Inkluzivní přístup v práci a vzdělávání

Výzkumy týkající se práce a vzdělávání by měly zohledňovat společenskou různorodost a různorodé potřeby, k čemuž jsou v první řadě zapotřebí náležitá data. Proto je důležité do výzkumů zahrnout genderovou dimenzi, která může nejen pomoci k mapování stávajících nerovností, ale zároveň posloužit jako jeden z nástrojů při dosahování férovějšího vzdělávacího a pracovního prostředí.

Gender – tedy sociálně konstruované rozdíly ve společenských rolích, odpovědnostech, postavení a očekávání mezi muži, ženami a osobami dalších genderů – a další proměnné, mají za následek naši situovanost ve společnosti a potažmo také to, jestli nebo do jaké míry jsme inkludovaní v rámci společnosti jako celku i jednotlivých sociálních skupin. Inkluzivita je snahou o odstranění systémových bariér tak, abychom dosáhli*y rovnosti a zajistili*y férové prostředí.

Intersekcionální analýza

Naše zkušenosti jsou ovlivněny nejen genderovou identitou a jejím vyjádřením, ale také věkem, rasovým nebo etnickým původem, migrantským původem, socioekonomickým statusem, vzděláním rodičů, zdravotním stavem a dalšími faktory. Pochopení toho, jak tyto vzájemně se prolínající aspekty společně utvářejí naši identitu a vztahování se ke světu, je zásadní. Marginalizované skupiny často čelí mnohem vyšší míře diskriminace a stigmatizace. Intersekcionální perspektiva a konkrétně intersekcionální mapování nerovností nám umožňuje vidět, jak se různé proměnné protínají s osou genderu a vytváří tak unikátní kombinace diskriminace a privilegií. Intersekcionální perspektiva nám proto pomáhá pochopit, jak jsou různé skupiny ovlivňovány diskriminací, nerovnostmi a útlakem, jež se projevují v různé míře, často právě v závislosti na kombinacích konkrétních proměnných.

V oblasti práce a vzdělávání je intersekcionální mapování nerovností zásadní pro jejich komplexní pochopení. Jedná se o užitečný metodologický nástroj, který je důležitý nejen ve vztahu k obsahu zkoumaného tématu, ale také při designování metodologie výzkumu a během analýzy dat, protože zásadním způsobem vstupuje i do výzkumu samotného skrze pozicionalitu výzkumníka*ice, volbu tématu výzkumu nebo zaměření na individuální či systémové aspekty. Detaily k tomu, jak zohlednit intersekcionalitu ve výzkumech najdete v případové studii, konkrétně v kapitole Jak na intersekcionální mapování nerovností?.

Tip: V minulosti jsme též připravily případovou studii na téma genderové dimenze duševního zdraví, kde najdete kapitolu týkající se pracovního prostředí s názvem Duševní zdraví a wellbeing v pracovním prostředí. Její zkrácenou verzi naleznete na našem webu a odkaz na celou studii je k dispozici zde.

Práce na dálku

Práce na dálku zažila boom během pandemie covidu-19. V minulosti byla doménou určitých profesí či pozic, přičemž se většinou jednalo o kombinaci distanční a prezenční práce. V posledních letech však dochází k zásadním proměnám pracovního prostředí a možnost výhradně pracovat na dálku se stává běžnější¹.

Navzdory těmto posunům však v této oblasti existují genderové rozdíly. Ty se týkají především genderového dělení práce, kdy ženy častěji zastávají pečující roli a možnosti práce na dálku tak využívají zejména pro lepší work-life balance. To souvisí s většími bariérami, kterým čelí, z důvodů předsudků, jež v této oblasti stále přetrvávají². Muži oproti tomu využívají práce na dálku jako nástroje pro zvýšení efektivity, mají v tomto ohledu menší překážky než ženy a také ji využívají častěji³.

Kromě důležitosti genderové dimenze má možnost práce na dálku také různé dopady na různé populace, nehledě na to, že v některých profesích práce na dálku není z povahy práce možná. To se týká zejména klíčových odvětví jako je zdravotnictví a pečovatelství, pedagogika, zemědělství nebo služby. Pokud vezmeme v úvahu finanční ohodnocení těchto profesí, můžeme dojít k závěru, že práce na dálku může kromě ulehčování pracovní situace či lepšího slaďování práce a osobního života zásadním způsobem prohlubovat již existující nerovnosti.

Z práce na dálku pravděpodobně nejvíce benefitují nejbohatší vrstvy společnosti, kterým navíc povaha práce umožňuje například snížení základních výdajů, protože nejsou svazováni konkrétní lokalitou⁴.

Nerovnosti ve vzdělávání

Vzdělávací instituce jsou místem, kde žactvo a studující tráví velké množství času, a jsou proto zásadní pro jejich socializaci. Vzdělání je ve společnosti oceňováno nejen symbolicky, ale také souvisí s výší příjmů v pozdějším životě a přístup k němu (či naopak zamezení v něm) může mít zásadní dopady na životní úroveň i spokojenost. Kromě toho mohou vést nerovnosti ve vzdělávání k ospravedlnění sociálních nerovností ve společnosti⁵.

Proto je potřeba, aby vzdělávání bylo inkluzivní – tedy aby měli všichni přístup ke vzdělávání, aby mohli na vzdělávacím procesu sami participovat a dosáhnout tak plného potenciálu.

Při výzkumech týkajících se vzdělávání jsou důležité tři úrovně rovnosti ve vzdělávání – rovnost přístupu, rovnost podmínek a rovnost výsledků⁶. Kromě genderu, který se ve vzdělávání projevuje na několika úrovních⁷, jsou ve vzdělávacím procesu relevantní také další faktory, od biologických přes sociální až po ekonomické. Proto je ve výzkumech, které se nerovnostmi ve vzdělávání zabývají, důležitá intersekcionalita.

Impostor syndrome

Jedna z oblastí v rámci vzdělávání, kde se mohou genderové a intersekcionální aspekty zásadním způsobem promítnout do výsledného stavu, je hodnocení, srovnávání a obecně jakékoliv zkoumání „výkonu“ studujících. To bývá klíčové pro jejich další směřování a nezohlednění komplexity faktorů, které přispívají k tomu, jak si kdo ve vzdělávacím procesu vede, může mít zásadní důsledky. Jeden z konceptů, se kterými lze v tomto případě pracovat a zahrnout ho do analýzy je tzv. impostor syndrome, který může mít na výkon marginalizovaných skupin podstatný vliv.

Impostor syndrome, česky syndrom podvodnice⁸, poprvé pojmenovaly psycholožky Pauline Rose Clance a Suzanne Imes v roce 1978. Syndrom podvodnice popisuje úspěšné osoby, které si navzdory objektivním úspěchům nedokážou své úspěchy zvnitřnit a mají o sobě trvalé pochybnosti a strach, že budou odhaleny jako podvodnice⁹. Clanse a Imes ve svém článku uvedly, že jsou to zejména úspěšné a vzdělané ženy, které impostor syndrome jako skupinu postihuje nejvíce¹⁰. Důležité je však dodat, že syndrom podvodnice může zažívat kdokoli, kdo o svých schopnostech pochybuje, nejedná se tedy pouze o záležitost žen.

Syndrom podvodnice je pravděpodobnější u osob, které patří do marginalizovaných společenských skupin¹¹. Proto je potřeba zaměřit se ve výzkumech nejen na situaci dívek a žen (a zejména pak těch z etnických minorit či socioekonomicky znevýhodněného prostředí), ale také například LGBTQ+ osob, u kterých zatím impostor syndrome není dobře zmapovaný¹².

Historický bias a představy o genialitě

Když se zaměříme na historický a společenský kontext a na to, kdo byl v jakém období považován za génia nebo úspěšného člověka, asi nepřekvapí, že se tento historický bias propisuje i do naší současné společnosti.

V Kanadě a USA začal v roce 1966 David Chamber s experimentem “Draw a scientist” mezi žactvem základních škol. Od té doby byla tato metoda mnohokrát replikována a tak máme k dispozici poměrně rozsáhlá data o tom, jaký měly děti v různých historických obdobích bias¹³. Ačkoliv dochází k postupnému zlepšování situace – v 60. letech děti kreslily vědkyně jen v 1 % případů, v roce 2019 už to bylo 28 %¹⁴. I když se představy o tom, jak vypadá „vědec“ mění také podle věku dětí, tento poměr stále zdaleka neodpovídá zastoupení žen ve vědě a svědčí o systémovém problému.

V oblasti práce a vzdělávání hraje zásadní vliv jak genderová dimenze, tak intersekcionalita. Je to právě prolínání různých forem diskriminace, kde je potřeba zlepšit jak náš současný stav poznání, tak intersekcionalitu ošetřit také metodologicky. Jedna velikost nestačí, ani když jde o práci a vzdělávání.