Rozhovor s doc. Irenou Valterovou

„Vědecká práce je i střídání nadšení a frustrace.“

Čím se zabýváte?

Vystudovala jsem organickou chemii a když jsem se hlásila na aspiranturu, bylo mi nabídnuto místo na Akademii věd v oboru chemická ekologie. To je obor, pod kterým si lidé často neumí nic představit. A když už si něco představí, jsou to environmentální vědy, životní prostředí a ekologie. To ale není ono. Chemická ekologie byla definovaná v 70. letech jako obor, který studuje chemicky zprostředkované interakce mezi živými organismy. Tím většinou zahajuji svoje přednášky, dělám takovou osvětu.

Můžete pohovořit o své specializaci?

Moje specializace jsou hmyzí feromony nebo chemická komunikace hmyzu. My zkoumáme tzv. sociální hmyz, jednak čmeláky a jednak termity. U obou studujeme, jak za pomoci feromonů komunikují, jak jejich komunikace funguje.

Jak probíhá výzkum? Každý feromon znamená nějaký povel a vy zjišťujete, za co je který odpovědný, nebo se zaměřujete na to, jak působí a jaké jsou procesy vedoucí k tomu, že ten signál daný hmyz rozklíčuje a porozumí mu?

Tak daleko nejdeme, i když jedna moje kolegyně si vždy přála jít až tak daleko a podívat se, kam daný signál vede do mozku. Tomu se my nevěnujeme, jsme především chemický ústav, důraz se tedy klade primárně na chemii. My spíš z chování nebo z pozorování chování víme, že tam ten signál je, a zjišťujeme, které látky generují jakou biologickou odpověď.

Jak zjišťujete přítomnost jednotlivých feromonů?

Buď extrahujeme žlázu, nebo necháme hmyz v nějakém prostůrku, který profukujeme vzduchem, a zachytáváme látky, které vypouští. Ty se pak analyzují. Záleží hmyz od hmyzu. U čmeláků jdeme spíše cestou extrakce, protože se špatně adaptují v omezeném prostoru, moji kolegové pracují s ovocnými muškami, ty jsou malinké a mohou být uzavřeny v malém prostoru.

Neovlivňuje prostředí nebo další podmínky látky, které hmyz vylučuje?

Musí se dát pozor, jestli nejsou stresovaní. Čmelák by v malém prostoru stresovaný byl a mohl by produkovat jiný feromon. Nezajímal by se například o sex, ale měl by nějakou stresovou reakci.

Proč jste si ze sociálního hmyzu vybrali zrovna čmeláky a termity?

Studium termitů má na ústavu tradici od dob, kdy starší kolegové podnikli výpravu na Kubu a přivezli kolonie několika druhů. Od té doby máme termity v chovech a slouží nám jako model pro různé studie. Nápad s feromony čmeláků se zrodil v době, kdy jsem byla na stáži ve Švédsku. Švédští kolegové popsali feromony řady severských druhů, tak proč se po nich nepodívat u nás doma? Termity a čmeláky můžete chápat i jako modelové příklady škodlivého a užitečného hmyzu. Ti první ničí lidem dřevěné domy, ti druzí opylují a zajišťují nám úrodu.

Můžete prosím popsat nějaký váš současný výzkumný projekt, který řešíte?

Veřejnost by mohl zajímat prakticky orientovaný projekt, směřující ke komerčnímu chovu malých kolonií čmeláků. Spolupracujeme na něm s Výzkumným ústavem pícninářským v Troubsku a podporuje ho Technologická agentura ČR. Kolonie čmeláků se používají k opylování ve sklenících, bez nich bychom v zimě neměli rajčata, papriky ani další zeleninu. Čmeláci, kteří se zde k tomu účelu prodávají, pocházejí z jižní Evropy a při jejich možném úniku ze skleníků hrozí křížení s místními poddruhy. Tím by se mohlo stát, že naše místní poddruhy čmeláka zemního budou časem vytlačeny zavlečeným poddruhem. Proto se snažíme chovat „české čmeláky“ a nabízet je pěstitelům zeleniny. Podíl naší práce je studium chemických signálů čmeláčí matky i dalších komunikačních látek v hnízdě. Doufáme, že naši kolegové z praxe pak získané výsledky využijí pro zdokonalení metod chovu našich čmeláků.

Jak jste se dostala ke studiu chemie? Měla jste nějaký vzor, například v rodině?

Můj otec byl farmaceut, ale dělal analytickou chemii. Vzpomínám si, že když jsem byla na základní škole, vzal mě do laboratoře a ukazoval mi nějaké barevné chemické reakce, a to se mi moc líbilo. To mě určitě ovlivnilo, ale fakt je, že chemie nebyla jediná věc, kterou jsem chtěla studovat. Nakonec jsem se rozhodovala mezi chemií a francouzštinou. Otec by byl nejraději, kdybych studovala medicínu, to jsem ale odmítla.

Takže nakonec zvítězila chemie…

Ano, šla jsem na univerzitu, kde nás první tři roky učili jen chemii a fyziku. Po třeťáku jsme se specializovali a já váhala mezi biochemií a organikou. Vzhledem k tomu, že biochemii chtěli dělat všichni, byl tam nával a já jsem nikdy neměla chuť cpát se tam, kde je největší nával, skončila jsem na organice. A potom aspirantura, to už jsem měla dceru, byla jsem s ní nějakou chvíli doma, když se vypsal konkurz. Jeden můj kamarád mě pořád tlačil, že bych se měla přihlásit. Říkala jsem si, že aspiranturu mít ani nemusím. Nejdřív jsem se šla do ústavu podívat…

Pak jste se přece jen přihlásila…

Vybral si mě pan doktor Vrkoč, který mi dělal školitele. Byl to bezvadný člověk, který mě určitě také hodně ovlivnil. Měl vztah k hmyzu a biologii. Já jako chemik jsem o biologii nic nevěděla, musela jsem se všechno učit. Dnes se necítím ani jako chemik, ani jako biolog, jsem spíš bývalý chemik, který fušuje do biologie.

Jaká byla cesta k pozici vedoucí oddělení?

Pracovala jsem v oddělení přírodních látek, ale to jsem ještě nebyla samostatná pracovnice. Snažila jsem se dělat svoje projekty, tenkrát teprve vznikl grantový systém. Grant jsem dostala asi až na třetí pokus, někdy v roce devadesát pět. V oddělení tehdy působily čtyři různé skupiny. Potom se nějak stalo, že jsem vedla jednu ze skupin s celkem asi 12 lidmi. To mi vyhovovalo nejvíc, protože jsem pořád stíhala vést skupinu i dělat vlastníma rukama chemii. Skupinu jsem vedla asi tři nebo čtyři roky. Když se reorganizoval ústav, všechna oddělení a skupiny se rozpustily a vyhlásil se konkurz na pozice. Mně se podařilo jeden z týmů získat. Nevedly mě k tomu ani tak moje vlastní ambice, jako spíš snaha o přežití. Já jsem to brala jako snahu o to, abych zachránila jednak svoji tématiku a jednak lidi z rozpuštěného oddělení. A vyšla jsem z toho asi s nejlepším CV v té době.

Co jste říkala na to, že jste byla nominována na Cenu Milady Paulové?

Je to ocenění toho, co jsem dokázala. Náš ředitel mě tím zaskočil a překvapil. Neměla jsem pocit, že by mě až tak uznával. Možná se ale rozhlédl kolem sebe a řekl si, že na to mám věk a mezi těmi pár ženami, které u nás jsou, jsem z toho vyšla na nominaci já.

Jaké vaše vlastnosti vám pomohly k tomu, čeho jste ve své práci dosáhla?

Asi takové přirozené vlastnosti, které má každý, to je zvídavost, určitá cílevědomost, schopnost učit se od starších a zkušenějších. A také schopnost vycházet s lidmi kolem sebe a dokázat spolupracovat, protože dneska nemůže člověk pracovat sám.

Co pro vás znamená úspěch, jak ho definujete, čeho si nejvíc vážíte?

Úspěch může být i každodenní objasnění struktury látky, nebo pochopení nějakých širších souvislostí. Teď jsme u jednoho motýlka zjistili, že nekomunikuje jen chemicky, ale i akusticky. Nejsme první, i jiné týmy ve světě toto studovali u jiných druhů, mají publikace, ale my jsme popsali celé námluvy, předkopulační chování, kdy napřed sameček začne vylučovat feromony a když ucítí samičku, začne zpívat. Ta když ho uslyší, je vzrušená a zůstane na místě. Série těchto kroků pak vede k úspěšnému spáření. To byl takový dílčí úspěšný krok a musím říct, že než jsme dosáhli úspěchu ve formě publikace, odmítly to asi čtyři časopisy. Střídání nadšení a frustrace. Myslíte si, že máte v ruce něco strašně dobrého, ale nedokážete o tom přesvědčit editora nebo recenzenta.

Dopadlo to ale dobře.

Ano, teď už nám vyšel článek v jednom z nejlepších časopisů, které jsme vybrali.

Co vás na vědecké práci baví?

Baví mě, že se projekty vyvíjejí, něco objasníte, ale tím nic nekončí, vždycky vyvstanou další otázky. Někdo, kdo to nevidí do hloubky, řekne: „Vždyť ona dělá už 15 let na čmelácích, co tam může dělat?“ Nové otázky se musejí řešit jinými metodami. Musím se pořád něco učit, teď například molekulární biologii. Tu mě nikdy nikdo neučil, vznikla v době, kdy jsem už byla dostudovaná. To mě baví. A co mě hodně baví je, že mám pořád kolem sebe mladé lidi.

Kolik lidí v týmu máte?

Mám tam dvacet pět lidí a pořád čelím kritice, že jsme moc velký tým. I když získáváme peníze a máme granty, pořád je u nás nejdůležitější kritérium počet lidí a mzdové prostředky, které vyplatím. V tom vycházíme nějak špatně. Naše oddělení nevzniklo od nuly, ale z lidí, kteří v ústavu už byli a táhnou kus historie. Mám nejen studenty, ale už i vědecké pracovníky. Pracují s námi třeba dva kluci, kteří jsou velice ambiciózní a mají tendenci jet si po svém. Ti by si zasloužili vybudovat si svůj vlastní tým. Snažím se je k tomu dotlačit a uvidíme, jak se to vyvede.

Co vás naopak na vědě nebaví?

Neustálé deadliny, to mi hrozně vadí. Pak psaní grantů, psaní reportů, když už ty granty dostanu, jsou tam další věci, nejenom věda. Peníze si musíme hlídat sami, administrativy je docela hodně, těžko říci, jaké procento, ale je jí dost.

Máte čas na nějaké koníčky vedle zaměstnání?

Určitě, mám strašně ráda operu. Klasickou hudbu, kterou jsem začala objevovat dost pozdě, přestože můj otec byl nejen chemik, ale zpíval také v pěveckém sboru. Ale tehdy mě to nějak nezaujalo, potom jsem si k hudbě našla cestu sama. No, a posledních deset let mě uchvátila opera, s manželem nemineme skoro žádný významný koncert, který se tady koná. Chodíme na přenosy z Metropolitní opery, jezdíme na koncerty i do ciziny, kdy to jde.

Chodím také dvakrát, třikrát týdně cvičit. Chodím i na němčinu, to je taková společenská záležitost, protože po němčině většinou posedíme u piva 🙂

Byla jste v zahraničí na stáži. Co vám pobyt ve Švédsku přinesl?

Co mně to dalo? Určitě mě to osamostatnilo, postavilo na vlastní nohy. Já jsem se původně spoléhala na to, že si tady vždy vymyslím nějakou práci, a nějaké cestování jsem neřešila. Měla jsem pocit, že nemám vysoké ambice, ale ono to potom nějak přišlo. Když se začalo jezdit do Ameriky, kolega mě pošťuchoval, ať jedu na stáž. Pak se vynořila nabídka ze Švédska a já si řekla: „No, tak dobře, tak jo.“ A bylo to úžasné.

Jak dlouho jste tam byla?

Dva roky. Jela jsem tam napřed na rok, manžel byl s dcerou tady, a pak mi nabídli, že můžu zůstat další rok. Řekla jsem: „Dobře, ale jen za podmínky, že sem přitáhnu dceru.“ Bylo jí tehdy třináct let, to byl nejhorší věk. Strašné to bylo.

Pro ni nebo pro vás?

Pro mě!

Bylo pak fantastické pozorovat, jak se děti dokážou lehce zaučit, a vlastně teď jsem na to doplatila, že jsem ji vytáhla do světa, protože ona žije v cizině už patnáct let. Žila v Bostonu, studovala tam, a loni v létě se s manželem, vzala si Američana, rozhodli, že se přestěhují na Island. Už jsem se tam za nimi byla dvakrát, třikrát podívat.

Jaký je váš názor na postavení žen ve vědě?

Já jsem trošku ovlivněná těmi Švédkami. Když jsem přijela, přišly mi, že jsou praštěné, že jsou přeemancipované. Třeba jsem nějaké mamince nabídla, že jí pomůžu s kočárkem z autobusu, ona to odmítla, že to zvládne sama. Pracovala jsem v týmu, který byl převážně tvořen ženami, a jedna kolegyně z týmu, dnes už vážená paní profesorka, vždycky razila strategii: „Uděláme si ženský tým, uděláme si ženský projekt, uděláme si nějakou spolupráci!“, a vlastně vždy měla kontakty na nějaké ženy a zdůrazňovala to. Bylo to až úsměvné.

Já jsem nikdy neměla pocit diskriminace, ale fakt je, že když jsem do ústavu přišla jako aspirantka, byla jsem snad jediná. Pohybovala jsem se mezi kluky, bylo to fajn. Vždy vůči mně vystupovali velice dobře a brali mě mezi sebe i na různé odborné debaty. Neměla jsem pocit, že by mě odstrkovali.

Je pravda, že my ženy máme víc naloženo a my samy máme tendenci tak postupovat. Když dítě onemocní, kdo s ním bude doma? Já nebo manžel? V 90 % případů jsem to byla já a myslím, že většinou jsem to ani necítila jako křivdu. Ale znám kamarádky, které toto jako křivdu pociťují.

Když jsem přijela do Švédska, ženy tam se mě ptaly, a to opakovaně při různých příležitostech: „Jak je to u vás? Určitě u vás muži vládnou a vůbec vám nepomáhají.“ To mě zaskočilo. Říkám si: „Co blbnou?“ Ale pak jsem se zamyslela, a když jsem viděla, že oni to mají fifty fifty, tak chápu, že situaci u nás vidí jinak.

Váš tým je tvořen z 80 % ženami, čím to je?

To by mě taky zajímalo, já nevím, proč se ke mně ty holčičky hrnou. Myslím, že věda je v poslední době hodně feminizovaná. Jedním z důvodů by mohlo být, že není až tak dobře placená. Pánové vydělávají někde v soukromém sektoru a dámy si mohou dovolit ten luxus pracovat ve vědě. Bude to i tématikou. Na organickou syntézu holky moc nechtějí, to prostě smrdí, my děláme spíše analytiku, tak možná proto se ke mně hrnou hodně holky. Mám s nimi dobré vztahy, jsem tak trochu jejich zástupná mamina.

Jedna nedávno zveřejněná studie ukázala na příkladu přijímacích pohovorů, že když je v hodnoticí komisi žena, nebo je tam dokonce v pozici předsedkyně, počet žen, které se do konkurzu přihlásí, značně vzroste oproti variantě bez ženské přítomnosti. Možná je to i tím, že chtějí pracovat pod ženou. Jaká je podle vás situace mladých ve vědě?

Myslím, že mají docela velké možnosti.

Musí novopečený doktor či doktorka opustit váš ústav, aby mohl/a pokročit ve své kariéře?

Nemusí, ale záleží, zda dokáži najít peníze, abych ho nebo ji zaměstnala. Vlastně se ale předpokládá, že někam vyjede na postdoca. Ne vždy to tak je. Nejsme škola, studentů mám míň, takže mám za sebou obhájené jen asi tři nebo čtyři studenty. Z toho dvě doktorandky se po stáži vrátily, jedna z nich si našla místo v Hradci Králové na Farmacii, druhou jsem vzala po návratu zpátky. Další pracuje v praxi, jiná nikam nevyjela a jeden doktorand také zůstává a asi se ani nikam nechystá, protože má rodinu s dvěma dětmi.

Mají to snazší, než to bylo za dob začátků vaší vědecké dráhy?

Pokud jde o doktorská studia, asi se po nich chce víc, musí dělat nějaké zkoušky. My jsme zkoušky neměli, výjimkou byl marxismus. Po nás se také nechtěly publikace. Teď když se obhajuje, tak by měl mít člověk minimálně jednu, lépe dvě až tři publikace. Já jsem publikovala věci z dizertace až poté, co jsem obhájila. Dnes se předpokládá, že studenti umí anglicky atd.

Jak se posunul obor od doby, kdy jste začínala?

Posunul se hodně k molekulární biologii. Každý rok se koná jedna konference, na kterou jezdím už spousty let. A vždycky vidíte, co je moderní trend, protože na to jsou tři čtvrtiny přednášek. Takže když byla nová metoda zobrazování, tak to dělali všichni. Teď je to genetika, molekulární biologie.

Jak zlepšit vztah společnosti k chemii?

Veřejné mínění ovlivňují média. Mnohem méně se mluví o pozitivech. Když se podíváte na zprávy, jsou to samé katastrofy. Proč by to u chemie mělo být jinak? Dny otevřených dveří, chemický jarmark, to jsou pozitivní věci. To by se mělo podporovat.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně dalších úspěchů!

Rozhovor vedla Hana Tenglerová