Terezie Pelikánová: Diabetologie je krásný obor

Prof. MUDr. Terezie Pelikánová, DrSc., zkoumá inzulinovou rezistenci, což je stav, kdy naše tělo špatně reaguje na inzulin. Hledá mechanismy, které se podílejí na jejím vzniku, a cesty, jak ji ovlivnit. Jedná se o poruchu, která je příčinou řady civilizačních chorob, způsobuje například cukrovku 2. typu a zvyšuje riziko srdečně cévních onemocnění.

Proč zrovna diabetologie?

Dostala jsem se k ní hned po mateřské „dovolené“, asi tři roky po skončení medicíny. Neměla jsem představu, co chci dělat, a tohle byla vlastně náhoda. Šlo o jediné místo, které jsem byla schopná získat v Praze, a bylo blízko mého tehdejšího bydliště. IKEM tehdy dělal konkurz na místo na interně, která se zabývala metabolismem a taky diabetologií. Jsem tu od roku 1983.

IKEM se věnuje hodně výzkumu a já jsem se dostala do skupiny, kterou vedl pan primář Válek, hodně zkušený doktor s velkým přehledem. Už tenkrát se zabýval metabolismem a v rámci toho i diabetem 2. typu a rozvojem komplikací, které přináší, jako je arterioskleróza, cévní příhody, mozkové mrtvice, infarkty.

V téhle oblasti jsme dost dobří

Začala jsem dělat aspiranturu na téma vazby mastných kyselin u nemocných s diabetem 2. typu. Tak vznikly moje první práce, které se týkaly vztahů mezi inzulinovou rezistencí, která nejčastěji vede k diabetu 2. typu. Už v osmdesátých letech jsme u nás zavedli metodu clamp, která inzulinovou rezistenci kvantitativně popisuje.

V čem ta metoda spočívá a jak takové měření probíhá?

Člověk dostane dvě infuze. Jednou se do organizmu určitou rychlostí dostává inzulin, díky čemuž se v krvi vytvoří určitá hladina, a protože inzulin žene glukózu do tkání, klesá po něm hladina glykémie, cukr v krvi. Abyste udrželi hladinu krve na stejné úrovni, musíte tam cukr dodávat, jinak člověk skončí v hypoglykémii. A množství cukru, který musíte dodat, je mírou inzulinové citlivosti.

Tahle metoda vznikla v USA a my jsme ji začali aplikovat už po třech letech od jejího popsání. Nebylo možné nikam vyjet a naučit se to, takže jsem si postup musela nastudovat z článku autora metody Ralpha deFronza. Pak jsem si pořídila minipočítač a nechala jsem si udělat program, který uměl data třídit a analyzovat. Všechno to bylo dělané na koleně.

Jaký byl hlavní přínos této metody?

Pomohlo to velmi v poznání mechanismů studovaných chorob a fyziologických dějů. Teď se tahle metoda kombinuje s dalšími, například s magnetickou rezonancí, kdy sledujeme, jaký je vztah mezi inzulinovou rezistencí a metabolismem různých tkání, například mozku nebo svalů. Zjistili jsme třeba, že energetický metabolismus mozku je jiný u lidí s cukrovkou a jiný u zdravých osob. Dělali jsme také hodně pokusů s různými dietami.

A jaké byly výsledky? To mě zajímá, já jsem veganka.

Mozek reaguje na různé jídlo jinak, jinak na vegetariánskou a jinak na masitou stravu. Máme z téhle oblasti celou řadu drobných poznatků. Diabetikům 2. typu, kteří jsou obézní, běžně doporučujeme redukční dietu. Jejím základním atributem je omezení tuků a cukrů, ale mezi její základní pravidla dříve patřilo, aby se jedlo víckrát denně. Takže nemocní jedli ráno, v poledne, večer, mezi tím dvě přesnídávky a pak ještě druhou večeři. My jsme teď jako vůbec první zjistili, že když má člověk redukční dietu, je diabetik 2. typu a má hubnout, tak je výhodnější, když vynechá přesnídávky a druhou večeři. Lépe jsou na tom ti, kdo jedí méně často: mají lepší cukr, lépe se jim hubne. To je velká změna v přístupu, která se dostala i do mezinárodních doporučení.

Kdybych zůstala u těch diet. V současnosti je docela módní přerušovaný půst, kdy máte během dne „okna“, kdy jíte a kdy ne. Běžné je například osm hodin jíst, většinou za bdělého stavu, a šestnáct hodin se postit, kdy se část půstu schová do noci.

Lačnění dělá metabolismu dobře. Lépe se pak vyrovnává s výkyvy inzulínu.

To je ale přesný opak toho, co se dosud doporučovalo…

Přesně. Je to opravdu radikální změna.

O diabetologii už jsme mluvily. Jaká byla vaše cesta k medicíně?

Já jsem byla šprtka, pořád samý jedničky, taková furt za hvězdu. Neměla jsem speciální představu, co dělat a na medicínu se s takovými studijními výsledky prostě chodilo. Přijali mě a já udělala medicínu. Měla jsem ale velké štěstí, že jsem se dostala právě k diabetologii. Je to nesmírně zajímavý, košatý a pestrý obor.

Diabetologie je šťastný obor

Diabetologie se v posledních letech hodně rozvíjí. Objevila se řada nových poznatků, o obor je zájem, je v něm i dost financí, protože se v něm angažují farmaceutické firmy. Byla například objevena antidiabetika, která snižují krevní cukr, a zároveň prodlužují život a brání srdečně cévním onemocněním. Velmi se posunuly technologie, které přináší nové možnosti léčby. Vedle klasických inzulinových per, inzulinových pump a glukometrů, jsou nově senzory, které kontinuální měří glykémii, komunikují s pumpami, a tudíž mohou zlepšit dávkování inzulinu. Velký je posun i v oblasti studia jednotlivých molekul inzulinu, pracuje se na tzv. chytrém inzulinu, který bude schopen sám reagovat na hladinu glukózy v krvi. Třetí takovou zásadní oblastí je samozřejmě transplantační problematika.

Když jsem v 80. letech minulého století nastupovala do práce, začínali jsme s transplantací pankreatů a ledvin u diabetiků. Teď už je tato kombinovaná transplantace rutinní metodou pro léčbu diabetiků 1. typu, kterým selhaly ledviny. Vybrané skupině nemocných, kteří mají velké výkyvy glykémií a nerozpoznávají hypoglykémie, takže jsou ohroženi bezvědomím, můžeme nabídnout izolovanou transplantaci pankreatu a v posledních deseti letech i transplantaci Langerhansových ostrůvků. Jsou to shluky buněk, které produkují inzulin a které podáváme nemocnému do vrátnicové žíly infuzí. Očekává se, že budeme schopni vyvinout tělu vlastní buňky, které nahradí sekreci inzulinu. Je to ale zatím hudba budoucnosti.

S tím se tedy musí rapidně zlepšovat situace nemocných…

Ta změna je obrovská. Dřív si celý život člověk píchal inzulin, měl hypoglykémie, omdlíval, padal do bezvědomí. Po úspěšné transplantaci slinivky si nemusí píchat nic, nemusí si měřit cukr v krvi a je v pohodě, to je velká změna.

Jak jsme na tom, co do výskytu diabetu 2. typu?

Podle celosvětových i našich statistických údajů počty nemocných s cukrovkou stoupají ve světě i v České republice. Data, která máme k dispozici ze zdrojů Ústavu zdravotnických informací, však ukazují, že od roku 2015 se tendence k růstu trochu zlomila, ale uvidíme, jak budou křivky vypadat  dál.

Kolika procent osob v populaci se to tedy přibližně týká?

Asi deseti procent. Osob se známou diagnózou diabetu je asi osm procent. Problémem je, že nemocní s diabetem 2. typu (dvojky) často nemají žádné potíže. Onemocnění probíhá skrytě, nemocný se neléčí a vysoká hladina krevního cukru přitom poškozuje oči, ledviny, nervy a cévy. Takový člověk pak někdy přijde k lékaři až když je už pozdě, a my už nedokážeme zabránit oslepnutí nebo amputaci nohy.

A pro menší opáčko, rozdíl mezi „jedničkou“ a „dvojkou“?

„Jednička“ je autoimunní onemocnění, jde o zánět slinivky, který postihuje buňky produkující inzulin. Člověk potřebuje inzulin pravidelně dostávat injekcemi. „Dvojka“ inzulin sice má, ale buňky jeho těla na něj nereagují, jak by měly, jsou inzulin rezistentní. Zpočátku se se slinivka snaží vyrobit inzulinu víc, ale postupně selhává a nestíhá rezistenci překonat. Člověk pak musí zhubnout, cvičit, přidáváme různé léky a často je nutné přistoupit i k inzulinu.

Úspěch je pocit, že neděláte zbytečnou věc

Co vás na vaší práci nejvíc baví, co vás těší?

Je to pestré. Chodím mezi pacienty, dělám doktořinu i vědu, chodí se sem učit medici a začínající doktoři, učím, a je to fakt hodně zajímavé. Neměnila bych.

Mají studující o obor zájem?

Ano, ale stejně jako v jiných oborech jim nesvědčí nestabilita vzdělávacího systému, kdy se poslední roky často mění vzdělávací systémy. Pro obor diabetologie už to bude po šesté v relativně krátké době, kdy se přepracovává vzdělávací program a pro lékaře je extrémně těžké se orientovat v různých povinnostech. Ztratila se centralizace. To se kolikrát ani nedivím, že mladí lékaři mizí do Německa. Naštěstí v našem oboru diabetologie, který se před osmi lety spojil s oborem endokrinologie, není odliv zájmu patrný. Obor se zvětšil, má větší prestiž.

Co pro vás znamená úspěch?

Úspěch je chodit rád do práce a mít pocit, že neděláte zbytečnou věc. A taky; nenudit se. To je důležité.

Děkuji moc za rozhovor!

Rozhovor vedla a editovala Hana Tenglerová, foto: Michal Ureš, korektury: Alen Ortenová.