Rozhovor s doc. Soňou Štrbáňovou

„Bez historické analýzy nemůžeme dost dobře pochopit ani současný stav vědy ani společenskou funkci vědy a její prorůstání celou společností.“

doc. RNDr. Soňa Štrbáňová, CSc.

Jak jste se dostala ke studiu přírodních věd?

Byla jsem chytrá holčička, studijní typ, rodiče to velice podporovali a kupovali mi knížky. Jako typický knihomol jsem spolykala všechno, od Vinnetoua přes Annu Kareninu až po Madame Curie, prostě všecko, co se mi dostalo pod ruku. Knížka Madame Curie na mě udělala obrovský dojem. Její fotku jsem z knížky vytrhla, schovala jsem si ji a doprovázela mě celé studium, byla mým prvním vzorem. Četla jsem hodně popularizačních knih z biologie i astronomie, byla jsem dobrá na jazyky. Líbila se mi medicína, jenomže jsem se bála krve, a řezání do lidí mě odrazovalo; pak jsem jeden čas dokonce začala nesmyslně básnit, že bych dělala filmovou kameru. Nakonec, protože mně šla a bavila mne, jsem se rozhodla studovat chemii. Přihlásila jsem se na VŠCHT, ale po dvou letech jsem zjistila, že technická chemie není to, co bych chtěla dělat. Pod vlivem svého tehdejšího přítele, později prvního manžela, který byl medik, jsem se začala seznamovat s biochemií. Nakonec jsem přestoupila na přírodovědeckou, tehdy Matematicko-fyzikální fakultu, kde bylo možné biochemii studovat.

Vy jste po studiu na přírodovědecké fakultě absolvovala stáž na Harvardově univerzitě. Můžete k tomu říct více?

Byl to jeden z klíčových momentů mého života a vůbec něco, co předurčilo mé další směrování, i když to nebyla jenom pozitivní zkušenost. V letech 1964-1965 jsem byla na postdoktorské stáži na katedře imunologie a mikrobiologie lékařské fakulty Harvardovy univerzity ve Spojených státech. Byl to zázrak, že jsem se tam dostala, a také takové náhodné řízení osudu.

Nastoupila jsem v šedesátém roce na aspiranturu na Mikrobiologický ústav, což byla příprava na Ph.D., tehdy titul kandidát věd, a můj školitel byl předtím rok ve Spojených státech na stáži na stejném pracovišti, kam jsem později jela já. Jeho šéfem tam byl význačný biochemik a mikrobiolog Luigi Gorini. Byl z Itálie, za Mussoliniho měl velké problémy, protože odmítl vstoupit do fašistické strany, takže nemohl vědecky pracovat. Angažoval se v odboji a po válce se dostal do Pasteurova ústavu v Paříži, odkud byl povolán na Harvard, kde dostal profesuru. Jeho manželka, Annamaria Torriani, s níž se seznámil na Pasteurově ústavu, byla významná genetička na Massachusettském technologickém ústavu. Seznámila jsem se s nimi coby mladá aspirantka, když přijeli do Prahy v roce 1961 a přišli k nám do laboratoře, aby navštívili mého školitele doktora Burgera. Ten rok se v Moskvě konal 5. mezinárodní biochemický kongres, který byl mimochodem nesmírně důležitý pro další rozvoj genetiky, neboť tam způsobilo senzaci vystoupení mladého amerického vědce Marshalla Nirenberga, jenž představil vůbec první genetický kód pro aminokyselinu fenylalanin.

Můj šéf mě tehdy v Praze manželům Goriniovým představil a řekl jim, že také pojedu do Moskvy a že bych jim mohla být užitečná, protože umím rusky. Nakonec jsem je v Moskvě celou dobu provázela. Večeřela jsem asi se třemi laureáty Nobelovy ceny a na chodbě univerzity jsem mluvila s Francisem Crickem, který mne pozval na rande, ale odmítla jsem, protože to byl známý proutník ((vesele)). Byla jsem z toho všeho zcela vykulená a navrch všeho mi profesor Gorini slíbil, že až obhájím svou disertační práci, že mne pozve do Ameriky na postdoktorskou stáž. A svůj slib splnil; v roce 1964 jsem skutečně jeho pozvání dostala.

Jak jste se tam měla?

Byla to neopakovatelná zkušenost jednak pracovní, jednak osobní. Pracovala jsem pod vedením Goriniho, ale bohužel jeho nápad, který jsem měla v laboratoři realizovat, se ukázal jako slepá ulička, což se ve vědě stává dost často. Sice jsem rok pracovala bez očekávaného efektu, ale negativní výsledek je také výsledek, a samozřejmě jsem se strašně moc naučila. Žila jsem v úžasné pracovní skupině mladých lidí, s některými udržuji kontakt dodnes, a zažila atmosféru svobody a svobodného bádání. Procestovala jsem Ameriku od východu na západ, viděla jsem národní parky… Tyto zážitky mě zformovaly na celý další život. Totalita už pro mě nikdy nemohla existovat v žádné podobě a už navždy jsem pochopila, že je svět jedna velká vesnice a že bez mezinárodní spolupráce, bez přátelských a pracovních styků nemůže vědec existovat. Samozřejmě jsem si tam uvědomila své společenské, pracovní i vědomostní hendikepy. Nebyla jsem odsud vědomostně ani technicky dobře vybavená. Ale po tom pobytu jsem už věděla, co všechno se musím ještě naučit, a hodně jsem se naučila i tam. A zažila jsem tam své první veliké dilema, protože jsem stála před rozhodnutím, jestli emigrovat, nebo se vrátit. Můj odchod do USA byl nadmíru složitý, protože jsem nebyla členkou strany, měla jsem špatný posudek od uličního výboru, vyslýchali mne na StB a přemlouvali ke spolupráci, což jsem samozřejmě odmítla. Zaručil se za mne ředitel ústavu akademik Málek, kterému jsem slíbila, že se vrátím. Svůj slib jsem pokládala za natolik závazný, že pro mne emigrace nepřicházela  v úvahu. Dodnes nevím, jestli jsem udělala dobře, nebo ne, ale prostě jsem se vrátila.

Jak jste se pak z biověd dostala ke studiu historie věd?

Po návratu jsem dál pracovala jako vědecká pracovnice v Mikrobiologickém ústavu Akademie věd a pak jsem se po druhé provdala a měla děti. V 70. letech mi mateřská dovolená umožnila překlenout nejhorší období normalizace: jednak jsem se vyhnula citlivým otázkám při takzvaných prověrkách a jednak jsem nemusela pracovat pod novým ředitelem Zalabákem – velmi temné figury, jedné vůbec z nejtemnějších na Akademii. Do roku 1972 jsem byla na mateřské, během níž jsem dostala nabídku z Ústavu pro lékařskou mikrobiologii a imunologii Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Protože jsem měla naivní představu, že na škole je větší volnost a že přijdu do styku se studenty, nabídku jsem přijala, ale přišla jsem ještě do daleko horšího normalizačního prostředí, než které bylo na Akademii. Akademie si kupodivu i v těch nejhorších dobách přece jenom zachovala určitý status nezávislosti, kdežto školy byly obzvlášť pod drobnohledem strany a vlády. Na lékařské fakultě tehdy působila celá řada negativních osobností a setkala jsem se po prvé v životě i se šikanou. Jako člověk, který odešel z prestižní Akademie na „horší“ místo, jsem se stala automaticky politicky podezřelou, začaly se kolem mě rojit nepříjemné fámy a dokonce jsem dostala zákaz styku se studenty a zákaz popularizačních přednášek pro tehdejší Socialistickou akademii.

Poněvadž mne tato situace velmi trápila, hledala jsem nějaké své vnitřní východisko. Začala mne bavit popularizace, a protože jsem už v době mateřské pro bratislavský rozhlas napsala několik popularizačních relací, požádalo mne nakladatelství Mladé letá na Slovensku, jestli bych nemohla napsat nějakou popularizační knížku o biologii a biochemii. Nebylo to jednoduché psát se dvěma dětmi a při zaměstnání, ale nabídku jsem přijala. A tady se zrodil můj zájem o historii vědy. Díky zkušenosti s předchozí popularizační prací jsem věděla, že určitý problém dokážu nejlépe podat, když se snažím vysvětlit, jak na to ti vědci přišli. Hledala jsem tedy historii zrodu a řešení některých vědeckých otázek. Ze začátku jsem také nevěděla, o čem kniha bude, ale má historická četba i laboratorní zkušenost mne spontánně dovedla k buňce. A tak se zrodila knížka Kdo jsme: Kniha o životě, buňkách a učencích, příběh bádání o pochopení podstaty života a poznávání buněk od nejstarších dob přes Mendela, Purkyně, až po objev DNA a klonování. I když jsem ji dopsala už v roce 1975, knížka vyšla až v roce 1978, už když jsem byla pryč z lékařské fakulty, kde pro mě už situace nebyla únosná. Mezitím její rukopis získal první cenu za popularizaci pro mládež a dostala jsem dokonce na tu dobu docela slušnou finanční sumu, která nám umožnila zakoupení auta, což byl dobrý vedlejší účinek ((úsměv)).

Jak se stalo, že jste opustila katedru?

O mém odchodu z lékařské fakulty rozhodla v roce 1975 kuriózní náhoda – byť podotýkám, že na náhody nevěřím. Stále jsem hledala nějaké jiné zaměstnání; na Mikrobiologický ústav mne zpět vzít nemohli, tam nebylo místo. Katedra byla na Albertově a ve Vyšehradské ulici byla spořitelna, kam jsem si šla jednoho dne vybrat nějaký bakšiš. Protože tam byla fronta, vzala jsem si do ruky staré noviny, co tam ležely na stole, a padl mi zrak na inzerát, že Ústav československých a světových dějin Akademie věd hledá pracovníka do oddělení dějin přírodních věd. Neměla jsem tušení, že takový obor vůbec existuje, ale řekla jsem si, že když teď pořád čtu o dějinách biologie, co kdybych to zkusila? Z banky to bylo pár kroků, zašla jsem tedy do Emauz do sekretariátu ústavu a říkám: „Četla jsem váš inzerát, měla bych zájem.“ Nakonec jsem prošla konkurzem a na to místo mne vzali. A já, naprostý laik v oboru, jsem začala dělat profesionálně dějiny vědy.

Jakým tématům jste se věnovala?

Když jsem nastoupila do historického ústavu, tak se mě můj nový šéf zeptal, čemu bych se chtěla věnovat. Neměla jsem tušení. A on na to: „Tak budete dělat dějiny české chemie, když jste chemička. Vyberte si téma“. Nevěděla jsem, jak začít. Šla jsem do knihovny a postupně jsem prohlídla všechna stará čísla časopisu Chemické listy – začal vycházet v roce 1876 – abych zjistila, čím se čeští chemici v minulosti zabývali. A najednou se mi tam opakovaně vynořilo jméno Bohuslav Raýman, chemik o němž jsem v životě neslyšela. Ten člověk měl úžasné biochemické práce o kvasinkách a bakteriích, pracoval vlastně na tom, co jsem já léta dělala v laboratoři, jenže o nějakých 80 let dříve. Byla jsem ohromená, že někdo dělal tak chytrou a vynikající biochemii už v devatenáctém století. A tak jsem začala pátrat po počátcích české biochemie i po tom, kdo vlastně tento člověk byl. Moje první historické práce byly o Bohuslavu Raýmanovi, který zcela vypadl z národního povědomí, ačkoli patřil nejen ke skvělým vědcům, ale i k nejvýznamnějším osobnostem své doby kupř. jako generální sekretář České akademie. Zabývám se jím dodnes a ještě stále nacházím o něm nové informace.

Díky Raýmanovi jsem se dostala k obecnější problematice české vědy v devatenáctém století. V roce 1988 jsme společně s kolegou docentem Jankem napsali knížku Věda Purkyňovy doby, v níž jsme se snažili postihnout, jak se národní obrození projevilo ve vědě. Zatímco důsledky národního obrození v oblasti jazykovědy, historie nebo umění jsou všeobecně známé, nás fascinoval jeho obrovský dopad i na vědecký rozvoj českého národa.

Jaký dopad mělo na rozvoj vědy národní obrození?

Národní obrození mělo značný podíl na formování novodobého českého národa. Často se zapomíná, že tato kulturní emancipace zahrnovala i vědu a techniku. Například v jazykovědě chtěli obrozenci zušlechtit češtinu tak, aby byla schopna vyjádřit všechny nuance lidské existence a uplatnit se ve všech oborech lidské činnosti, tudíž i ve vědě. Jejich snahou bylo dosáhnout toho, aby byl český národ schopný provozovat nejen umělecké obory či historii, ale i vědu v českém jazyce. Je přitom nutné si uvědomit, že počátkem devatenáctého století moderní čeština de facto neexistovala, a tím spíše jí zcela chybělo výrazivo pro vědecké a technické termíny. Česká vědecká terminologie pro fyziku, matematiku či chemii se rodila postupně, „za pochodu“, při psaní popularizačních článků a učebnic a při školní výuce, přičemž vzdělaní obrozenci, mezi něž patřil Jan Svatopluk Presl, si museli tato nová slova doslova vymýšlet. Přesto dokázali zázrak, že během neobyčejně krátké doby, prakticky během jedné generace, už v padesátých a šedesátých letech bylo možné vyučovat vysokoškolskou chemii, matematiku, biologii či fyziku v češtině, byly zakládány české vědecké časopisy a spolky a postupně vznikaly i české vysoké školy.

Jakým tématům se věnujete dnes?

Kabinet dějin vědy Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v němž pracuji již více než deset let,  posouvá historii vědy více do současnosti. V letech 2008-2011 jsem vedla kolektivní projekt „Čeští vědci v exilu 1948-1989“ financovaný Grantovou agenturou AV ČR, na kterém se podílela nejen většina pracovníků Kabinetu, ale i tři další ústavy Akademie věd. Pokládám jej za nesmírně důležitý proto, že se po prvé zabýval velmi podrobně a z mnoha pohledů katastrofou, která postihla naši vědu – exilem stovek vědců i tisíců dalších odborníků, kteří natrvalo opustili naši zemi v době komunizmu. Z projektu vyšla řada knih, sborníků a studií, uspořádali jsme několik konferencí též s mezinárodní účastí, měl velmi dobrý ohlas i v zahraničí. Snad nejviditelnějším výsledkem projektu je encyklopedie Sto českých vědců v exilu, kterou jsme editovali společně s vedoucím kabinetu doktorem Antonínem Kostlánem a rozsáhlá syntetická studie doktora Kostlána na téma českého vědeckého exilu. V roce 2012 byla celé pracovní skupině udělena Cena Akademie věd České republiky.

Zabýváte se mimo jiné i ženami ve vědě, můžete říct něco o této části vašeho výzkumu?

Já jsem byla taková ta podvědomá feministka celý život, takže když jsem se začala zabývat dějinami vědy, tak ve mně samozřejmě někde blikalo světýlko a otázka, jak to vlastně bylo s ženami ve vědě. V roce 1981 jsem byla na kongresu pro dějiny vědy v Bukurešti, kde byla při Mezinárodní unii pro dějiny vědy ustavena Komise pro dějiny žen ve vědě. Stala jsem se její členkou, později viceprezidentkou. Postupně se mi začaly do ruky dostávat materiály o tom, jak ženy v českých zemích bojovaly o své právo studovat na vysokých školách. Můj pozdější výzkum pak ukázal, že hnutí českých žen za vzdělání bylo v celém Rakousko-Uhersku nejaktivnější a že mělo i silnou podporu českých intelektuálů. Napsala jsem o něm několik článků, ale nakonec jsem problematiku uplatnění žen ve vědě přenesla na pole pro mne nejbližší, na dějiny biochemie. Již řadu let se zabývám anglickou biochemičkou Marjory Stephenson a domnívám se, že se mi podařilo najít zajímavý model, na kterém lze ukázat, jak ženy ve vědě fungovaly v první polovině 20. století a s jakými problémy se setkávaly. Stephenson je v tomto smyslu naprosto jedinečná, protože byla patrně jednou z prvních žen, která se uplatnila nejen jako mezinárodně uznávaná badatelka ale i jako organizátorka vědy a vysokoškolská učitelka. V českých zemích jsem v přírodních vědách až do čtyřicátých či padesátých let 20. století nenašla vědkyni, která by výrazněji zasáhla do mezinárodního vývoje, také proto jsem si raději zvolila příklad, který mi umožňuje z mnoha stran osvětlit z historické perspektivy postavení špičkové vědkyně v mužském světě vědy. U nás není problém v tom, že je nebo byl nedostatek žen ve vědě. Již před válkou a pak zejména od padesátých let studovalo spousta žen přírodovědné a medicínské obory. Problém byl v tom, že se velmi obtížně dostávaly na vedoucí místa, že neměly kompetitivní výhodu, nebo aspoň rovné šance vůči svým mužským kolegům.

Když už jsme u gender problematiky, měla bych se zmínit také o tom, že v roce 2003 již zmíněná mezinárodní komise uspořádala v Praze neobyčejně úspěšné sympozium Women Scholars and Institutions, z nějž vyšel asi 800 stránkový sborník.

Co vás nejvíc baví na vaší práci?

Odmalička miluji prostředí knihoven, jako historička vědy jsem se naučila bádat v archivech. Dělat si výzkum k vytipované problematice je asi ta část práce, která mě nejvíce těší. Zejména mě inspirují archivní materiály, protože při jejich studiu se přenáším do jiné doby a dotýkám se přímo rukama historie, zejména když čtu dopisy dávno zemřelých lidí. Někdy už se natolik ztotožním s určitou postavou, že okamžitě poznám její písmo nebo styl. Vím, že Raýman psal nejraději fialovým inkoustem a Stephenson měla nenapodobitelný jemně ironický anglický humor. Mám své oblíbence – patří k nim třeba fyziolog Purkyně. A dvě postavy, které pokládám za své osobní přátele, jsou ty, které jsem pomohla vytáhnout z šera zapomnění; již zmíněný chemik Bohuslav Raýman a biochemička Marjory Stephenson. O obou teď píšu knížky a to mě neobyčejně baví.

Co vás nebaví?

Co mě nebaví? Určitě mě něco nebaví. Přemýšlím, co mě nebaví. Odjakživa jsem nerada psala dopisy. Je to práce, která zabírá strašně moc času a je obtížná, i když vím, že je prospěšná a nutná a je třeba pěstovat kontakty. A další otravná věc, kterou asi zná každý, kdo něco píše, je dolaďování publikací, kdy člověk musí jak mraveneček dopisovat literaturu a dbát na to kde je tečka, čárka, velké písmeno. Existuje taky jeden nepříjemný pocit, který zná asi každý autor, a který je označen latinským termínem horror vacui. Hrůza z prázdnoty mne jímá, když mám něco psát a před sebou prázdnou obrazovku počítače nebo prázdný list papíru a musím nějak začít. Sebrat odvahu a pustit se do psaní, když vím, že začátek bude stejně příšerný a co napíšu, nebude ke čtení a pak to stejně smažu. Zázrak, že se nakonec přeci jen vyklube nějaká kniha nebo článek. ((úsměv))

Jaké je postavení začínajících vědců a vědkyň ve vašem oboru?

Jedním z mých smutků je, že jsem neměla možnost vychovat nějakého mladého člověka a dovést ho třeba k doktorátu. Je to jednak tím, že jsem učila na vysokých školách pouze externě, a jednak tím, že náš obor láká jenom velmi málo lidí. Je mi velice líto, že u nás prakticky neexistuje možnost „vyučit se“ v dějinách vědy. Existuje katedra pro filosofii a dějiny vědy na přírodovědecké fakultě se silnými osobnostmi, ta se ale orientuje hlavně na filosofii vědy. Pro studenty přírodovědy nebo historie je profesionální zájem o dějiny vědy značně riskantní, protože ti lidé nemají perspektivu obživy. Každý mladý člověk, který je na vysoké škole, si musí vybudovat svou budoucí kariéru a v tomhle oboru si vydělá na chleba jenom strašně málo lidí. Většinou se pak k němu dostanou všelijakými cestičkami, ale ne tím, že si řeknou: Stanu se historikem vědy.

Upřímně mě to mrzí, protože si myslím, že dějiny vědy mají obrovský význam a jako obor jsou nedoceněné. Když řeknu někomu, že se zabývám dějinami vědy, tak se na mě podezíravě podívá a říká: „Co to je?“ nebo „K čemu je to dobré?“ Přitom bez historické analýzy nemůžeme dost dobře pochopit ani současný stav vědy ani společenskou funkci vědy a její prorůstání celu společností. Dějiny vědy zatím nevstoupily do obecného povědomí, alespoň ne u nás, ačkoliv na mezinárodní úrovni jde o svébytnou a velice rozvinutou vědní disciplínu. Mají také značný didaktický potenciál. Když jsem přednášela dějiny biochemie studentům na přírodovědecké fakultě, měla jsem radost, když za mnou nějaký přišel a řekl: „Teď té biochemii rozumím daleko lépe.“ Většina lidí nepochybuje o potřebě dějin umění, každý chápe, k čemu jsou dobré obecné dějiny, ale nepociťuje nutnost poznávat minulost vědy.

Jaké jsou vaše mimovědecké záliby a radosti?

Mám tři vnučky, bohužel žijí mimo Prahu, ale mám s nimi velmi dobré vztahy a myslím, že mě vnímají jako poněkud extravagantní babičku. Milují moji kuchyni, která je jedním z mých koníčků což rodina pochopitelně ráda kvituje. Jinak jsme se snažili po roce 1989 s mým mužem hodně cestovat, dohnat to, co nám bylo odepřeno. Doma máme velikou mapu světa se zapíchanými špendlíky a sami se divíme, co všechno jsme stihli objet. Byli jsme třeba na vlastní pěst v Číně, v Thajsku, v Mexiku, v Karibiku i jinde, několikrát jsme projeli Ameriku. Evropu známe skoro celou; máme velice rádi hudbu a výtvarné umění, takže se snažíme jezdit na operní nebo baletní představení či na výstavy v zahraničí. Třeba si zajedeme do Hamburku na balet nebo do Vídně do opery; všude navštěvujeme galerie, to nás skutečně těší. Na muziku a obrázky chodíme, jak čas dovolí taky v Praze, jsme však spokojeni i u baráku na zahrádce, kde můj muž vypěstoval vzorový trávník a já se snažím, aby kytky přežily. ((úsměv))

Děkuji za váš čas a budeme se moc těšit nejen na chystanou publikaci o Marjory Stephenson, ale i na ostatní vaše práce z dějin vědy!

Rozhovor připravila Hana Tenglerová
Korektury Alena Ortenová