„Za všechno může Shakespeare“. Cesta Moniky Brusenbauch Meislové do britské akademie

Domů Rozhovory „Za všechno může Shakespeare“. Cesta Moniky Brusenbauch Meislové do britské akademie


Docentka Monika Brusenbauch Meislová se na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity zabývá britskou politikou, evropskou integrací a politickou komunikací. Dlouhodobě se věnuje brexitu a proměnám vztahů Spojeného království s Evropskou unií. Zkoumá také komunikaci evropských institucí během krizí, digitální diplomacii a reakce států na zahraniční vměšování. Odborné poznatky předává i mimo univerzitu: vystupovala v britském parlamentu a spolupracuje s britským ministerstvem zahraničí. Je držitelkou titulu Jean Monnet Chair a řešitelkou řady výzkumných projektů; rozsáhlá je i její editorská činnost. Působí jako hostující profesorka na několika britských univerzitách; v roce 2026 byla zvolena jako první člověk z ČR členkou britské Academy of Social Sciences.

Cena Milady Paulové oceňuje celoživotní přínos vědě. Co pro vás znamená získat ji v této fázi kariéry?
Je to pro mě mimořádná čest. Milada Paulová byla první ženou, která se v Československu stala univerzitní profesorkou, a dokázala se prosadit v době, kdy ženy musely ve vědě překonávat překážky, jež si dnes – naštěstí – už mnohdy ani neumíme představit. Její příběh připomíná, jak velký kus cesty jsme urazili, ale také kolik práce nás ještě čeká. Zároveň ve mně přívlastek „celoživotní“ ve spojení s vlastním vědeckým přínosem vzbuzuje hlubokou pokoru. Jsem šťastná, že takové ocenění mohu získat ve chvíli, kdy má vědecká kariéra ještě zdaleka není u konce – tedy snad. (smích) Nevnímám ho proto jako pomyslnou tečku za tím, co jsem už dokázala, ale spíše jako čárku v příběhu, který má, pevně věřím, před sebou ještě mnoho zajímavých kapitol. Moc bych si přála, aby toto ocenění bylo inspirací a povzbuzením i pro mladší generaci vědkyň.

Co vás přivedlo k zájmu o britskou politiku a jazyk, který se v ní používá?
Za všechno vlastně může Shakespeare. (smích) Od dětství jsem milovala knihy; jako malá jsem dokonce chtěla pracovat v knihovně, abych jimi mohla být obklopená od rána do večera. Na gymnáziu mě uchvátil Shakespeare a přes něj jsem postupně objevila britskou historii, tradice, kulturu a nakonec i politiku. Když jsem pak Británii v patnácti letech poprvé navštívila, byla to láska na první pohled. A trvá doposud.

Britská politika je někdy vskutku shakespearovská. Mocenské souboje, dramatické projevy, nečekané zvraty, obří ambice, osobní rivality. Vedle toho, co politici dělají, mě postupně začalo fascinovat i to, jak mluví. Jak prostřednictvím slov vytvářejí příběhy, snaží se získat důvěru veřejnosti, ovlivňují naše vnímání reality. Takže se má původní láska k literatuře a jazyku vlastně hezky propojila s politologií.

Zaměřujete se tedy na to, jak slova ovlivňují politiku. Můžete na konkrétním příkladu ukázat, čeho si všímáte a co může běžným lidem uniknout?
Skvělým příkladem je slavné brexitové heslo „Take Back Control“, tedy „Vezměme si zpět kontrolu“. Tři jednoduchá slova, avšak skrývá se v nich neuvěřitelně silný politický příběh plný emocí. Předpokládá, že jsme kontrolu kdysi měli, někdo nám ji vzal a teď ji musíme získat nazpátek, protože na ni máme plné právo. Je v tom pocit ztráty, nespravedlnosti, viník, ale také naděje a příslib nápravy. Což je něco, s čím se dokáže ztotožnit téměř každý, vždyť kdo z nás někdy nezažil pocit, že nad něčím ztratil kontrolu? Mj. i proto zafungovalo heslo tak dobře.

Nebo třeba termín „reset“, kterým britská labouristická vláda označuje svoji politiku zlepšování vztahů s Evropskou unií po bouřlivých letech konzervativních vlád. Samotné slovo „resetovat“ vyvolává představu, že stačí zmáčknout tlačítko, systém se restartuje a všechno bleskurychle začne opět fungovat. Jenže takhle mezinárodní vztahy nefungují, nejsou počítač. Nedají se jedním kliknutím vrátit do továrního nastavení. Obnovování důvěry, odstraňování obchodních překážek, vyjednávání nových dohod, to vše vyžaduje čas a kompromisy. A tak může i zdánlivě nevinná metafora vyvolávat mnohem větší očekávání, než jaká je politika schopná naplnit, z čehož pak plynou nevyhnutelná zklamání.

Zkoumala jste i heslo „Get Brexit Done“, tedy příslib dokončit brexit. Jak takový výrok působí na veřejnost?
Volební heslo Borise Johnsona z roku 2019 je dalším pozoruhodným příkladem politické komunikace. Dokázalo komplexní politický proces převést na něco, co zní jako položka na to-do-listu. Prostě to co nejrychleji dokončíme, odškrtneme a půjdeme dál. Po letech vyčerpávajících sporů nabízelo Britům mimo jiné i psychologickou úlevu. A politicky to zafungovalo, konzervativci tehdy získali výraznou parlamentní většinu.

Jenže s kolegou z univerzity ve skotském Edinburghu jsme v našem výzkumu ukázali jeden zajímavý paradox. Co když politikům vlastně nevyhovuje, aby problém, na němž získávají podporu, definitivně zmizel? Vztah Velké Británie s EU byl pro konzervativce dlouhá léta neobyčejně silným mobilizačním tématem, jeho dokončením ale hrozilo, že o něj přijdou. A tak ho i po Brexitu nadále udržovali při životě, mimo jiné prostřednictvím opakovaných konfliktů s EU. Politicky se zkrátka nevyplácelo brexit dovršit.

Zabýváte se i tím, jak instituce EU mluví o krizích a obhajují svá rozhodnutí. Co vás na způsobu, jakým si získávají důvěru veřejnosti, nejvíce překvapilo?
Hromada věcí! Například to, jak často a vágně evropské instituce používají samotný termín „krize“.  Výzkum, v němž jsme s kolegyní analyzovaly téměř 2000 příspěvků šesti klíčových unijních institucí na Twitteru (dnes X) během 12 let, odhalil vysokou četnost obecných formulací typu „nějaká krize“ nebo jen „krize“, aniž by bylo jasné, o jakou konkrétní krizi vlastně jde. Přitom je to velmi mocné slovo, které vyvolává pocit naléhavosti a pomáhá legitimizovat politická rozhodnutí. Jenže když zní onen pomyslný „alarm“ až příliš často, lidé otupí a přestanou ho vnímat. 

Pozoruhodný je také posun v tom, jak instituce EU stále intenzivněji hovoří nejen o krizích, které právě probíhají, ale i o těch, jež by teprve mohly potenciálně přijít. Z hlediska politického diskurzu je to zásadní – krize už nemusí skutečně nastat, aby začala ovlivňovat politická rozhodnutí, stačí její možnost. A i když je připravenost samozřejmě důležitá, vyvstává otázka, kde končí odpovědná příprava na budoucnost a kde začíná vytváření permanentního pocitu ohrožení.

V roce 2026 jste byla jako první osobnost z ČR zvolena členkou britské Academy of Social Sciences. Co vám pomohlo prosadit se v mezinárodní vědecké komunitě a jakou roli přitom hrálo, že působíte v Česku?
Pomohla mi především dlouhodobá tvrdá práce, vytrvalost, intenzivní mezinárodní spolupráce a notná dávka tvrdohlavosti. (smích) Není totiž úplně snadné z Brna zkoumat britskou politiku a chtít se prosadit přímo v britském akademickém prostředí, které je nesmírně konkurenční. O to větší radost jsem měla, když mě britská Academy of Social Sciences do svých řad přijala.

Mé zvolení je neobvyklé hned v několika ohledech. Jednak ještě nemám nejvyšší profesorský titul (full professor), který mezi členy akademie drtivě převládá. A jednak je v ní zastoupení zemí střední a východní Evropy mimořádně vzácné. Z 13 členských států Evropské unie, jež vstoupily do EU v roce 2004 a později, byly mezi Fellows doposud zastoupeny pouze dvě země: Estonsko a Slovinsko. Jsem moc ráda, že mohu alespoň malým dílem přispívat k mezinárodnímu zviditelňování špičkové české vědy.

S výsledky svého výzkumu vystupujete i v britském parlamentu a v médiích. Čemu by podle vás měli lidé působící v politice a médiích lépe rozumět, pokud jde o vliv jejich jazyka na veřejnou debatu a vnímání politických témat?
Měli by více přemýšlet o tom, jaké dlouhodobé důsledky může jejich jazyk mít. Když politik označuje oponenty za nepřátele, mění tím povahu politické soutěže. Když složitý problém představuje jako souboj dobra a zla, zužuje prostor pro kompromis. Když nějaké rozhodnutí označí za nevyhnutelné, může v lidech vyvolat dojem, že o něm nemá smysl diskutovat. Role diskurzu je do značné míry stále podceňovaná, přitom je zásadní – ovlivňuje mj. i to, o čem jsme vůbec ochotni přemýšlet jako o možné alternativě. U novinářů bych zdůraznila především potřebu kriticky pracovat s jazykem politiků. Politická komunikace mnohdy obsahuje manipulativní techniky – přebírají-li je média bez vysvětlení, posilují je.

Působíte také na britských univerzitách, právě jste se vrátila z univerzity v Cambridge, kde jste trávila část semestru jako Visiting Scholar. Co si z takového pobytu přivážíte?
Především spoustu nadšení, nové inspirace, energie a chuti pokračovat v rozdělané práci. Byl to intenzivní, pracovně velmi produktivní pobyt; s kolegy jsme se naplno věnovali společnému výzkumu. Cambridge má dechberoucí atmosféru – věda a vzdělávání se tam rozvíjejí už více než osm století a ta impozantní akademická historie na člověka dýchá doslova na každém kroku. Jsem za příležitost být součástí tak výjimečného akademického prostředí velmi vděčná.

Podpora dalších generací

Po dvou navazujících rodičovských přestávkách jste se v roce 2018 vrátila k plnému akademickému působení. Co vám návrat usnadnilo a jaká podpora vám případně chyběla?
Na mateřské a rodičovské dovolené jsem strávila téměř šest let, což je na vědkyni atypicky dlouhá doba. Bylo to mé vědomé rozhodnutí, protože jsem chtěla být dětem v jejich raném dětství co nejvíce nablízku. Velmi mi tehdy pomohlo, že jsem se první rok mohla vrátit jen na částečný, konkrétně poloviční, úvazek, což ono počáteční kloubení akademické práce s péčí o dvě malé děti usnadnilo.  Samozřejmě bych se neobešla bez obrovské podpory manžela a širší rodiny, kteří mi byli – a stále jsou – tou největší oporou. Co chybělo, byla systematičtější podpora návratu do vědy. Dnes už je ale situace podstatně lepší; existují například návratové granty, ať už na úrovni Grantové agentury ČR, nebo samotných univerzit, což je skvělé.

Jak by podle vás mělo hodnocení vědecké práce zohledňovat rodičovské pauzy i pokračující péči o blízké? Jakou změnu v pravidlech nebo každodenním fungování institucí byste považovala za nejúčinnější?
Určitě nelze předpokládat, že všichni vědci mají k dispozici stejné množství času. Porovnáváte-li dva lidi podle počtu publikací za deset let, ale jeden z nich strávil několik let péčí o děti nebo nemocného blízkého, těžko to může být spravedlivé srovnání. Proto je nutné zohledňovat pečovatelské povinnosti při hodnocení vědecké práce i v grantových soutěžích a klást větší důraz na kvalitu výsledků než na jejich množství. Je to ale i o neobyčejně obyčejné lidské ohleduplnosti v každodenním fungování akademického pracoviště. Třeba když se pracovní porada nekoná v pět odpoledne; když se na kolegyni, která potřebuje odejít vyzvednout dítě ze školky, nikdo nedívá jako na méně oddanou vědě; když se automaticky nepředpokládá, že by se mělo na pracovní emaily odpovídat i večer a o víkendech.

Založila jste mentoringový program pro studující Evropských studií a úspěšně vedete doktorandky. Co se snažíte předávat dál ze zkušeností, které byly důležité pro vaši vlastní dráhu?
Je úžasné moci být u toho, když mladí lidé postupně získávají sebevědomí, rozkvétají, rozvíjejí svůj potenciál a nacházejí svoji vlastní cestu. To mi dělá obrovskou radost. A co se snažím předávat? Především odvahu. Odvahu mít velké ambice a nebát se vystupovat ze své komfortní zóny. Těch škarohlídských, ubrblaných hlasů totiž v českém prostředí zaznívá pořád ještě hodně – že už jen s naším nevýhodným domicilem nemá smysl něco zkoušet, protože jsme pouze malá země ve střední Evropě. Je však klíčové, aby ve vás někdo věřil a povzbuzoval vás, abyste si troufli na něco, co se vám zpočátku zdá nedosažitelné. Snažím se předávat rovněž zkušenosti s tím, že vědecká kariéra nemusí být vždy lineární a že neúspěchy k ní neodmyslitelně patří. Zamítnuté články nebo neúspěšné granty zažíváme všichni, jen se o nich tolik nemluví.  

Ve svém výzkumu se zabýváte také tím, jak jazyk pomáhá utvářet autoritu. Jakou roli podle vašich zkušeností hraje gender v tom, čí názory jsou vnímány jako odborné a důvěryhodné?
Gender roli hraje, tu více, tu méně nápadnou. Stejné chování může být u mužů a žen hodnoceno odlišně. Rozhodný muž bývá vnímán jako silný lídr, zatímco rozhodná žena jako příliš tvrdá. Sebevědomí, jež u muže působí přirozeně, může být u ženy interpretováno jako arogance. V médiích a veřejných debatách samozřejmě záleží také na způsobu vystupování. Jenže člověk, který mluví nejhlasitěji a nejsebevědoměji, namnoze nebývá ten, kdo tématu nejlépe rozumí. Já si naopak velmi cením intelektuální pokory a schopnosti přiznat, že něco nevíme nebo že jsme na základě nových důkazů změnili názor. I proto považuji ocenění, jako je Cena Milady Paulové, za důležitá. Pomáhají zviditelňovat odborné úspěchy žen a mohou být inspirací pro mladší generaci vědkyň. Často totiž potřebujeme nejdříve vidět, že nějaká cesta existuje, abychom se na ni sami odvážili vydat.

Kdybyste měla k dispozici neomezený čas, rozpočet i možnosti spolupráce, do jaké otázky byste se pustila?
To je krásná otázka. Určitě bych se chtěla hlouběji věnovat roli emocí v politickém diskurzu. Zkoumat emoce je krajně obtížné, ale mě třeba fascinuje to, proč stejná politická sdělení mohou u jedněch lidí posilovat důvěru v demokratické instituce, zatímco u druhých vyvolat přesně opačnou reakci. Za jakých okolností mohou politici svými slovy nechtěně podkopávat právě tu legitimitu, kterou se snaží získat? Hlubší pochopení těchto procesů by nám pomohlo lépe porozumět tomu, proč je v dnešních demokraciích tak obtížné získávat a udržovat politickou důvěru.

Když se ohlédnete za svou dosavadní kariérou, na co jste nejvíce hrdá kromě publikací a získaných ocenění?
Asi na to, že se mi podařilo vytvořit si profesní život, který mě naplňuje, a neztratit ze zřetele to, co je pro mě na světě nejdůležitější – svoji milovanou rodinu. A také mám radost z toho, že mě věda pořád tak strašně moc baví. Možná až příliš. (smích) Že ve mně ani po letech nevyprchala zvědavost, nadšení z objevování, schopnost žasnout, chuť pouštět se do nových výzev. Že pořád zažívám spoustu „wow“ okamžiků, které mi berou dech, a že se upřímně těším na všechno, co ještě přijde.