil králi, byl to takový normální pán. Zeptal se mě, jací jsou belgičtí studenti, tak jsem řekla, že jsou dobří (úsměv). Nejprve jsem z té situace měla trochu respekt, ale proběhlo to normálně a já jsem byla samozřejmě velice pyšná, protože toto se každému nepodaří.

Dnes je to oproti Vašim začátkům v oblasti zahraničních výjezdů asi velká změna.

Ano, dnes už je to trochu jiné, studenti se například na stáže hlásí sami. Co také pozoruji a přijde mi to velice zajímavé, je to, že čeští studenti, nebo alespoň ti naši, netouží jít za každou cenu do zahraničí. Nestydí se za to, že trpí steskem po domově, Ameriku dokonce někteří považují za nudnou zemi a rádi se vracejí. A i já, ačkoliv jsem se toho ve Spojených státech dozvěděla nejvíce a ráda na to vzpomínám, tak bych tam žít také nechtěla – to raději někde v Evropě (smích).

Z čeho myslíte, že tato neochota vycestovat pramení?

Je to trochu zvláštní. Angličtina je u nás ve škole povinný jazyk, mnozí umějí i francouzsky a mohou tedy využít mnoha nabídek spolupráce z Francie, se kterou máme dobré vazby. Ale moc se to neděje. Nemám pro to vysvětlení. Možná máme historicky sklony k sebepodceňování a nedostatečnému sebevědomí, ale já jsem si vždy myslela, že naši studenti jsou skvělí a ve srovnání se zahraničím naprosto obstojí. Snažím se je tedy motivovat a vedu je k tomu, aby se nepodceňovali.

Na co jste ve své kariéře nejvíc pyšná? Z čeho máte největší radost?

Ve spolupráci s dalšími kolegy jsem vydala několik knih − dvě s kolegou původem z Kalkaty a později žijícího v USA, od něhož jsem se nejvíc naučila, jednu knihu se švýcarským kolegou, původem z Iránu, a další knihu s dvěma českými kolegy, která je spíš vysokoškolskou učebnicí, má velice dobrý ohlas a je hodně citována. Člověku udělá radost, když vidí, že je jeho práce užitečná a někdo na ni navazuje.

Autorka: Martina Fucimanová